ECLI:CZ:US:2005:3.US.617.04
sp. zn. III. ÚS 617/04
Usnesení
III.ÚS 617/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Hanou Píchovou, advokátkou se sídlem Májová 23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2004 č. j. 28 Cdo 1396/2003-91, Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2003 č. j. 13 Co 489/2002-69 a Okresního soudu v Chebu ze dne 17. října 2001 č. j. 6 C 45/98-37, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, a České republiky, Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], a doplněnou dalšími podáními ze dne 20. 10. a 26. 10. 2004, a dále 21. 9. 2005 napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a současně žádá, aby mu Ústavní soud z důvodu jeho tíživé finanční situace ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti ke skutkové stránce věci uvádí, že dne 24. 5. 1982 uzavřel jako uživatel s JZD Lipová smlouvu, jejímž předmětem bylo bezplatné užívání části parcely č. 4 v katastrálním území Doubrava o výměře 0, 0486 ha po dobu deseti let, během níž se stěžovatel zavázal provést rekultivaci předmětného pozemku. V této smlouvě JZD Lipová souhlasilo s oplocením pozemku stěžovatelem. Smlouva byla na žádost stěžovatele dne 22. 5. 1992 prodloužena s termínem do 24. 5. 1993. S ohledem na skutečnost, že účelem užívání předmětného pozemku bylo jeho zahrádkářské využití, stěžovatel jej po rekultivaci osázel ovocnými a okrasnými dřevinami.
Dne 10. 5. 1993 uzavřel stěžovatel novou nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem České republiky (v dřívějším řízení a dále jen "žalovaný") č. j. z/36/93 jako pronajímatelem, kterou byl stěžovateli jako nájemci pro účely zahrádkářského a rekreačního využití pronajat pozemek parcela č. 4/2 v katastrálním území Doubrava, obec Lipová, kultura louka, o výměře 608 m2, a to na dobu deseti let od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2002 s tím, že důvodem ukončení nájmu je i "vydání pozemku případným oprávněným osobám".
Nájemní vztah založený smlouvou ze dne 10. 5. 1993 ukončil žalovaný výpovědí ke dni 1. 10. 1997 z důvodu vydání předmětného pozemku oprávněným osobám, a odmítl požadavek stěžovatele na zaplacení částky 52 450,- Kč z titulu náhrady za jím vysazené ovocné a okrasné dřeviny. Tuto částku později stěžovatel v rámci podané žaloby k Okresnímu soudu v Chebu upravil na konečnou výši 77 431, Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudu prvního a druhého stupně uvedenými v odůvodnění napadených rozsudků a tvrdí, že podle přílohy k vyhlášce Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 190/1996 Sb., je v kódu 5b (správně v příloze k této vyhlášce č. 1 kódu 5, pozn. Ústavního soudu) charakterizována zahrada jako - mimo jiné - pozemek souvisle osázený ovocnými stromy nebo keři, a dále že slovo "zahrádkářství" je významově shodné se slovem "sadařství" z čehož dovozuje, že pokud předmětný pozemek změnil tím, že ho po rekultivaci osázel okrasnými i ovocnými dřevinami, učinil tak údajně v rámci smluvně zakotveného zahrádkářského využití předmětného pozemku, a za "konkludentního souhlasu" pronajímatele ve smyslu ustanovení §667 občanského zákoníku.
Okresnímu soudu v Chebu stěžovatel vytýká, že "neuložil" žalovanému prokázat nesprávnost výše uvedených vývodů stěžovatele, a pokud při jednání dne 8. 10. 2001 usnesením zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování v tomto směru, porušil tím údajně svoji povinnost uloženou mu v ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Tento procesní nedostatek údajně neodstranil ani odvolací soud, proto podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodností námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 C 45/98, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou podanou proti žalované - České republice - Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 55 681,- Kč, v později upraveném petitu zvýšené na 77 431,- Kč s příslušenstvím s tím, že výše uvedená částka představuje navýšení hodnoty pronajatého pozemku ve vlastnictví České republiky o trvalé porosty na něm vysázené, včetně hodnoty rekultivačních prací a osazení betonových patek oplocení.
