ECLI:CZ:US:2005:3.US.663.04
sp. zn. III. ÚS 663/04
Usnesení
III. ÚS 663/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. V. zastoupeného Mgr. A. D. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. 11 Tdo 336/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl dovolání stěžovatele, směřující do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2002 sp. zn. 1 To 109/2002, jímž tento jako soud odvolací z podnětu státního zástupce (jakož i dalších spoluobžalovaných) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2002, vydaný v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 2 T 8/2002. Ve vztahu ke stěžovateli tak učinil soud II. stupně z důvodů formulovaných v §258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. řádu, přičemž nově ve smyslu §259 odst. 3 tr. řádu uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na rozdíl od soudu nalézacího jako zvlášť nebezpečným recidivistou v intencích §41 odst. 1 tr. zák. V důsledku takto hodnoceného trestného jednání mu současně uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou [§234 odst. 2, §42 odst. 1, §39a odst. 2 písm. d) tr. zák.]. Dále rozhodl o propadnutí přesně specifikovaných věcí a náhradě v předmětné věci poškozenými uplatněné škody.
Citované usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž navrhl, aby jej Ústavní soud nálezem zrušil. V odůvodnění svého návrhu namítal, že pokud dovolací soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítl, potom při splnění formálních podmínek jednání kvalifikovatelného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty předvídaného §41 odst. 1 tr. zák. nebylo současně dostatečně zohledněno naplnění, resp. stěžovatelem tvrzené nenaplnění jeho materiální stránky, dle níž pro podřazení pod citované zákonné ustanovení musí okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu po předchozím potrestání podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Na podporu své argumentace poukázal stěžovatel na to, že předchozí výkon trestu vykonal bez kázeňského trestu, že se při loupežích nedopustil vůči poškozeným fyzického násilí a vždy použil toliko maketu zbraně, dále na svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jíž přispěl k odhalení dalších spolupachatelů stíhané trestné činnosti, a konečně i na to, že svého jednání litoval a u hlavního líčení se omluvil všem poškozeným. V posuzované trestní věci provedené důkazy tak nemohou dle tvrzení stěžovatele vést z pohledu materiálního kritéria k závěru o kvalifikaci jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, důsledkem čehož má být porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a potažmo vzhledem k tomu i čl. 8 Listiny základních práv a svobod (rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Z obsahu napadeného rozhodnutí, opřeného o přezkum provedený na základě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Nejvyšší soud řádně konstatoval, zhodnotil a odůvodnil, na základě kterých skutečností nebylo lze okolnosti uváděné stěžovatelem považovat za natolik podstatné, aby snížily stupeň nebezpečnosti stíhaného trestného činu pod míru požadovanou ustanovením §41 odst. 1 tr. zák., když v rámci svých úvah zohlednil i stěžovatelem zdůrazňované okolnosti týkající se pohnutky spáchaného jednání, způsobu jeho provedení, chování stěžovatele během výkonu předchozího trestu, jakož i jeho chování v průběhu naposled vedeného (nyní posuzovaného) trestního stíhání. Při jejich proporčním zvažování a porovnání s ostatními okolnostmi, zvyšujícími nebezpečnost činu pro společnost (konkrétně zejména s tím, že k trestnému jednání stěžovatele spáchanému více útoky v relativně krátkém časovém rozmezí spolu s dalšími pachateli při způsobení škody téměř ve výši 1.400.000,- Kč došlo 14 měsíců od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého pro spáchání trestného činu, který co do způsobu jeho provedení vykazoval mnohé společné rysy s útoky provedenými v rámci posuzovaného trestného činu), dovodil, že stupeň této nebezpečnosti je i přesto podstatně zvýšen. Tento jeho náležitě a dostatečně konkrétně odůvodněný úsudek, učiněný v rámci argumentačního prostoru daného citovaným ustanovením, je výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), pročež přezkum přípustného uvážení obecného soudu v předmětné otázce se v ostatním z přezkumné pravomoci Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, zjevně vymyká.
Ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 13. ledna 2005