ECLI:CZ:US:2005:3.US.598.04
sp. zn. III. ÚS 598/04
Usnesení
III.ÚS 598/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 598/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupený JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Kněžská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2004, sp. zn. 8 Co 767/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2004 (8 Co 767/2004-211), jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2004 - 15 C 175/2002-186) tak, že žalovaní (E. S. aj. S.) jsou povinni zaplatit stěžovateli (vystupoval v pozici žalobce v řízení před obecnými soudy) 490 Kč s přísl., ve zbytku byl (s výjimkou náhrady nákladů řízení) rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Rozsudkem soudu I. stupně byla zcela zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení nedoplatku na nájemném a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel proto navrhl zrušit ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, jak je shora označeno.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel napadá hodnocení důkazů před obecnými soudy, jež bylo v dané věci provedeno v souladu s §132 o. s. ř. Procesní návrh stran ústavní stížnosti tento obecný soud nevznesl. Vedlejší účastníci (žalovaní) se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 C 175/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu obecného soudu (Okresního soudu v Českých Budějovicích) je patrno, že stěžovatel uplatnil žalovanou částku 11 300,40 Kč s přísl. z titulu nedoplatku na nájemném za období od 1. 2. 1999 do 31. 1. 2002 vzniklém tím, že žalovaní neplatili za vybavení bytu (kamna Gamat, bojler, infrazářič, sporák a elektrický otvírač vchodových dveří) a v tomto období od 1. 9. 2001 potom požadoval nedoplatek na nájmu z titulu převedení bytu z druhé do první kategorie. Ve věci rozhodující obecné soudy dospěly k důkazně podloženému závěru, že žalovaní provedli rekonstrukci z topidel Gamat na plynové etážové topení sami na své náklady a se souhlasem tehdejšího pronajímatele, kterému tato topidla řádně vrátili. Požadavek stěžovatele na nájemné za tato topidla tedy nebyl shledán oprávněným, stejně jako požadavek na přeřazení bytu z druhé do první kategorie. Stran nároku stěžovatele na zvýšení nájemného za další vybavení bytu obecné soudy konstatovaly, že žádná z těchto věcí, vyjma plynového sporáku, nebyla součástí vybavení bytu (po jeho předchozí rekonstrukci) dne 8. 4. 1991, kdy byl dům předán stěžovateli, který jej získal v rámci restituce, a to s výjimkou domovního telefonu s otvíračem venkovních dveří, který byl zřízen na náklad uživatelů bytu a byl jejich majetkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že za užívání plynového sporáku mělo být placeno nájemné ve výši 10 Kč měsíčně, proto byla žalovaným uložena povinnost zaplatit za užívání sporáku částku 490 Kč za 49 žalovaných měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - stručně shrnuto - s těmito závěry obecných soudů nesouhlasil. Poukazoval především na nesprávné hodnocení provedených důkazů, které v odůvodnění své ústavní stížnosti do podrobností rozvádí.
K těmto námitkám stěžovatele se sluší v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není totiž v souvislostech dané věci příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržely ústavní procesní postupy (hlava pátá Listiny základních práv a svobod), jak se v dané věci stalo. V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelova tvrzení jsou polemikou s věcnou správností napadených rozhodnutí obecných soudů, jež Ústavnímu soudu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Rovněž tak právní názor obecných soudů o žalobě stěžovatele byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci a ve věci rozhodující obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které poté následně v podstatě ve stejném rozsahu uplatnil v ústavní stížnosti (§157 odst. 2 o. s. ř.); napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označeno, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005