ECLI:CZ:US:2005:3.US.649.04
sp. zn. III. ÚS 649/04
Usnesení
III.ÚS 649/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 649/04
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem v Brně, Křižíkova 68, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2004, čj. 66 Nc 40/2004-14, a ze dne 21. 6. 2004, čj. 96 Nc 2081/2004-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 11. 2004 navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Brně, a to pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2004, čj. 66 Nc 40/2004-14, byl odmítnut návrh na vydání předběžného opatření, aby žalovanému JUDr. L. N., soudnímu exekutorovi, bylo uloženo vrátit stěžovatelce vyplacené peněžní částky a aby mu bylo zakázáno činit jakékoliv úkony soudního exekutora. Své rozhodnutí soud zdůvodnil tím, že návrh postrádá údaj o tom, jaká práva a povinnosti chce stěžovatelka učinit předmětem řízení o věci samé, přičemž jestliže nelze posoudit vzájemnou souvislost podaného návrhu a uvažovaného návrhu ve věci samé, nelze učinit ani závěr o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků, příp. o otázce, zda je dána důvodná obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§74 odst. 1 o. s. ř.). Dále poukázal na to, že případným zákazem či příkazem soudnímu exekutorovi soudem by de facto byla uložena povinnost soudu soudem, neboť soudní exekutor je v dané věci pověřen soudem vykonávat za něj svoji činnost, což pokládá za nepřípustný zásah do nezávislosti rozhodovací činnosti.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2004, čj. 96 Nc 2081/2004-35, byla na návrh oprávněného - MBMS, a. s., nařízena proti stěžovatelce podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, čj. 27 Kv 2/2001-633, exekuce pro pohledávku 3 097 698,78 Kč a provedením této exekuce byl pověřen výše uvedený soudní exekutor.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětná pohledávka byla pohledávkou podmíněnou, neboť - stručně řečeno - byla uplatňována dvěma věřiteli, přičemž zaplacením jednomu z nich měla zaniknout, což se také stalo. V návaznosti na to poukazuje na ustanovení §262 o. s. ř. s tím, že městský soud se danou otázkou vůbec nezabýval a své rozhodnutí nijak nezdůvodnil. Vzhledem k tomu podala dne 12. 8. 2004 proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Návrhem ze dne 17. 8. 2004, podaným současně s odvoláním, požádala Krajský soud v Brně o vydání předmětného předběžného opatření, přičemž měla za to, že ustanovení §74 o. s. ř. umožňuje výklad, že je-li věc ve stádiu odvolacího řízení, příslušným k nařízení předběžného opatření je taktéž odvolací soud. V tomto návrhu měla současně uvést, že pokud Krajský soud v Brně dospěje k závěru, že není k projednání návrhu věcně příslušný, má být postupováno dle §105 odst. 2 o. s. ř., rozhodnutí, jež je napadeno touto ústavní stížností, však vydal nikoli Krajský soud v Brně, nýbrž Městský soud v Brně. Dle stěžovatelky bylo vydáno věcně nepříslušným soudem, přičemž krajský soud nepostupoval podle citovaného ustanovení a nevyslovil svou věcnou nepříslušnost. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že je vystavena exekuci pro pohledávku, která byla již jednou zaplacena, a že jakákoliv její procesní obrana je neúčinná. Přitom byla vydána a stěžovatelce doručena řada exekučních příkazů na prodej movitých a nemovitých věcí, dále byl dne 4. 8. 2004 nařízen soudním exekutorem výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z bankovních účtů, příslušné exekuční příkazy však údajně nebyly stěžovatelce doručeny, dne 27. 9. 2004 byly vydány další exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek, které měly zmrazit její pohledávky v souhrnné výši 7 354 613,25 Kč, ačkoliv byl již v té době zajištěn majetek ve výši přesahující 4 mil. Kč. Tyto exekuční příkazy nejsou, vzhledem k podanému odvolání proti již zmíněnému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2004, čj. 96 Nc 2081/2004-35, vykonatelné, v důsledku čehož stěžovatelka zatím nemůže disponovat finančními prostředky na bankovních účtech ve výši 1 327 620,97 Kč a dlužníci stěžovatelky jí nemohou plnit své finanční závazky. Kromě toho, i když s exekucí nesouhlasila, vymáhanou částku soudnímu exekutorovi zaplatila, výše zmíněný majetek však zůstane zablokován po celou dobu odvolacího řízení. Dle stěžovatelky ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť má více jak 700 zaměstnanců, na její provoz je navázáno téměř tisíc podnikatelů a tito všichni jsou uvedeným, pro chod podniku likvidačním, postupem bezprostředně ohroženi, Městský soud v Brně otálel téměř 2 měsíce se zasláním spisu odvolacímu soudu a další vývoj není možno odhadnout. Stěžovatelce přitom každým dnem vzniká újma. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2004, čj. 96 Nc 2081/2004-35, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod tím, že soud nepostupoval dle §262 o. s. ř., že uvedené usnesení vydal bez nařízení jednání a že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2004, čj. 66 Nc 40/2004-14, bylo vydáno věcně nepříslušným soudem, přičemž Krajský soud v Brně nerozhodl o své věcné nepříslušnosti a věc postoupil Městskému soudu v Brně. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že zmíněné usnesení ze dne 21. 6. 2004, čj. 96 Nc 2081/2004-35, není pravomocné, vzhledem k výše uvedenému ústavní stížnost jednak svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a jednak v řízení dochází ke značným průtahům s možností vzniku vážné a neodvratitelné újmy. Jde-li o usnesení ze dne 31. 8. 2004, čj. 66 Nc 40/2004-14, ústavní stížnost svým významem opět přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, protože občanský soudní řád výslovně neřeší, jakým způsobem se může účastník probíhajícího odvolacího řízení domáhat zatímní úpravy poměrů mezi dalšími účastníky. Postup Městského soudu v Brně, jenž o návrhu stěžovatelky rozhodl, aniž by ten byl vůči němu směřován, nemá oporu v občanském soudním řádu. Dle názoru stěžovatelky je nezbytné, aby Ústavní soud zaujal závazné stanovisko, neboť ve stejné situaci se ocitá řada účastníků, kteří se odvolali proti rozsudkům soudu prvního stupně, avšak o jejich návrhu na vydání předběžného opatření nerozhoduje soud odvolací, ale soud prvního stupně.