ECLI:CZ:US:2005:3.US.584.05
sp. zn. III. ÚS 584/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005 č. j. 28 Cdo 1347/2005-649, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 30 Co 197/2004-560 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. ledna 2004 č. j. 3 C 470/2001-371, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Nejvyšší soud shora označeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele poté, co dospěl k závěru, že jím není napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§243a odst. 5, §237 odst. 1 písm. c), 3 o. s. ř.], když nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky zakládající jeho přípustnost. Předcházejícími rozsudky obecných soudů (nalézacího a odvolacího) byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k přesně označeným nemovitostem, a to vycházeje z tvrzení, že nikdy nedošlo k jejich řádné konfiskaci na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (s ohledem na okruh thematu probandi vylučoval i důsledky plynoucí z dekretu č. 108/1945 Sb.), a tudíž k nim ani nikdy nemohl pozbýt vlastnického práva. Na podporu takto dovozovaného závěru uváděná tvrzení předestřel stěžovatel opětovně i v ústavní stížnosti, v níž dále současně poukázal na to, že ve věci rozhodující senát Nejvyššího soudu nesplňoval, dle jeho názoru, požadavky kladené na zákonné soudce (ve spojení s rozvrhem práce), jakož posléze namítal, že nebylo vyhověno jeho návrhu na předložení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, maje zejména za to, že v jeho (svou povahou restituční) věci by neměly rozhodovat soudy České republiky. Pro uvedené podrobně v naraci návrhu popsané výhrady se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poté co posoudil námitky stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o tom, že by Nejvyšší soud (pro posouzení přípustnosti dovolání) interpretoval relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy. Samotnou úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu zakládající případnou přípustnost dovolání, přitom není oprávněn, když se stran jeho logických a náležitě odůvodněných myšlenkových konstrukcí nejedná o projev svévole, Ústavní soud přezkoumávat (obdobně kupř. nález sp. zn. III. ÚS 40/93; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04).
K meritu věci potom odkazuje na stanovisko Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005, jímž je senát při své rozhodovací činnosti, a tedy i v tomto případě, vázán. Dle jeho výrokové části (I.) "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání." a (II.) "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.". V důsledku těchto závěrů stává se z pohledu konečného rozhodnutí a takto výsledku procesu jako celku v naraci návrhu blíže rozvedená argumentace stěžovatele brojícího v konkrétnostech proti meritorním rozhodnutím obecných soudů irelevantní.
K ex post uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce poukazuje Ústavní soud na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a konsekvence z této maximy plynoucí (sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). V tom rámci toliko jako obiter dictum se dodává, že věc stěžovatele je dle přesvědčení Ústavního soudu podřaditelná pod agendu určenou rozvrhem práce účinným v době rozhodné pro posouzení jejího přidělení k projednání senátu 28 občanskoprávního kolegia. Ohledně výtky týkající se vypořádání se s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru stran vyloučení soudů České republiky postačí na obsah náležitého odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pro jeho adekvátnost odkázat.
Na základě tohoto náhledu na návrh stěžovatele bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Mucha
předseda senátu