ECLI:CZ:US:2005:3.US.662.04
sp. zn. III. ÚS 662/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., právně zastoupeného advokátkou Mgr. A.V., proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 C 264/98-187, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 6. 1. 2005 a dne 13. 5. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 C 264/98-187, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 C 264/98-187, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce M.Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplatit částku 802,50,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně jdoucím od 1. 10. 1998 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Dále byla uvedeným rozsudkem uložena žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 517,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II. rozsudku).
V projednávané věci Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 C 264/98-187, zamítl stěžovatelem podanou žalobu poté, co dospěl k závěru, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra nemůže být subjektem, vůči němuž by bylo možno v tomto případě dovozovat odpovědnost za škodu, a není tedy ve věci pasivně legitimovaná. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že právní úprava odpovědnosti státu za škodu upravená v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, se použije pouze v případě, pokud není odpovědnost za škodu v rámci výkonu působnosti státní správy, byť i v přenesené působnosti, upravena zvláštním zákonem. Z hlediska úpravy odpovědnosti za škodu, která je důsledkem nesprávného úředního postupu, jde tedy o zákon obecné povahy, který se použije pouze v případech, kdy zvláštní zákon upravující výkon v oblasti státní správy nestanoví něco jiného. V posuzovaném případě však zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu, která má přednost před úpravou provedenou zákonem č. 58/1969 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech se domáhal náhrady škody na zdraví, utrpěné dne 4. 11. 1996 při bezdůvodném fyzickém napadení ze strany hlídky strážníků Městské policie v V., a to proti České republice - Ministerstvu vnitra (s odvoláním se na objektivní odpovědnost dle ust. §18 zák. č. 58/1969 Sb.) a proti městu V. (s odvoláním se na odpovědnost obce podle §24 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb.), po kterých stěžovatel požadoval náhradu škody ve výši 802,50,- Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně. Poté, co okresní soud na základě stěžovatelem podaného odporu zrušil původně vydaný platební rozkaz, rozhodl o vyloučení žaloby proti městu V. k samostatnému řízení a rozsudkem z téhož dne žalobu proti České republice - Ministerstvu vnitra zamítl pro nedostatek pasivní legitimace a uložil stěžovateli povinnost nahradit této žalované náklady řízení ve výši 1 517,- Kč. Výrok o nákladech řízení napadl stěžovatel odvoláním, když se řídil nesprávným poučením soudu o přípustnosti odvolání proti výroku o nákladech řízení. Podané odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2005, čj. 13 Co 889/2004 podle ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud nesprávně aplikoval jednoduché právo a přehlédl, že ochranu veřejného pořádku vykonává obec v přenesené působnosti, a na to navazuje ust. §1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., vymezující odpovědnost státu za škodu způsobenou orgánem společenské organizace při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Podle stěžovatele soud opominul působnost Ministerstva vnitra vyplývající z ust. §12 odst. 1 písm. a) zák. č. 2/1969 Sb., ust. §4 odst. 5 a odst. 7, ust. §5 zák. č. 553/1991 Sb. Podle stěžovatele soud nerozlišoval ani mezi odpovědností podle ust. §24 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb., a odpovědností podle ust. §1, ust. §18 zák. č. 58/1969 Sb., kdy jen posledně uvedenou odpovědnost lze považovat za odpovědnost za škodu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel uvádí, že podle ust. §18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v ust. §1 odst. 1 cit. zák. nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Tato odpovědnost, uvádí stěžovatel, je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit (ust. §18 odst. 2 cit. zák.).
Odpovědnost za škodu uvedená odkazem na ust. §1 odst. 1 cit. zák. se týká škody způsobené orgánem společenské organizace při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Za stát v řízení o náhradu škody jedná ústřední orgán republiky uvedený v §9 cit. zák. (ministerstvo), do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (resp. v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu). Oproti tomu odpovědnost obce za škodu způsobenou strážníkem obecní (městské) policie podle §24 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb., je odpovědností na principu zavinění a není odpovědností (státu) za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle stěžovatele lze z ust. §1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., dovodit, že společenskou organizací plnící úkoly státního orgánu, které na tuto organizaci přešly, je obec. Ochranu veřejného pořádku pak vykonává obec v přenesené působnosti. Stěžovatel dále uvádí, že podle ust. §12 odst. 1 písm. a) zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku ve vymezeném rozsahu, včetně dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Ingerence Ministerstva vnitra do činnosti obecní policie pak podle stěžovatele výslovně vyplývá např. z ust. §4 odst. 5, odst. 7, §5 zák. č. 553/1991 Sb. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že zák. č. 82/1998 Sb., již rozlišuje mezi odpovědností státu a územního celku, u těch však pouze v samostatné, tedy nikoliv v přenesené působnosti a tato odpovědnost je i nadále odpovědností objektivní. Stěžovatel je přesvědčen, že zamítnutí žaloby proti České republice - Ministerstvu vnitra, aniž by soud zjistil skutečnosti rozhodující pro posouzení alespoň základu nároku, s odkazem na nedostatek pasivní legitimace bylo nedůvodné a v rozporu se stávající judikaturou.
V návaznosti na uvedené se stěžovatel neztotožňuje ani s výrokem o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť je přesvědčen, že podal správně žalobu proti oběma subjektům, jejichž různou míru odpovědnosti stanoví zákon. Této žalobě soud nejprve vyhověl vydáním platebního rozkazu, který byl později zrušen podáním odporu ze strany České republiky - Ministerstva vnitra, ve kterém tato žalovaná vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace.
Přestože byl odpor proti platebnímu rozkazu podán v roce 1998, teprve při jednání konaném dne 31. 8. 2004 rozhodl soud o vyloučení žaloby proti Městu V. k samostatnému řízení a rozsudkem z téhož dne žalobu proti České republice - Ministerstvu vnitra pro nedostatek pasivní legitimace zamítl. Stěžovatel uvádí, že náklady vynaložené žalovanou na cestu k jednání soudu dne 31. 8. 2004 nebyly vynaloženy účelně a jejich vznik stěžovatel nezavinil, neboť nic nebránilo soudu, pokud hodlal vyhovět námitce nedostatku pasivní legitimace uplatněné již v roce 1998, aby žalobu proti této žalované zamítl již dříve, např. při prvním jednání, které se ve věci uskutečnilo.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem s ohledem na výše uvedené třeba rozumět, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. V projednávané věci je nutno zdůraznit, že částka uplatněná stěžovatelem vůči žalované v řízení před okresním soudem je částkou bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže občanský soudní řád vylučuje soudní přezkum u bagatelních věcí, bylo by absurdní připustit, aby se takovéto bagatelní záležitosti posouvaly do roviny soudnictví ústavního. Ústavní stížnost v takové věci je (s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu) v podstatě vyloučena. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
Uvedené stanovisko, podle kterého v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena, ostatně Ústavní soud judikoval již ve své dřívější rozhodovací praxi (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 405/04).
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele týkající se nesprávného poučení stěžovatele o možnosti podat odvolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, obsažené v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 C 264/98-187. Uvedený nedostatek v činnosti okresního soudu podle Ústavního soudu nemohl způsobit zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu