ECLI:CZ:US:2005:3.US.604.04
sp. zn. III. ÚS 604/04
Usnesení
III.ÚS 604/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 604/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L.P., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 685/2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 2 To 918/2003, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 8 T 50/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 685/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 9 To 918/2003 (pozn.: z obsahu a příloh ústavní stížnosti Ústavní soud usoudil, že ve skutečnosti je napadán rozsudek uvedeného soudu z 19. 12. 2003, sp. zn. 2 To 918/2003), a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 8 T 50/2003, s tím, že uvedené soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Soud současně podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 2 T 425/99, jakož i rozhodnutí na tento výrok navazující, a podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené firmě Josef Kvapil - elektro, Neředínská 29, Olomouc, částku ve výši 1 502 449 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 14. 5. 2002 do zaplacení. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil tím, že - ve stručnosti řečeno - v měsíci únoru 2002 v Olomouci, sídle a provozovnách firmy Josef Kvapil - elektro, v rámci obchodní spolupráce mezi uvedenou firmou a Z. P., bratrem stěžovatele, se záměrem opatřit si nedovoleným způsobem finanční prostředky na základě nepravdivého tvrzení o získání velkého odběratele mobilních telefonů a dobíjecích kupónů, společnosti COOP MORAVA, s. r. o., vyjednal u poškozené firmy zvýšení kreditlimitu (limitu pro hodnotu na fakturu odebíraného zboží, jež byl stanovován dle platební morálky a spolehlivosti odběratele) až do částky 1,5 mil. Kč, načež postupně ve dnech 8. 3. 2002, 11. 3. 2002 a 13. 3. 2002 odebral od poškozené firmy z jejich skladu v Olomouci různé zboží, zejména mobilní telefony a dobíjecí kupóny, v celkové hodnotě 1 836 780 Kč, toto zboží prodal různým zákazníkům, přičemž fakturované částky stěžovatel ani Zbyněk Průdek v plné výši neuhradil, čímž poškozené firmě způsobil škodu ve shora uvedené výši.
K odvolání stěžovatele krajský soud svým, touto ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil v celém výroku o trestu a nově odsoudil stěžovatele při nezměněném výroku o vině, uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně, podle §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku nepodmíněně, ve zbývající části zůstal odvoláním napadený rozsudek nedotčen. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutkové závěry tak, jak byly učiněny okresním i krajským soudem, jsou v rozporu s provedenými důkazy, zejména existují rozpory mezi výrokem rozsudku okresního soudu a závěry popsanými v jeho odůvodnění. Za základní vadu přitom stěžovatel považuje to, že jej soud uznal vinným předmětným trestným činem, jehož se měl dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě, ačkoliv z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud dospěl ke skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že stěžovatel předal peníze za utržené zboží svému bratrovi Z. P., který je tedy měl ve své dispozici, a teprve poté je bratrovi bez jeho vědomí a souhlasu a proti jeho vůli opět vzal, aby je použil podle svých záměrů. Škoda proto prý nebyla způsobena firmě Josef Kvapil uvedením v omyl, ale Z. P. tím, že mu stěžovatel odcizil jeho peníze nebo tyto neoprávněně užíval, a teprve v důsledku tohoto jednání nemohl Z. P. zaplatit za odebrané zboží. Takové jednání dle stěžovatele nelze považovat za trestný čin podvodu spáchaný na firmě Josef Kvapil. Dle přesvědčení stěžovatele z dokazování nevyplývá úmysl stěžovatele svým jednáním vůči uvedené firmě sebe nebo jiného obohatit, neboť je zřejmé, že odebrané zboží Z. P. zaúčtoval a utržené peníze od stěžovatele na zaplacení faktur dostal, přičemž až do tohoto okamžiku nebyl nikdo obohacen a nikomu nevznikla škoda. K tomu stěžovatel poznamenal, že Z. P. neoprávněně vzal částku podstatně převyšující výši škody, tu pak použil na nákup zboží, jež však z důvodu porušení celního zákona bylo zabaveno. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými a v návaznosti na to i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel přitom nenapadá jednotlivá skutková zjištění, spíše, jak lze dovozovat z ústavní stížnosti, vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy některá z nich nevzaly do úvahy, přičemž se konkrétně mělo jednat o to, že stěžovatel peníze utržené za prodej zboží, které získal od poškozené firmy, předal svému bratrovi, později si je však bez jeho souhlasu zase vzal, a tak skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně plně neodpovídá skutkovým zjištěním. V důsledku této vady má pak být nesprávná i kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jinak řečeno, samozřejmým předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jež však není spojeno s jakýmkoliv porušením "jednoduchého" práva. Je-li předmětem ústavní stížnosti údajně nesprávná realizace důkazního řízení, a to v oblasti (fázi) hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval; o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
V posuzovaném případě pochybení takového rázu zjištěno nebylo. Předmětnou argumentací se již ve svých rozhodnutích podrobně zabýval jak soud nalézací (na str. 12), tak soud odvolací (na str. 4), stejně tak tomu bylo i v případě soudu dovolacího, jenž provedl podrobnou analýzu celého právního problému (na str. 8 a násl.). Z takto označených pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily, takže již proto lze jen ztěží uvažovat o nějakém "svévolném" přístupu obecných soudů k danému hodnotícímu procesu, přičemž samotná skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy posoudily jednání stěžovatele, spočívající v údajném předání peněz svému bratrovi, z hlediska kvalifikace daného skutku jako trestného činu podvodu ve smyslu §250 trestního zákoníku jako nerelevantní skutečnost, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Vzhledem k tomu, že všechny námitky, jež stěžovatel uplatňuje v této ústavní stížnosti, byly vypořádány již v řízení před obecnými soudy, nezbývá, než stěžovatele odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí, k čemuž Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, dodává, že se s jejich závěry plně ztotožňuje.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005