ECLI:CZ:US:2005:3.US.673.04
sp. zn. III. ÚS 673/04
Usnesení
III. ÚS 673/04
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. V. V. advokátkou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, čj. 58 Co 432/2004-13, a proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. května 2004, čj. 43 C 130/2004-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení obou výše uvedených rozhodnutí. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedená rozhodnutí porušila jeho základního právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), když rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdilo platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o nákladech řízení. Dle stěžovatele měl přitom Městský soud v Praze aplikovat §151 odst. 2, §147 a §150 o. s. ř., neboť vedlejší účastník, v původní věci žalobce, Ing. J. B. prý náklady ve věci svým procesním postupem zavinil, neboť vyvolal předčasné a zbytečné soudní řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale předmětem jeho rozhodnutí je pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při její činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 2 Listiny se na jeho věc nemůže aplikovat, neboť stěžovatel nebyl zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadá rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud, který není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, proto zvážil možné porušení ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, ledaže by snad došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu (srov. nález III. ÚS 455/01, publ. in: Sb.n.u.ÚS., sv.26, str.113). Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Stěžovatel zcela opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publ. in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.). Z těchto důvodů nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. února 2005