ECLI:CZ:US:2005:3.US.633.04
sp. zn. III. ÚS 633/04
Usnesení
III.ÚS 633/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 633/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 8. ledna 2004 č. j. 2 To 1001/2003-204, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, vydané v jeho trestní věci, s tvrzením, že se jím cítí být dotčen v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stížnostních bodů návrhu k namítanému porušení ústavních kautel mělo dojít tím, že v hlavním líčení před nalézacím soudem čtené výpovědi svědků nebyly zákonem předpokládaným neodkladným, resp. neopakovatelným úkonem, když o jejich opětovný výslech bylo možno usilovat v rámci právní pomoci (dožádání), což se nestalo, pročež stěžovateli nebylo umožněno v žádné fázi řízení realizovat jeho právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Proto se domáhal, aby Ústavní soud citované rozhodnutí krajského soudu nálezem zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 124/2003, z pohledu relevantního pro posouzení výtek stěžovatele, Ústavní soud zjistil, že uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací pro nedůvodnost zamítl (mimo jiné) odvolání stěžovatele směřující do rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2003 č. j. 7 T 124/2003-178, jímž byl tento pro blíže popsané skutky uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se stanovením zkušební doby v trvání dvou let a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu služby u Policie České republiky v trvání pěti let. V rámci zjišťování (utváření) skutkového základu věci potom obecné soudy, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, vycházely především z výslechů svědků provedených ve smyslu §158a ve pojení s §160 odst. 4 tr. řádu jako neodkladných a neopakovatelných úkonů, které byly podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu čteny k důkazu v hlavním líčení před prvostupňovým soudem. Z předmětného spisu rovněž se podává, že proti čtení takto provedených výslechů svědků v hlavním líčení stěžovatel v intencích stížnostních bodů ničeho nenamítal (č. l. 171, 174 spisu obecného soudu), stejně jako své výhrady v daném ohledu neuplatnil nejen ve svém odvolání (č. l. 189-195), nýbrž ani při veřejném zasedání konaném před krajským soudem (č. l. 201).
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně zdůraznil, že ratio legis ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, spočívá rovněž v tom, aby případné tvrzené vady mohly být posouzeny především tím orgánem, jemuž tato činnost ex constitutione (čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) primárně přísluší; tj. aby byly materiálně před tímto orgánem výtky tato tvrzení obsahující rovněž uplatněny (k tomuto srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). Stěžovatel přitom, jak výše uvedeno, v řízení před obecnými soudy zmíněné námitky, podřaditelné co do svého dosahu jednak pod shora označené ústavní kautely, jakožto i zčásti pod předmětné jednoduché právo, v rámci své argumentace k posouzení obecným soudům nepředložil. S ohledem na redukci revizního principu (§254 tr. řádu), resp. ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu určení rámce obligatorního přezkumu principem vymezeného přezkoumání v trestním řízení novelizací trestního řádu, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., nemohlo být v řízení před Ústavním soudem z pohledu principu subsidiarity tudíž k výhradám stěžovatele coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (shodně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 500/03).
Pro tyto důvody, jakož i vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, reagujícího řádně a ve shodě se zákonem na výhrady stěžovatele v opravném prostředku uplatněné, zásah do jím namítaných ústavně zaručených základních práv nevyplývá, byla ústavní stížnost jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2005