Žaloba stěžovatele byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 10. 2001 č. j. 6 C 45/98-37 v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že stěžovatel dne 24. 5. 1982 uzavřel s JZD Lipová smlouvu na užívání části pozemku parcela č. 4 v Doubravě o výměře 0,0486 ha. V předmětné smlouvě byl stěžovateli dán souhlas k oplocení pozemku a k jeho bezplatnému užívání po dobu 10 let s tím, že stěžovatel musí provést jeho rekultivaci. Užívání předmětného pozemku stěžovatelem bylo JZD Lipová prodlouženo o jeden rok.
Dne 10. 5. 1993 uzavřel stěžovatel s žalovaným novou nájemní smlouvu již na pozemek parcela č. 4/2 o výměře 608 m2 v katastrálním území Doubrava a obci Lipová, a to rovněž na dobu deseti let s možností skončení nájmu i v případě vydání předmětného pozemku případným oprávněným osobám. Účelem nájmu bylo zahrádkářské a rekreační využití pozemku stěžovatelem. Nájemní smlouva byla ukončena ke dni 1. 10. 1997 výpovědí ze strany žalovaného.
Pokud se jedná o posouzení vlastnictví porostů na předmětném pozemku a provedených stavebních úprav, vycházel soud prvního stupně z ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") a v této souvislosti dovodil, že trvalé porosty stejně jako výše označené stavební úpravy jsou součástí pozemku, která je věcí hlavní. Z tohoto důvodu je jejich vlastníkem vždy vlastník pozemku bez ohledu na to, kdo trvalé porosty vysázel, resp. provedl stavební úpravy. Vzhledem k tomu, že rekultivace předmětného pozemku a jeho osázení trvalými porosty a provedené stavební úpravy jsou změnou (úpravou) věci, je nutné v takovém případě před jejich provedením mít souhlas vlastníka věci, v daném případě předmětného pozemku. Nájemní smlouva, kterou stěžovatel uzavřel s žalovaným dne 10. 5. 1993, však ujednání o možných a přípustných změnách věci neobsahovala, není v ní rovněž obsažen jakýkoli závazek žalovaného k úhradě případných nákladů nájemce s tím spojených, proto podle názoru soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §667 o. z. nemá stěžovatel nárok na náhradu nákladů či na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, tj. pronajatého pozemku.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2003 č. j. 13 Co 489/2002-69 se zjišťuje, že odvolací soud odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel veškeré jím uváděné úpravy pozemku, včetně osázení trvalými porosty, provedl v době, kdy předmětný pozemek užíval na základě smlouvy uzavřené s JZD Lipová dne 24. 5. 1982, která však ve svém textu neodkazuje na žádný právní předpis, na jehož základě byla uzavřena. Odvolací soud proto z jejího obsahu dovodil, že předmětný pozemek byl stěžovateli pronajat bezplatně na dobu deseti let, resp. za provedení jeho rekultivace. Po uplynutí stanovené doby měla být stanovena cena za jeho další užívání. S odvoláním na změnu o. z. (vtělením ustanovení §667), provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992, odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky smlouvy ze dne 24. 5. 1982 nebyla za provedení rekultivace sjednána žádná náhrada právě s ohledem na bezplatné užívání předmětného pozemku stěžovatelem po stanovenou dobu, a pokud se týká žalovaného, dovodil, že na něj případné závazky z této smlouvy nedopadají, neboť není právním nástupcem JZD Lipová. Předmětný pozemek totiž ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, přešel do správy žalovaného, který byl oprávněn uzavřít se stěžovatelem novou nájemní smlouvu.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 7. 2004 č. j. 28 Cdo 1396/2003-91 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné s tím, že konstatoval, že "předmětem dovolacího přezkumu nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž otázky právního posouzení". Z tohoto důvodu nepřezkoumával dovolací soud námitky skutkové povahy uplatněné stěžovatelem, ale zabýval se výhradně posouzením správnosti výkladu použitého ustanovení §667 o. z.
Dovolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací a souhlasil i s právním závěrem zdůrazněným odvolacím soudem, že stěžovatel na základě smlouvy ze dne 10. 5. 1993 nebyl oprávněn provádět jakékoli změny či zásahy do předmětného pozemku, proto stěžovateli nemohlo vzniknout ani právo na náhradu nákladů nebo právo na poskytnutí protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci. Rovněž právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný není právním nástupcem JZD Lipová, a proto případné závazky tohoto družstva na něj nedopadají, je podle názoru dovolacího soudu správný. Závěrem proto dovolací soud konstatoval, že posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům konstantní judikatury, takže nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by přípustnost dovolání byla založena na posouzení otázky zásadního právního významu.
III.
Ústavní soud po takto provedeném shrnutí obsahu napadených rozhodnutí i spisového materiálu založeného ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. 6 C 45/98 dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 8), nesouhlas s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem "jednoduchého práva", resp. rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého práva", případně obhajoba vlastní argumentace, předestřené již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, není důvodem pro zasahování Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
Za této situace se Ústavní soud zabýval tím, zda oba obecné soudy porušily svými rozhodnutími zákonný rámec rozhodování (ve smyslu čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy), a právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu namítaného čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel především vytýká soudu prvního stupně, že nesplnil svoji zákonnou povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neuložil žalovanému, aby označil důkazy k prokázání jeho, podle názoru stěžovatele, sporných tvrzení.
Ústavní soud se s výše uvedenou námitkou stěžovatele neztotožňuje. Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vyzve předseda senátu v průběhu jednání účastníka, aby bez zbytečného odkladu označil důkazy k prokázání všech sporných tvrzení pouze tehdy, pokud tak účastník do této doby neučinil, takže hrozí, že by neunesením důkazního břemene, tj. neprokázáním jeho tvrzení, vyvstala povinnost soudu rozhodnout ve věci samé v jeho neprospěch. Jedná se tedy o poučovací povinnost soudu, která má "preventivně" upozornit procesně pasivního účastníka na možné důsledky jeho procesního postoje.
Rovněž další námitka stěžovatele uvádějící, že soud prvního stupně porušil jeho procesní práva, pokud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem žalovaného, je lichá. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, není povinností obecného soudu provést veškeré důkazy navržené v průběhu řízení, pokud ovšem jejich neprovedení příslušný soud řádně odůvodní. Z připojeného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 6 C 45/98 však vyplývá, že v průběhu jednání před soudem prvního stupně konaného dne 31. 7. 2001 byl stěžovatel poučen podle ustanovení §131 o. s. ř. o tom, kdy lze provést výslech účastníků. Jestliže byl návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem žalovaného zamítnut, nelze v tomto procesním postupu soudu prvního stupně shledat porušení procesních práv stěžovatele.
Jako do jisté míry důvodná se Ústavnímu soudu jeví námitka stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2003 č. j. 13 Co 489/2002-69, v jehož odůvodnění se bez jakékoli návaznosti na výsledky dokazování v předmětné věci uvádí, že "veškeré úpravy pozemku, a to jeho rekultivaci, osázení železobetonovými patkami a trvalými okrasnými a ovocnými dřevinami provedl (stěžovatel) v době, kdy pozemek užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s JZD Lipová ze dne 24. 5. 1982". Toto skutkové zjištění odvolacího soudu je zcela překvapivé, neboť nenavazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně a rovněž z obsahu spisu (resp. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nelze doložit, na základě jakých důkazů a podle jakých úvah odvolací soud k takovému skutkovému závěru dospěl. Byť tedy v tomto směru odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu není zcela v souladu se zněním ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §132 o. s. ř., přesto Ústavní soud při zvažování, zda výše uvedený nedostatek dosáhl úrovně porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny dospěl k závěru, že tomu tak není.
V projednávané věci by totiž skutečnost, že stěžovatel prováděl změny, resp. úpravy na předmětném pozemku i v době trvání nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným, na konečném výsledku sporu nemohla nic podstatného změnit, neboť ostatní ve věci relevantní skutková zjištění obecných soudů a z nich vyvozený právní závěr odpovídá konstantní judikatuře obecných soudů v této otázce, jak to ostatně konstatoval i dovolací soud v odůvodnění svého usnesení.
Protože tedy Ústavní soud nezjistil namítané porušení čl. 38 odst. 2, resp. čl. 36 Listiny, ze všech důvodů shora uvedených ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Protože se ústavní stížnost odmítá, není podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu možné, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele na uhrazení nákladů jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu