ECLI:CZ:US:2005:3.US.54.05
sp. zn. III. ÚS 54/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1) B. K. a 2) J. K., zastoupených JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Kralická č. 3, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11. června 2004 č. j. 19 Nc 671/2001-253, 1703/2001, 19 Sv 49, 237, 238/2002, 19 Sv 59/2003, 19 Sv 19, 21/2004, za účasti Okresního soudu v Mostě jako účastníka řízení, za účasti 1) nezletilé J. K., zastoupené kolizním opatrovníkem - Magistrátem města Mostu - OSPOD, 2) L. K. a 3) J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé, kteří jsou prarodiči nezletilé J. K., (dále jen "nezletilá"), návrhem došlým Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2005 napadají, jak sami uvádějí, nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 6. 2004 č. j. 19 Nc 671/2001-253. Z důvodu nezdravého výchovného prostředí, v němž nezletilá vyrůstala, byla na návrh otce nezletilé usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 5. 2002 č. j. 19 Nc 671/2001-56 svěřena do výchovy stěžovatelů. Podle názoru stěžovatelů zcela nevyhovující výchovné prostředí u jejích rodičů i nadále přetrvává, jak údajně dokazují i jejich vzájemná trestní oznámení a trestná činnost otce nezletilé, kterému údajně napomáhá i chování matky nezletilé.
Napadeným rozsudkem okresní soud o návrzích rozhodl tak, že zastavil řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé J. za dobu před a po rozvodu manželství rodičů nezletilé (výrok I. rozsudku), zamítl návrh stěžovatelů na svěření nezletilé do jejich výchovy (výrok II. rozsudku), nad nezletilou stanovil dohled (výrok II.), zamítl návrh stěžovatelů na úpravu styku s nezletilou (výrok IV.), a zamítl návrh matky nezletilé na zákaz styku stěžovatelů s nezletilou (výrok V.).
Podle názoru stěžovatelů bylo výše označeným rozsudkem soudu prvního stupně zasaženo do práv nezletilé, konkrétně prý došlo k porušení čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, resp. k porušení ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. V předmětném rozsudku nebyl respektován názor nezletilé, kterým údajně v řízení o svěření do výchovy dala zřetelně najevo, "že si přeje být vychovávána svými prarodiči".
Stěžovatelé tvrdí, že odvolací soud, jemuž byla věc postoupena na základě odvolání, byl v okamžiku podání návrhu k Ústavnímu soudu již čtyři měsíce nečinný. Z tohoto důvodu se stěžovatelé domnívají, že jsou splněny podmínky pro přezkum nepravomocného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), neboť postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího je podle jejich názoru v rozporu s ústavně zaručenými právy plynoucími z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně z jejího čl. 32 a z čl. 36.
Z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 6. 2004 se zjišťuje, že v řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství, v řízení o výchovných opatřeních a o styku nezletilé s prarodiči bylo rozhodnuto, jak bylo výše uvedeno s tím, že současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že v průběhu roku 2001 až 2002 podali stěžovatelé, otec nezletilé i její matka návrhy, v nich se domáhali, aby nezletilá byla svěřena do péče prarodičů, resp. do výchovy matky nezletilé. Okresní státní zástupce v roce 2003 navrhl, aby z důvodů v širší rodině panujících problematických vztahů, zejména s ohledem na zjevnou averzi prarodičů vůči matce nezletilé, byl nad nezletilou stanoven dohled.
V roce 2004 podali prarodiče nezletilé návrh na úpravu styku s vnučkou a matka svým návrhem naopak požadovala zákaz styku prarodičů s nezletilou.
Okresní soud všechny výše uvedené návrhy spojil ke společnému projednání, v jehož průběhu vzali rodiče nezletilé své návrhy v plném rozsahu zpět, takže v tomto směru bylo řízení zastaveno a bylo pokračováno v řízení o obou navrhovaných výchovných opatřeních a o styku prarodičů s nezletilou.
Ve věci samé bylo prováděno dokazování výpověďmi svědků a listinnými důkazy - zprávami kolizního opatrovníka, zprávami zaměstnavatele matky i zprávou obvodní pediatričky. V řízení byly dosud panující vážně narušené vztahy v širší rodině potvrzovány mimo jiné i závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru pedopsychologie, takže po zhodnocení všech důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že nezletilou je třeba především svěřit do výchovy jejích rodičů, přičemž svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby by přicházelo v úvahu tehdy, pokud by bylo prokázáno, že "žádný z rodičů nemůže své rodičovské zodpovědnosti dostát" a bylo by to v zájmu nezletilé.
S ohledem na skutečnost, že ze skutkových zjištění dospěl okresní soud k závěru, že soužití rodičů se již stabilizovalo, takže důvod dočasného svěření nezletilé do péče prarodičů odpadl, je proto nutné respektovat prioritní roli rodičů při výchově nezletilé.
Protože vztahy prarodičů s matkou nezletilé jsou značně konfliktní, neshledal soud důvody pro úpravu styku prarodičů s nezletilou i s odkazem na psychické a fyzické problémy dítěte, které z těchto konfliktních situací pochází.
Soud naopak vyhověl návrhu Okresního státního zástupce v Mostě na stanovení dohledu nad nezletilou ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o rodině, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že "další vývoj sociálně patologických vztahů v širší rodině je nezbytné sledovat, neboť prognóza tohoto vývoje je nejistá", a v případě potřeby by bylo zapotřebí reagovat na potřebu ochrany zájmů dítěte soudem.
Podle názoru stěžovatelů ústavní stížností napadený nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně zasahuje do jejich práv a svobod ve smyslu čl. 36 Listiny, a současně porušuje i práva nezletilé. Dále stěžovatelé namítají údajné průtahy v odvolacím řízení, z čehož dovozují přípustnost předmětné ústavní stížnosti (§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.).
Ještě před tím, než se může Ústavní soud zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění formálních (procesních) náležitostí návrhu. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V dané věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy řízení ve věci nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť odvolací soud poté, co mu byla věc spolu s opatrovnickým spisem dne 20. 9. 2004 postoupena k rozhodnutí o odvolání, ve věci dosud nerozhodl.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti ve vztahu k jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvádějí, že v odvolacím řízení dochází k neodůvodněným průtahům, bylo jejich povinností, a to před podáním ústavní stížnosti, vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Z obsahu ústavní stížnosti však nijak nevyplývá, že by stěžovatelé využili procesní prostředky k ochraně svých procesních práv ve smyslu ustanovení §164 - 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené proto nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.
Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytné formální (procesní) náležitosti - tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a proto se jí nemůže zabývat meritorně. Přitom důvody pro přípustnost ústavní stížnosti tak, jak je uvádějí ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., a jak je naznačují stěžovatelé, Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2005
JUDr. Jan Musil
soudce zpravodaj