ECLI:CZ:US:2005:3.US.577.04
sp. zn. III. ÚS 577/04
Usnesení
III.ÚS 577/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 577/04
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P B, zastoupeného JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem v Praze 2, Svobodova 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, sp. zn. 44 To 436/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004 (44 To 436/2004) a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod), na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na kontradiktorní přezkum oprávněnosti omezení svobody (čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004 (44 To 436/2004) byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2004 (1 Nt 913/2004), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že u něj trvají důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. Stěžovatel je policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování Praha IV (ORIV - 121/SKPV-OKV-2004) trestně stíhán pro trestné činy podvodu [§250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.], úvěrového podvodu [§250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.], padělání a pozměňování veřejné listiny (§176 odst. 1 tr. zák.) a poškozování cizích práv (§209 odst. 1 tr. zák.), spáchané ve formě účastenství [§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obvodní soud pro Prahu 10 vzal stěžovatele usnesením ze dne 3. prosince 2003 (1 Nt 276/2003-12) z důvodů §67 písm. a), b), c) tr. ř. do vazby s účinností od 1. prosince 2003 od 9.30 hod. O stížnosti stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který ji svým usnesením ze dne 15. ledna 2004 (44 To 30/2004-24) jako nedůvodnou zamítl. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 dne 1. března 2004 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě (§71 odst. 3 tr. ř.). Stěžovatel požádal dne 18. března 2004 o propuštění z vazby na svobodu, o této žádosti bylo rozhodnuto vpředu označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 a napadeným usnesením Městského soudu v Praze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - stručně shrnuto - že Městský soud v Praze nesprávně toleroval, že o jeho ponechání ve vazbě po uplynutí tří měsíců rozhodl pouze státní zástupce, který není soudním orgánem a nerozhoduje v kontradiktorním řízení. Uplynutím pátého pracovního dne měl být tedy stěžovatel propuštěn na svobodu. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že v době rozhodování Městského soudu v Praze již uplynuly čtyři měsíce trvání vazby, když stěžovatel byl před upozorněním na přísnější kvalifikaci stíhán pro trestné činy ohrožené trestní sazbou nepřevyšující tři roky. Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno před tím, než mu uvedené bylo oznámeno. Bylo rovněž porušeno ust. §71 odst. 1 tr. ř., podle kterého mají orgány činné v trestním řízení povinnost vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením. Žádost o jeho propuštění na svobodu však převzaly 18. března 2004 a bylo o ní s konečnou platností rozhodnuto až Městským soudem v Praze dne 1. července 2004 a usnesení stěžovateli doručeno až dne 23. července 2004. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadené usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, jako účastník řízení, Městské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí - stručně shrnuto - že považuje výtky stěžovatele za nedůvodné s tím, že odkazuje na právní úpravu de lege lata a odůvodnění svého rozhodnutí. Účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 913/2004 a obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud své rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem odůvodnil (§134 odst. 2 tr. ř.) a vypořádal se v něm řádným způsobem s námitkami, které stěžovatel v obdobném rozsahu uplatnil následně v ústavní stížnosti. Městský soud v Praze tedy postupoval ústavně konformně, když stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 jako nedůvodnou zamítl. Jeho odůvodnění nevykazuje prvky svévole, což by mohlo jedině vést ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel byl po podání své žádosti osobně slyšen (č. l. 25 a 26); při tomto slyšení odkázal na písemně podanou stížnost. Požadavek, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 byl tedy respektován. Stran doby ponechání ve vazbě je třeba poukázat na to, že obecné soudy se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně zabývaly a vypořádaly se změnou trestní kvalifikace jednání stěžovatele. Zejména pak Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel je stíhán pro mimořádně rozsáhlou majetkovou trestnou činnost spáchanou mnoha útoky, kterých se měl dopustit s dalšími spoluobviněnými, jejichž činnost měl zosnovat a řídit. Pokračující trestní činností byla tedy způsobena značná škoda. Jednání stěžovatele bylo proto posuzováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., což je zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a další trestné činy, čemuž nasvědčují skutkové okolnosti těchto útoků a na což byl rovněž stěžovatel opatřením policejního komisaře ze dne 25. června 2004 upozorněn. Dále se sluší konstatovat, že na nevyhovujícím rozhodnutí o žádosti stěžovatele nemá vliv skutečnost, že stěžovatel trestnou činnost popírá. Nebylo proto shledáno porušení práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatele stran porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné", a to již proto, že ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje proti usnesení státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě a rovněž v rozhodnutí, které v této věci napadenému usnesení Městského soudu v Praze předcházelo, rozhodoval obvodní soud. S argumentací stran porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se zabýval Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 3. března 2005 (II. ÚS 669/04), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele v téže vazební věci proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004 (44 To 664/2004-71). Na argumentaci v něm obsaženou lze v této souvislosti odkázat.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je za relevantní období nutno považovat dobu od podání žádosti stěžovatele o propuštění z vazby (18. března 2004) do dne doručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí stížnosti stěžovatele (dne 23. července 2004 bylo doručeno obhájci, 26. července 2004 stěžovateli). Lze si jistě představit kratší dobu pro rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Ze spisu obecného soudu však vyplývá, že původní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo vydáno již dne 30. března 2004 (č. l. 7, 8), bylo však ke stížnosti stěžovatele zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2004 (č. l. 19, 20) s tím, že stěžovatel byl osobně slyšen Obvodním soudem pro Prahu 10 (20. května 2004). Dne 21. května bylo vydáno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byla žádost stěžovatele zamítnuta, a dne 1. července 2004 napadené usnesení Městského soudu v Praze. Nelze tedy říct, že by obecné soudy byly ve stěžovatelově věci nečinné. I v opačném případě by však Ústavní soud nemohl za situace, kdy ústavní stížnost v této části nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a kdy tvrzenému porušení práva na projednání věci bez průtahů neodpovídá petit ústavní stížnosti [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], zasáhnout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2005