ECLI:CZ:US:2005:3.US.612.04
sp. zn. III. ÚS 612/04
Usnesení
III.ÚS 612/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 612/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele Ing. D. S., zastoupeného Mgr. Lucií Peškovou, advokátkou se sídlem Rožnovská 241, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2004 č. j. 4 Cmo 13/2002-253 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2001 č. j. 2 Cm 1614/95-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, jimiž došlo k zamítnutí jeho žaloby ve věci namítaného nekalosoutěžního jednání.
Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítal, že ze strany označených soudů došlo k porušení kautel zakotvených v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, když jim vytýkal jednak neprovedení jím navržených důkazů, dále nesprávné hodnocení důkazů provedených a konečně i průtahy v předmětném řízení, které trvalo téměř deset let. Stěžovatel se pro tyto blíže rozvedené výhrady domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení tak, že vývody stěžovatele o porušení ústavních práv odmítli. Vrchní soud v Olomouci potom současně navrhl i její zamítnutí.
Ústavní soud si pro posouzení opodstatněnosti námitek stěžovatele vyžádal dále spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 1614/95. Z něj, jakož i obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, vyplývá, že o jeho návrhu bylo rozhodnuto při zachování zásad řádného a spravedlivého procesu. Stěžovateli bylo umožněno předkládat návrhy, skutkově i právně argumentovat, jednat efektivně před soudem a na jeho podání i vyjádření bylo adekvátně reagováno. Proces jako celek netrpí vadami tvrzenými stěžovatelem, když ve vztahu k provedenému dokazování byly respektovány kautely zakotvené v §120 a §132 o. s. ř. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za kterých má nesprávná realizace důkazního procesu za následek porušení základních práv a svobod (např. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 376/03). Ve věci stěžovatele nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, ani o výsledku hodnocení důkazů ve smyslu vyvození skutkových zjištění, která by byla v (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Z připojeného spisového materiálu vyplývá, že postup obecných soudů a výsledek jejich procesní činnosti se nezakládají na libovůli. Své závěry a myšlenkové úvahy, vedoucí k výrokům předmětných rozhodnutí v oblasti skutkové i právní, přiléhavě odůvodnily (§44 odst. 1, §48, §50 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších přepisů), přičemž na obsah odůvodnění jejich rozsudků, z nichž rovněž plyne, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k předloženým skutkovým tvrzením, postačí odkázat. Pokud potom namítal průtahy v řízení, je nutno konstatovat, že proti těmto se nebránil v průběhu řízení před obecnými soudy, a to ani případnou ústavní stížností, když tak poukazuje na ně až ex post poté, co pominuly, resp. řízení před obecnými soudy bylo pravomocně skončeno (vigilantibus iura). S ohledem na petit ústavní stížnosti ovšem ani nepřiměřená časová dimenze týkající se rozhodnutí o jeho odvolání by nadto nemohla vést k jejímu vyhovění.
Proto Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 13. ledna 2005