ECLI:CZ:US:2005:3.US.537.04
sp. zn. III. ÚS 537/04
Usnesení
III.ÚS 537/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 537/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti ing. V. M. a M. M.-G., zastoupených JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem 568 02 Svitavy, Pod Věží 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2004 sp. zn. 24 Co 129/2004 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. 6 C 148/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají - s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a povinnosti soudů ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, směřující proti J. S. a Mgr. R. J., na určení, že žalovaní jsou vlastníky v žalobě označených nemovitostí v obci Javorník, které stěžovatelé od žalovaných koupili na základě kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1997, jíž stěžovatelé považují za neplatnou jednak z toho důvodu, že skutečně sjednaná a zaplacená cena ve výši 1.400.000,-Kč neodpovídá ceně, která byla v písemném vyhotovení smlouvy uvedena částkou 1.000.000.-Kč, jednak z toho důvodu, že stěžovatelé smlouvu uzavřeli v omylu, vyvolaném tvrzením žalovaných, že jde o novostavbu domku, který je plně způsobilý k užívání včetně možnosti půdní vestavby, kterážto tvrzení jsou podle stěžovatelů nepravdivá.
Okresní soud ve Svitavách poprvé rozsudkem ze dne 9. 12. 1999 žalobě stěžovatelů vyhověl, když dovodil, že v dané věci je naplněn prvý z tvrzených důvodů neplatnosti smlouvy, Krajský soud v Hradci Králové se s tímto názorem neztotožnil, uvedené rozhodnutí usnesením ze dne 12. 5. 2000 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že mu uložil zabývat se věcí z pohledu ust. §49a o. z. Soud I. stupně pak provedl důkazy ve vztahu k tvrzenému omylu a žalobě stěžovatelů opět vyhověl svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2001 a Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 2. 2002 tento rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Oba tyto rozsudky následně zrušil dovolací soud, který se věcí zabýval z podnětu dovolání podaného žalovanými s tím, že v dalším řízení je třeba zkoumat, zda omyl, který byl soudy shledán jako důvod neplatnosti kupní smlouvy, byl omylem omluvitelným či neomluvitelným. Okresní soud ve Svitavách pak po doplnění řízení znovu rozhodoval rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, kdy žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že ze strany žalovaných se jednalo o omyl omluvitelný. K odvolání stěžovatelů pak opětovně ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 25. 8. 2003 rozsudek soudu I. stupně znovu zrušil, tentokrát však již z toho důvodu, aby stěžovatelé byli vyzváni k doplnění skutkové verze, nasvědčující jejich naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení. Následně pak soud I. stupně rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelů zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. a odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud rozvedl své úvahy vedoucí jej k uvedenému závěru poté, co vysvětlil preventivní povahu a účel určovací žaloby, před níž má přednost žaloba na plnění a zdůraznil, že okolnost, že stěžovatelé jsou oproti jimi dovozovanému právnímu stavu zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí, nijak jejich práva neohrožuje a nečiní nejistým ani jejich právní postavení, a naléhavost právního zájmu neshledal ani v souvislosti s řešením otázky investic do předmětných nemovitostí ani s vyřazením stěžovatelů z pořadníku na byt.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé též dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením sp. zn. 30 Cdo 247/2004 ze dne 31. 3. 2005 (ústavní stížností nenapadeným) jako nepřípustné odmítl. Neshledal totiž přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož se stěžovatelé především dovolávali, neboť soud I. stupně rozsudkem, odvolacím soudem potvrzeným, ve věci nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (když toto rozhodnutí bylo zrušeno soudem dovolacím) a přípustnost dovolání pak neshledal ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z důvodů, které blíže ve svém rozhodnutí uvedl, učinil závěr, že otázku naléhavého právního zájmu posoudil odvolací soud v daném případě zcela správně a souladně s dosavadní judikaturou.
Proti rozsudkům soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito, po rekapitulaci předchozího řízení včetně všech postupně vydávaných rozhodnutí, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, které spatřují v tom, že obecné soudy nepostupovaly tak, aby právům stěžovatelů byla poskytnuta náležitá ochrana, v podstatě zdůrazňují, že teprve po 4 letech projednávání jejich věci soudy všech stupňů přišel krajský soud s názorem, že naléhavý právní zájem stěžovatelů na požadovaném určení není dán, aniž by tento byl v dřívějším řízení jakkoli zpochybňován. Obecné soudy v průběhu sporu měnily své právní názory a nakonec se po pěti letech vedení sporu odmítly zabývat podstatou věci s tím, že stěžovatelé nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, přitom pokud by takový závěr byl učiněn již na počátku řízení, mohli stěžovatelé ihned podat jinou žalobu a předešlo by se tak zbytečným nákladům a časovým prodlevám, které jim způsobují existenční problémy, neboť, jak uvádějí, předmětný dům, v němž zadlužení stěžovatelé bydlí, je stále nedokončený a vyžaduje nákladné opravy. Stěžovatelé jsou také přesvědčeni o tom, že uvedený právní závěr není správný a je v rozporu s konstantní judikaturou, neboť, jak na to již dříve poukazovali, stav právní není v souladu se stavem, který je zapsán v katastru nemovitostí a otázka určení vlastnického práva je důležitá pro řešení dalších právních vztahů. V řízení tak, dle jejich názoru, došlo k porušení práv shora označených a navrhují proto zrušení obou rozhodnutí soudu I. a II. stupně v záhlaví označených.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Stěžovatelům nutno přisvědčit v tom, že otázka jejich naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem měla být v daném řízení řešena a najisto postavena primárně, dříve než bylo přistoupeno k provádění dokazování potřebného k posuzování platnosti kupní smlouvy, a že shora popsaný, v tomto směru nestandardní, postup obecných soudů zbytečně prodloužil délku řízení a přispěl tak ke zvýšení jeho nákladů. Tato skutečnost však nemůže být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, když závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu v dané věci, na němž jsou rozhodnutí založena, odpovídá - z důvodů, které podrobně rozvedl odvolací soud i soud dovolací, jemuž především a ze zákona (§14 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb.) přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů - konstantní judikatuře a Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní, ve své podstatě korespondující i jeho judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 278/02). Je tak třeba uzavřít, že samotnými napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto byla jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. června 2005