ECLI:CZ:US:2005:3.US.615.04
sp. zn. III. ÚS 615/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky SETRA, spol s r. o., IČ: 00220159, se sídlem Zvonařka 16, Brno, zastoupené jednatelem L. H., právně zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2004 č. j. 33 Odo 329/2004-96 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 č. j. 24 Co 369/2003-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních, práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2004 č. j. 33 Odo 329/2004-96 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 č. j. 24 Co 369/2003-75, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. ledna 2003 č. j. 4 C 22/2001-50 tak, že byla zamítnuta její žaloba požadující, aby žalovaná, tj. obchodní společnost TOYOTA TSUSHO PRAHA s. r. o. byla povinna zaplatit stěžovatelce (takto žalobkyni v řízení před obecnými soudy) částku 2.150.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. listopadu 2000 do zaplacení oproti povinnosti stěžovatelky vydat žalované přesně specifikovaný automobil značky TOYOTA Land Cruiser.
V rámci své ústavněprávní argumentace stěžovatelka namítala, že pokud nabyla od prvního kupujícího koupí předmětný automobil, měla právo uplatňovat práva z odpovědnosti za vady u původního prodávajícího, jímž byla žalovaná obchodní společnost. Porušení svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje, stručně shrnuto, v tom, že jí jako vlastníku nebyla poskytnuta stejná ochrana jaká přísluší předchozímu kupujícímu, byť splnila všechny podmínky, od nichž se odvíjí v daném případě úspěšné uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Domnívá se rovněž, na rozdíl od názoru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, že vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný), a to svým jednostranným prohlášením v záručním listě, pro ni s právními účinky založil možnost uplatňovat při splnění ostatních podmínek práva z odpovědnosti za vady přímo vůči němu. V tomto prohlášení totiž uvedl, že garantuje práva ze záruky plynoucí v záruční době všem vlastníkům předmětného automobilu, tj. tedy i stěžovatelce, která se stala jeho koupí od předchozího vlastníka (prvního kupujícího) takto oprávněnou.
Stěžovatelka se domnívá, že soudy svým výkladem relevantních ustanovení jednoduchého práva dopadajících na předmětnou věc porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Na podporu své argumentace rovněž obsáhle odkázala na reálné společenské podmínky týkající se následného prodeje již koupené věci a fakticky v této souvislosti poskytovaných záruk, jakož i na to, že uvedená interpretace provedená v napadených rozsudcích tuto dynamicky se vyvíjející sociální realitu nikterak nereflektuje. Z těchto důvodů se následně domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 4 C 22/2001 a poté, co přezkoumal námitky stěžovatelky, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě zdůrazňuje, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jak již z povahy tohoto rozhraničení kompetencí vyplývá, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou projevem libovůle zasahujícím tak do práva na spravedlivý proces.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O naznačený případ interpretace a z ní vyvozené aplikace jednoduchého práva se v dané věci evidentně nejedná.
Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí s poukazem na konkrétní zákonná ustanovení logickým způsobem vyložily, proč není možno považovat stěžovatelku za aktivně legitimovanou k podání předmětné žaloby. Dovodily, že jednak samotným převodem prodané věci nepřecházejí bez dalšího na nabyvatele (dalšího kupujícího) i práva z odpovědnosti za vady (srov. Rc 38/78) a dále, že stávající, resp. na danou věc z pohledu intertemporálního rozhodná právní úprava neumožňuje rozšířit záruku prodávajícím (možnost uplatňovat práva z odpovědnosti za vady vyskytnuvší se v záruční době) na neurčitý okruh třetích osob, jež je vymezen v prohlášení prodávajícího jako kategorie následných vlastníků automobilu. V tomto ohledu stran práv z odpovědnosti za vady se shodly se na tom, že ze závazkového právního vztahu založeného kupní smlouvou lze převést předchozím kupujícím na dalšího kupujícího toliko konkrétní vzniklou (existující) pohledávku (vyplývající z již řádně, tedy právně účinně vytknuté vady a uplatněného požadavku ve smyslu zákonného oprávnění). Konstituovat jednostranným prohlášením prvního prodávajícího vznik oprávnění odvozeného z obsahu právního vztahu založeného kupní smlouvou, tj. práva z odpovědnosti za vady zboží prodaného v obchodě ve prospěch každého dalšího nabyvatele, vyhoví-li v ostatním záručním podmínkám, občanský zákoník potom v rámci své dispozitivní úpravy neumožňuje, přičemž kogentní ustanovení to vylučují.
Z řečeného se podává, že obecné soudy při svých myšlenkových konstrukcích nevykročily z argumentačního (interpretačního) prostoru vymezeného na předmětnou věc dopadajícími ustanoveními jednoduchého práva (zejména §39, §50, §51, §524 odst. 1, §620 odst. 3 obč. zák., ve znění pro posouzení věci rozhodném); když v podstatě jinými slovy vyjádřeno ohledně stěžovatelem namítaného prohlášení prvního prodávajícího rovněž respektovaly, že by tímto úkonem, pakliže by mu byly přiznány právní účinky, ačkoliv se v případě smlouvy o koupi jedná o závazkový právní vztah, založil oprávnění (plynoucí z práva z odpovědnosti za vady) s věcněprávními účinky, které v daném případě občanský zákoník nezná.
Pokud stěžovatel namítal porušení svého vlastnického práva s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny), ani ve vztahu k této námitce mu nebylo lze přisvědčit, neboť je zřejmé, že právo z odpovědnosti za vady není součástí vlastnických oprávnění či obecné (univerzální) ochrany vlastníka, připínající se k vlastnickému právu jako právu věcnému bez dalšího, nýbrž za zákonem předpokládaných podmínek právem vyplývajícím z konkrétního relativního závazkového vztahu existujícího toliko mezi kupujícím a prodávajícím.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 17. února 2005