ECLI:CZ:US:2005:3.US.676.04
sp. zn. III. ÚS 676/04
Usnesení
III. ÚS 676/04
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. M. zastoupené Mgr. V. K. advokátem proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2004, sp. zn. Nad 119/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka ve své azylové věci usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2004 (Nad 119/2004-35), kterým bylo rozhodnuto tak, že věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Az 286/2004 se nepřikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, a tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla fakticky zbavena možnosti účastnit se soudního řízení a hájit svá práva daná jí Listinou základních práv a svobod a soudním řádem správním; v ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je bez finančních prostředků a nemůže hradit náklady spojené "s cestou k soudnímu řízení v Ostravě". V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2004 (Nad 36/2004-41), kterým bylo návrhu jiné žalobkyně z téhož důvodu vyhověno, čímž Nejvyšší správní soud nenaplnil ani svou povinnost zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již vyslovil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů ani jejich vrcholem. Úkolem Ústavního soudu je střežit ústavnost a chránit zejména základní práva a svobody. Z tohoto pohledu není nepochybně úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů např. tím, že by nahrazoval činnost Nejvyššího správního soudu. Sjednocování judikatury ve věcech patřících do pravomoci soudů v řízení podle správního řádu soudního náleží do kompetence Nejvyššího správního soudu (§12 soudního řádu správního), a to i v případě, že by se Ústavní soud s jeho právním názorem vnitřně neztotožňoval. Důležitým úkolem Nejvyššího správního soudu je sjednocovat judikaturu krajských soudů. Základní otázkou v této věci bylo posoudit, zda způsob, kterým krajský soud aplikoval příslušná ustanovení soudního řádu správního, je natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Pro takový závěr však podle názoru Ústavního soudu nestačí skutečnost, že daná otázka je v dané věci posouzena z rozdílných pohledů. Je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím ke specifikům každého jednotlivého případu aplikovaly právo. Pokud pak zákon (soudní řád správní) postrádá výslovné pravidlo pro řešení konkrétní situace, je povinností soudů postupovat podle obecných zásad výkladu a aplikace práva, a zejména přihlížet ke smyslu a účelu daného institutu. Vycházeje z výše uvedených hledisek považuje Ústavní soud právní závěr Nejvyššího správního soudu v dané věci za názor, který nikterak nevybočuje z ústavních mezí a je zákonem stanoveným způsobem odůvodněn (§64 s. ř. s., §157 odst. 2, §167 odst. 2 o. s. ř.). Z těchto důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky.
Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005