ECLI:CZ:US:2005:3.US.589.04
sp. zn. III. ÚS 589/04
Usnesení
III.ÚS 589/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 589/04
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA PRINT, a. s., se sídlem Praha 9, Slavětínská 639, zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004, čj. 55 Co 292/2004-80 a 55 Co 293/2004-281, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004 (55 Co 292/2004-80 a 55 Co 293/2004-281) a tvrdila, že obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Prvním napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004 (55 Co 292/2004-80) bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. března 2004 (53 C 82/2003-44), ve znění usnesení ze dne 24. května 2004 (53 C 82/2003-72), jímž vyloučil soud I. stupně vzájemný návrh stěžovatelky (vystupuje v procesním postavení žalované v řízení před obecnými soudy) k samostatnému řízení. Obecné soudy své rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelka v řízení, v němž se žalobkyně (CHARLTON, a. s.) po ní domáhá zaplacení částky 117 368 332,89 Kč z titulu nesplaceného úvěru, podáním ze dne 14. ledna 2004 navrhla, aby žalobkyně byla zavázána zaplatit jí 160 mil. Kč na přiměřené zadostiučinění za poškození jejího dobrého jména s tím, že k projednání a rozhodnutí o tomto návrhu je podle §9 odst. 3 písm. m) o. s. ř. věcně příslušný krajský soud. Soud I. stupně proto vzájemný návrh stěžovatelky vyloučil podle §97 odst. 2 o. s. ř. k samostatnému řízení.
Druhým napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004 (55 Co 293/2004-281) bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. dubna 2004 (53 C 82/2003-59), jímž soud I. stupně opravil své usnesení čj. 53 C 82/2003-44 v záhlaví tak, že provedl opravu obchodního jména žalobkyně a jejího sídla, aby bylo v souladu s údaji zapsanými v obchodním rejstříku (došlo k zápisu nového obchodního jména a sídla žalobkyně).
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí - stručně shrnuto - že námitka započtení a procesní obrana činěná formou vzájemného návrhu nemůže být vyloučena k samostatnému řízení a musí být projednána v jednom řízení. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí obecných soudů (R 50/96, R 21/99, R 54/2002) a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97. Stěžovatelka proto navrhla zrušit usnesení Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, a požadovala náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Rovněž tak odkaz stěžovatelky na judikaturu obecných soudů (R 50/96, R 21/99, R 54/2002) a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97 neshledal Ústavní soud případným z důvodu odlišných skutkových okolností, na jejichž základě byla tato rozhodnutí přijata. V těchto rozhodnutích je vyjádřena zásada, že jestliže odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání. Ústavní soud tuto obecně platnou procesní zásadu nezpochybňuje ani v této věci. Jako z každého obecného pravidla však podle jeho názoru lze připustit výjimky. Jednou z nich může být to, že pokud stěžovatelka v řízení o žalobě, k jejímuž projednání je věcně příslušný okresní soud - jde o žalobu žalobkyně o zaplacení částky 117 368 332,89 Kč jako nesplaceného úvěru - vznesla protinávrh - stěžovatelka původně navrhla, aby jí byla žalobkyně zavázána zaplatit 160 mil. Kč na přiměřené zadostiučinění za poškození jejího dobrého jména, ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, který později označila za kompenzační - k jehož projednání a posouzení je věcně příslušný krajský soud [§9 odst. 3 písm. m) o. s. ř.], je logické, že okresní soud neměl jinou možnost než řízení o předmětném návrhu stěžovatelky vyloučit k samostatnému řízení, které bude provedeno místně příslušným krajským soudem. Z důvodu odlišné povahy věcí byl postup obecných soudů opodstatněný.
Nelze rovněž nepřihlédnout k tomu, že napadené usnesení je rozhodnutím procesní povahy, kterým není odpírána stěžovatelce soudní ochrana. Je zřejmé, že protinávrh stěžovatelky bude po splnění dalších zákonných podmínek věcně projednán; nelze proto s ohledem na charakter takového rozhodnutí přisvědčit názoru, že by jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti proti postupu obecných soudů stran změny obchodního jména (nyní obchodní firmy) a sídla žalobkyně nevznesla. Ani Ústavní soud neshledal v tomto postupu žádný zásah do práv stěžovatelky.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces neshledal Ústavní soud z vpředu rozvedených důvodů opodstatněným. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Pro vyhovění návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení podle §83 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - zákonné podmínky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005