ECLI:CZ:US:2005:3.US.551.05
sp. zn. III. ÚS 551/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti HEEL, a. s. se sídlem v Benešově, Tyršova 196, zastoupené Mgr. Annou Zinglovou, advokátkou se sídlem 101 00 Praha 10, Na Zájezdu 16, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 77/2004 ze dne 14. 7. 2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 635/2001 ze dne 30. 12. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta žaloba stěžovatele - vlastníka souboru věcí (dopravníku krmiva, vzduchotechnického zařízení a dalších, specifikovaných v napadených rozhodnutích), z hlediska stavebně technického povahy technologického souboru, který byl předmětem pronájmu (finančního leasingu), kdy nájemce byl vlastníkem nemovitosti, pro kterou byl nájem sjednán - proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 9. 2001 č. j. 7419/01-130, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1999.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla pak zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou podal proti rozhodnutí správního soudu, neboť obdobně, jak to dává najevo i nyní v ústavní stížnosti, stěžovatel nesouhlasí s posouzením předmětů leasingových smluv dosud ve věci rozhodujícími orgány jako věcí movitých pro účely vyměření daně z přidané hodnoty. Dovolává se metodických pokynů Ministerstva financí i ust. §119, §120 odst. 1 obč. zák. a s poukazem na to, že předměty leasingových smluv byly pevně zabudovány prostřednictvím montážních prací do nemovitosti, zastává názor, že se tak staly nedílnou technologickou součásti nemovitosti, aplikace ust. §16 odst. 7 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, proto nepřicházela v jeho případě v úvahu a pokud tak dosud ve věci rozhodující orgány učinily, jednaly v rozporu s uvedenými normami i ust. §2 odst. 2 a §16 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty a došlo k porušení ústavně zaručených práv shora označených.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí reagoval na uvedené námitky stěžovatele, vysvětlil i s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, že skutečnost, že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti jiného vlastníka nemohla mít za následek, že se z pronajaté movité věci stala nemovitost a zdůvodnil, že závěr Městského soudu v Praze o nemožnosti uplatnění sazby daně z přidané hodnoty dle ust. §16 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty je zcela správný.
Poté co se Ústavní soud seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí těchto soudů (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě shodného smyslu jako v kasační stížnosti - staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
V posuzovaném případě jak městský soud tak i Nejvyšší správní soud, jemuž především a ze zákona, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (§12 zák. č. 150/2002 Sb.), podrobně vyložily z jakých důvodů a na základě jakých úvah a zákonných ustanovení nepovažují za možné aplikovat ust. §16 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty, jak požaduje stěžovatel. Jejich zdůvodnění považuje Ústavní soud za vyčerpávající a ústavně konformní a uzavírá tak, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Mucha
předseda senátu