ECLI:CZ:US:2005:3.US.616.05
sp. zn. III. ÚS 616/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Azs 122/2005-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, č. j. 36 Az 912/2003-18, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení svrchu uvedených rozsudků, jimiž nebylo vyhověno žalobě, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl. Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že správní soudy nedodržely postup stanovený soudním řádem správním a nezohlednily, že v azylovém řízení byl porušen správní řád, který stanoví povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí (§32 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění platném v době vydání správního rozhodnutí). Správní orgán vycházel při posouzení úrovně ochrany lidských práv v Bělorusku pouze ze zprávy Ministerstva zahraničí USA, která může být ovlivněna politickými a diplomatickými okolnostmi. Správní orgán si měl vyžádat vyjádření některé organizace zabývající se ochranou lidských práv, které se od předchozích zpráv výrazným způsobem liší. Soudy při posuzování zákonnosti správního rozhodnutí měly povinnost zkoumat, zda byl skutkový stav zjištěn v postačujícím rozsahu a má postačující oporu v provedených důkazech. Oba soudy se navíc vůbec nezabývaly možnými humanitárními důvody pro udělení azylu (§14 zákona o azylu) a své závěry dostatečně nezdůvodnily.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, č. j. 36 Az 912/2003-18, Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2003, č. j. OAM-11394/VL-10-P21-2001, v rozsahu výroků žalobou napadených (neudělení azylu - §§12 a 14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování - §91 zákona o azylu) a poté žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud se zabýval napadeným rozhodnutím v rozsahu a z hledisek v žalobě uvedených. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížností, ve které argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Azs 122/2005-49, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval v mezích uplatněných důvodů (103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Soud přitom nepřihlédl ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel přitom až v kasační stížnosti namítl, že bylo třeba vycházet i ze zpráv organizací Human rights watch a Amnesty international (srov. str. 4, odst. 2 dole rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Provedení navržených důkazů nebylo nutné, neboť tyto důkazy by prokazovaly obecnou situaci v Bělorusku, nikoli konkrétní osobní persekuci stěžovatele.
Ostatně jak uvedl Nejvyšší správní soud (str. 4 odst. 2 rozsudku NSS), stěžovatel vznesl návrh na provedení důkazů jinými zprávami humanitárních organizací až v kasační stížnosti, a proto k nim soud nepřihlédl (§109 odst. 4), což současně znamená, že v rozsahu těchto námitek je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti materiálně nevyčerpal prostředky k ochraně práva, jehož ochrany se nyní domáhá před Ústavním soudem.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval (str. 4 odst. 1), že žalovaný správní orgán se podrobně zabýval různými zprávami o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, avšak z žádné z nich nevyplynul důvod zakládající překážku vycestování stěžovatele (§91 zákona o azylu) s tím, že tvrzení o věznění osob, které v Bělorusku požádaly o azyl, nebyly prokázány a nemají oporu ani v informacích Ministerstva zahraničních věcí ČR o stavu dodržování lidských práv. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozsudku (str. 3 odst. 3) zabýval i výrokem o neexistenci humanitárních důvodů pro udělení azylu, avšak shodně s krajským soudem (str. 2 verte, odst. 4 rozsudku krajského soudu) konstatoval, že na udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) není právní nárok a správní orgán při posuzování této věci nevybočil z mezí správního uvážení, kdy jeho závěr je v souladu s pravidly logického usuzování a premisy tohoto úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Nejvyšší správní soud připomněl (str. 2 odst. 7 napadeného rozsudku), že azyl nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR - azyl jako právní institut není a nebyl univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce. Ústavní soud konstatuje, že v tomto postupu neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Michaela Židlická, v.r.
předseda senátu