ECLI:CZ:US:2005:3.US.667.04
sp. zn. III. ÚS 667/04
Usnesení
III. ÚS 667/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města L. zastoupeného Mgr. P. M., advokátem proti rozsudku Nevyššího soudu ČR ze dne 19. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 288/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 35 Co 65/2003, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. října 2002, sp. zn. 22 C 350/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. října 2002 (22 C 350/99-68), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. srpna 2003 (35 Co 65/2003-100) a rozsudek Nevyššího soud ČR ze dne 19. července 2004 (22 Cdo 288/2004-125)] a tvrdil, že obecné soudy svévolnou aplikací jednoduchého práva zasáhly do jeho základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, že zatrubnění Ruprechtického potoka je samostatnou věcí a brojí proti tomu, že na něj přešlo vlastnické právo k zatrubnění podle §1 odst. 1 zák. č.
172/1991 Sb. Obecné soudy učinily závěr při respektování nálezu pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 16/93, že zatrubnění (vedoucí pod pozemkem) není součástí pozemku, neboť není funkčně spojeno s pozemkem ve smyslu §120 obč. zák., s čímž se stěžovatel neztotožňuje. Z takto rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývají následující rozhodné skutečnosti:
* Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. srpna 2003 (35 Co 65/2003-100) byl ve vztahu ke stěžovateli (vystupoval v právním postavení prvního ze dvou žalovaných v řízení před obecnými soudy), a přes jeho odvolání, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. října 2002 (22 C 350/99-68), jímž bylo určeno, že zatrubněná část vodoteče Ruprechtického potoka v Liberci pod obytným domem žalobce (M. S.). je ve vlastnictví stěžovatele.
* Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 19. července 2004 (28 Cdo 288/2004-125) zamítl. V odůvodnění konstatoval, že hospodařila-li obec (stěžovatel) s vodním dílem na podkladě rozhodnutí tehdejšího republikového ministerstva lesního a vodního hospodářství ze dne 12. 7. 1988 jako jeho správce v příslušném úseku, pak se podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. mohla oprávněně stát ode dne účinnosti tohoto zákona jeho vlastníkem.
* K otázce, zda vodní dílo je součást pozemku či samostatný předmět vlastnictví, uvedl Nejvyšší soud ČR, že vodní dílo bylo, co se vlastnického vztahu týče, způsobilé být předmětem vlastnictví stěžovatele. Poukázal na plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994 (Pl. ÚS 16/93) a konstatoval, že meliorační zařízení, vedené pod povrchem zemědělské půdy, nelze po stránce funkční srovnávat se zatrubněním potoka, vestavěným pod základy obytného domu. Zatímco meliorační zařízení slouží zavlažování zemědělského pozemku nebo i přilehlých pozemků téhož půdního charakteru, zatrubnění potoka bylo provedeno nezávisle na vůli zejména nynějšího vlastníka domu a zastavěného pozemku a svou existencí znamená pro vlastníka zátěž blízkou po právní stránce věcnému břemeni (navíc jde v současnosti o havarijní stav). Zatrubnění Ruprechtického potoka jako vodní dílo tedy není součástí pozemku ve vlastnictví žalobce a v rozsahu stanoveném výroky nižších instancí je vlastnictvím stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
S argumenty stěžovatele, které jsou co do obsahu polemikou s výkladem a aplikací jednoduchého práva, se obecné soudy (Okresní soud v Liberci, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Nejvyšší soud ČR) postačujícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých (vpředu označených) rozhodnutí, když jejich právní názor má nejen oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci (§157 odst. 2 o. s. ř.), ale je i logickým způsobem vyargumentován a má oporu v příslušných ustanoveních jednoduchého práva; v daném případě proto nešlo o svévolnou aplikaci norem jednoduchého práva ze strany rozhodujících obecných soudů. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Pro úplnost se sluší konstatovat, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu v těchto souvislostech nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, o což svou ústavní stížností stěžovatel usiluje, neboť podle §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva, jak se v této věci stalo. K zásahu do základních práv stěžovatele však nemohlo dojít pouze tím, že s právním názorem obecných soudů nesouhlasí.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím obecných soudů, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005