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatelka sice sama uvádí, že ústavní stížnost nesplňuje podmínku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, současně se však dovolává aplikace odst. 2 téhož ustanovení. Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2004, čj. 66 Nc 40/2004-14, kterým byl odmítnut návrh na vydání předběžného opatření, Ústavní soud zkoumal, zda ústavní stížnost (v této části) splňuje podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání, použití §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu totiž v úvahu nepřichází. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla sice podána v zákonem stanovené lhůtě jednoho roku, není však naplněna další podmínka, tj. že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud Ústavní soud odhlédne od merita věci, jímž se ostatně podrobně zabýval a dle názoru Ústavního soudu v zásadě správně vypořádal Městský soud v Brně (tomuto soudu lze především vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, podle jakého procesního ustanovení návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření odmítl), a přejde k otázce věcné příslušnosti soudu, jde-li o vydání předběžného opatření v případě, že se věc nachází ve stádiu odvolacího řízení, má za to, že tato otázka je řešena ustanovením §74 odst. 3 ve spojení s §9 o. s. ř., přičemž poukazuje-li stěžovatelka na komentář k uvedenému ustanovení in: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. BECK, 6. vydání 2003, str. 216, v něm se výslovně uvádí, že v prvním stupni je příslušným okresní soud nebo krajský soud podle toho, který z nich je podle hledisek uvedených v §9 odst. 1 až 3 o. s. ř. příslušný k řízení o věci samé. Ústavní soud nemá ze své rozhodovací činnosti poznatek o tom, že by v tomto směru obecně existovaly výkladové problémy, především pak se jedná o otázky interpretace "jednoduchého práva", jejichž řešení náleží do pravomoci soudů obecných a nikoli Ústavního soudu. Stěžovatelce přitom nic nebránilo v podání odvolání, v jehož rámci danou námitku mohla uplatnit, přičemž povinností odvolacího soudu by bylo se otázkou příslušnosti zabývat [§221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Stejně tak je věcí obecných soudů řešit, zda v případě návrhu na vydání předběžného opatření, podaného dle jejich názoru u věcně nepříslušného soudu, nutno postupovat tak, aby bylo rozhodnuto bezodkladně, nejpozději v sedmidenní lhůtě, jak stanovuje §75 odst. 4 věta druhá o. s. ř., či naopak volit postup podle §104a o. s. ř. K tomu dlužno podotknout, že stěžovatelka se ve svém návrhu domáhala použití ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř., které se ovšem týká příslušnosti místní. Lze tedy shrnout, že stěžovatelka neprokázala ani naplnění znaku "významnosti" jejího návrhu z hlediska ústavnosti, ani znaku "podstatného přesahu". Zbývá dodat, že stěžovatelka zřejmě ani nevyužila relevantní procesní prostředek k ochraně svých práv, a to návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí dle §266 o. s. ř.
Pokud jde o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně, týkajícího se nařízení exekuce proti stěžovatelce, postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu možný není, neboť nezbytnou podmínkou je existence pravomocného (konečného) rozhodnutí [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Důvody jsou podrobně vysvětleny v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, usn. č. 33), na které Ústavní soud ve stručnosti odkazuje (srov. též: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C. H. Beck, 1. vydání 2001, str. 339 a násl.).
Ústavní soud však neshledal, že by byly splněny předpoklady postupu dle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Důvody lze - v prvé řadě - spatřovat v tom, že věc v této fázi nelze podrobit ústavněprávnímu přezkumu. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí by dle ústavní stížnosti měla být především skutečnost, že exekuce byla nařízena neoprávněně, neboť příslušné právo (pohledávka) zaniklo. Ústavní soud by se tedy musel zabývat skutkovými a právními otázkami ležícími zcela mimo oblast práva ústavního, a to v podstatě namísto soudů obecných, což mu, jak plyne z konstantní judikatury, nepřísluší. Jinak řečeno, napadené rozhodnutí, jehož náležitostí není odůvodnění [§44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], nyní přezkoumat nelze, a bez přezkoumání, i kdyby byly naplněny podmínky §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, není možné jeho zrušení, neboť by tím naopak mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do práv oprávněného. Namítá-li stěžovatelka porušení jejího práva na spravedlivý proces, zejména v důsledku toho, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k podanému návrhu, ani toto by nemohlo být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu, neboť řízení jako celek - a takové je z hlediska ústavnosti třeba posuzovat - dosud neskončilo, takže není vyloučeno, že ústavně zaručená práva, která nemohla stěžovatelka eventuálně realizovat, mohou být naplněna v průběhu dalšího řízení. Kromě toho není splněna ani podmínka značných průtahů, neboť stěžovatelka podala odvolání dne 12. 8. 2004, přičemž časový úsek mezi jeho podáním a dnešním dnem nedosahuje délky, jež by z hlediska konstantní judikatury Ústavního soudu, týkající se průtahů řízení, mohla být označena za nepřiměřenou, navíc dle sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2005 se tento soud bude zabývat věcí již ve druhém čtvrtletí roku 2005.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005