ECLI:CZ:US:2005:3.US.583.04
sp. zn. III. ÚS 583/04
Usnesení
III.ÚS 583/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 583/04
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 12 To 121/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 (12 To 121/03-4167) a tvrdil, že tímto rozhodnutím a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 2004 (7 Tdo 569/2004) došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 (12 To 121/03-4167) byl na základě obviněnými podaných odvolání zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003 (6 T 8/2002-4100) pod bodem ad I. ve výroku o vině trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), ve výroku o trestech a o náhradě škody s tím, že poté odvolací soud svým rozhodnutím doplnil bod I. 16. skutkové věty výroku o vině a opětovně uznal oba obviněné vinnými pokračujícím trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.). Podle skutkové věty uvedeného rozsudku krajského soudu se stěžovatel a spoluobžalovaný Ing. J. K. trestného činu podvodu dopustili tím, že "v postavení společníků a jednatelů společnosti MILI., s. r. o., se sídlem Golčův Jeníkov, IČ 49286277, a v postavení společníků a jednatelů společnosti JJ invest, s. r. o., se sídlem Golčův Jeníkov, IČ 62027620, v období od 28. srpna 1995 do ledna 1998 na různých místech ČR od různých subjektů vylákali jménem společnosti MILI, s. r. o., a společnosti JJ invest,
s. r. o., dodání zboží, provedení služeb, poskytnutí pronájmů, provedení prací, následně vystavené faktury ve lhůtách splatnosti ani později neuhradili", a to ve vztahu k celkem 27 poškozeným subjektům v rozsudku specifikovaným, přičemž "takto konali s vědomím, že faktury nebudou ve sjednaných lhůtách uhrazeny a byli si vědomi toho, že ke splnění závazků ve smluvených lhůtách pro nedostatek finančních prostředků nedojde, čímž způsobili škodu v celkové výši 5 576 387,- Kč". Za tento trestný čin a trestný čin neoprávněného podnikání (§118 odst. 1, 2 tr. zák.), kterým byli obvinění uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 2002 (6 T 8/2002), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003 (12 To 72/2003), jim vrchní soud poté uložil co do druhu, výměry i způsobu výkonu tresty totožné jako soud I. stupně, úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti na dobu tří let v předmětu výroby minerálních krmiv a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Pokud jde o výrok o náhradě škody, odvolací soud rozhodl ve shodě s rozsudkem soudu I. stupně tak, že některým poškozeným přiznal nárok na náhradu škody, jak je podrobněji rozvedeno ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož podkladě byl usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 2004 (7 Tdo 569/2004) zrušen napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 (12 To 121/03-4167) ve výroku, jímž byla stěžovateli a spoluobviněnému Ing. J. K. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu poškozeným BORICO, s. r. o., v částce 185 154,- Kč, JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B. v částce 1 057 458,50 Kč a EXPRES MONITARY, s. r. o., v částce 84 063,20 Kč. Uvedení poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, nedotčen.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 2004 (7 Tdo 569/2004), kterému vytýká, že v dané věci došlo k nesprávnému posouzení pohledávky, což má vliv na právní kvalifikaci skutku, a tudíž nejde o otázku skutkovou - jak uvedl dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jde o otázku právní, vyplývající z mimotrestních norem. Jelikož na základě nesprávného posouzení došlo i k nesprávné kvalifikaci skutku, šlo o dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se však touto otázkou blíže nezabýval a nepřezkoumal např. výši škody ve vztahu k poskytnutým zálohám. Ve věci rozhodující obecné soudy se nezabývaly jeho podílem na každém konkrétním skutku, ale presumovaly jeho zavinění pouze s odkazem na skutečnost, že byl jednatelem. Nadto byl uznán vinným trestným činem podvodu, ne však ve spolupachatelství. Stěžovatel navrhl zrušit napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 8/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podstatná část námitek stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, které však nebylo ústavní stížností jako takové napadeno. V petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud podle své konstantní judikatury vázán, jeho zrušení stěžovatel nenavrhuje. Přesto Ústavní soud, s ohledem na obsah celé ústavní stížnosti a na to, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i vpředu označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, vychází z toho, že zjevným úmyslem stěžovatele je dosáhnout zrušení i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud proto neodepřel stěžovateli ani přezkum správnosti usnesení dovolacího soudu. Z jeho odůvodnění vyplývá, že dovolací soud, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem se v něm vypořádal s námitkami stěžovatele, které následně v obdobném rozsahu uplatnil v ústavní stížnosti (§134 odst. 2 tr. ř.). K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele proto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 2004 (7 Tdo 569/2004) nedošlo.
Dále Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, a řízení jeho vydání předcházející. Z jeho odůvodnění a z připojeného spisu obecného soudu vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Pro úplnost se sluší odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2004 (IV. ÚS 299/04), kterým byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost spoluobviněného Ing. J. K., která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2004 (7 Tdo 569/2004), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 (12 To 121/03-4167) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003 (6 T 8/2002-4100).
Ve vztahu k námitkám stěžovatele lze odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, kde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že v posuzovaném případě z popisu skutku, který byl kvalifikován jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, a to v obžalobě i ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (jak je shora citováno), byť není užit přímo výraz "společně", je bez jakýchkoliv pochybností zřejmý závěr, že stěžovatel a spoluobviněný J. V. jednali jako spolupachatelé, dílčích útoků pokračujícího trestného činu se dopustili společně, byli vedeni společným záměrem získat pro obchodní společnosti jako jejich statutární zástupci neoprávněně finanční prostředky, a že oba odpovídají za následek, který byl jejich jednáním způsoben. Tento závěr Ústavního soudu zaujatý ve věci sp. zn. IV. ÚS 299/04 má oporu v připojeném spisu obecného soudu a lze na něj odkázat i ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti stěžovatele.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze) v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005