ECLI:CZ:US:2005:3.US.573.05
sp. zn. III. ÚS 573/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti 1. Sokolovské obchodní, a. s., se sídlem J. K. Tyla 9/275, 356 01 Sokolov, a 2. Družstva DLA, družstvo, se sídlem Jandova 3/10, 190 00 Praha 9, obou zastoupených JUDr. Michaelem Víchem, advokátem se sídlem nám. Kinských 3, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 11 Co 208/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou blanketně dne 4. 11. 2005 a doplněnou o odůvodnění dne 18. 11. 2005 brojí stěžovatelé proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí obecného soudu.
Tímto rozhodnutím byl změněn výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka, společnosti FASHION GROUP, s. r. o., na vydání předběžného opatření a stěžovatelům byla uložena povinnost do pravomocného skončení řízení o žalobě na zaplacení náhrady škody podané proti stěžovatelům zdržet se převodu blíže specifikovaných nemovitostí a zdržet se zatížení nemovitostí zástavními a věcnými právy.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným usnesením závažně zasáhl do ústavně zaručených základních práv na vlastnictví a podnikání, neboť omezil jejich vlastnická práva v tom rozsahu, že nemohou se svým vlastnictvím nakládat, konkrétně nemohou nemovitosti prodat, nemohou tyto zatížit, přičemž paradoxně soud přivolil k tomu, aby tyto nemovitosti byly pronajímány.
Podle stěžovatelů mají předmětné nemovitosti hodnotu nejméně 90 miliónů Kč, přičemž Sokolovská obchodní, a. s., je obecně známou a movitou společností, proto opatření soudu považují za nepřiměřené a navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatelů nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím, která nemají trvalý a v budoucnu nezhojitelný dopad do sféry základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. Napadené usnesení odvolacího soudu není de facto posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, neboť jde o opatření dočasné a zároveň nejde o rozhodování ve věci samé, které by trvale a nezvratně omezilo či porušilo základní právo stěžovatelů. Z tohoto důvodu není v daném případě pro řízení před Ústavním soudem splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj