ECLI:CZ:US:2005:3.US.683.04
sp. zn. III. ÚS 683/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J.D., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2004 čj. 13 Co 850/2003-123, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. září 2003 čj. 16 E 508/2000-98, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu] napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2004 čj. 13 Co 850/2003-123, kterým pod bodem I. výroku bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 9. 2003 čj. 16 E 508/2000-98, jímž tento soud nevyhověl návrhu stěžovatele (v dřívějším řízení povinného) na zastavení pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí a návrhu na jeho odklad do doby právní moci rozhodnutí po jeho zastavení.
Podle názoru stěžovatele jsou ústavní stížností napadená usnesení soudů obou stupňů v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť právní závěry obou soudů jsou údajně v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními. Tyto obecné soudy prý při svém rozhodování v předmětné věci vycházely z pouhé obecné, nepodložené úvahy, že stěžovatelem předložená smlouva o převodu vlastnictví movité věci je nevěrohodná a účelová, což se však odpovídajícím způsobem neodrazilo v jejich právním závěru.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 16 E 508/2000, z něhož zjistil, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 4. 2000 čj. 16 E 508/2000-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2000 sp. zn. 15 Co 539/2000, byl na základě návrhu města Ch., jako oprávněného proti stěžovateli jako povinnému nařízen výkon rozhodnutí vyklizením pozemku, a to části pozemkové parcely č. 2376/2 v katastrálním území a obci Ch., a dále prodejem movitých věcí stěžovatele k uspokojení nákladů předcházejícího řízení a nákladů výkonu rozhodnutí na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 5. 1999 čj. 10 C 171/96-28 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 1999 sp. zn. 15 Co 740/99.
Provedení nařízeného výkonu rozhodnutí soudním vykonavatelem bylo určeno na den 17. 9. 2003. Téhož dne stěžovatel podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí spojený s návrhem na jeho odložení do doby právní moci rozhodnutí o jeho zastavení s tím, že movitou věc (stánek s příslušenstvím) nacházející se na předmětném pozemku dne 3. 2. 2000 podle připojené kupní smlouvy prodal. Městu Ch. ve svém faxovém dopise ze dne 16. 9. 2003 však stěžovatel sdělil, že není a nikdy nebyl vlastníkem předmětného stánku.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 19. 9. 2003 čj. 16 E 508/2000-98 návrhy stěžovatele zamítl, neboť v předmětné věci nezjistil žádný důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně poukázal zejména na skutečnost, že tvrzení stěžovatele (dokládané kupní smlouvou ze dne 3. 2. 2000) se jeví jako účelové, neboť tuto zcela zásadní námitku předkládá soudu poprvé po třech a půl letech ode dne zahájení řízení o výkon rozhodnutí, během nichž podal stěžovatel celou řadu opravných prostředků a návrhů. Soud prvního stupně zjistil, že ujednání uvedené v článku 1 předmětné kupní smlouvy je navíc v rozporu s tvrzením stěžovatele obsaženým v jeho sdělení ze dne 16. 9. 2003, a sice že není a nikdy nebyl vlastníkem této movité věci. Rovněž označení osoby provozovatele na prodejním stánku neodpovídá předložené kupní smlouvě. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně dovodil, že předložená listina obsahující kupní smlouvu je nevěrohodná, jejím účelem bylo oddálit provedení výkonu rozhodnutí, nikoli uskutečnit převod vlastnictví movité věci na třetí osobu. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, "že by povinnost stanovená vykonávaným rozhodnutím přešla na jiného, resp. že by stěžovatel nebyl již osobou povinnou z tohoto rozhodnutí". Protože nebylo možné očekávat zastavení výkonu rozhodnutí, nevyhověl soud prvního stupně ani návrhu na jeho odklad.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2004 čj. 13 Co 850/2003-123 potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné.
Odvolací soud, jak se zjišťuje z výše označeného usnesení, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že zde nejsou důvody pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, a zdůraznil, že již v roce 2000 byl proti stěžovateli nařízen výkon rozhodnutí vyklizením výše označené části pozemkové parcely, přičemž vyklizení spočívá v odstranění jeho prodejního stánku. Po dobu více než tří let se stěžovatel nařízenému výkonu rozhodnutí opakovaně různými způsoby bránil, a to i cestou návrhu na obnovu řízení. Námitku o prodeji stánku však uplatnil poprvé až v odvolání proti výše citovanému usnesení soudu prvního stupně. Proto se i odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně posouzení předmětné kupní smlouvy ze dne 3. 2. 2000 jako nevěrohodné a účelové.
Ústavní soud se zabýval tvrzením stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany obou obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že v projednávané věci neexistují důvody pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. Nesouhlas s právním názorem obecných soudů však sám o sobě, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu, nezakládá protiústavnost, pokud v postupu a rozhodování obecných soudů nedošlo k projevu svévole, což Ústavní soud interpretuje vždy tak, že označený pojem vyjadřuje "extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, dále jde o nerespektování kogentní normy, interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (jehož příkladem je přepjatý formalismus), stejně jako aplikaci a interpretaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ho lze vyložit jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy" (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04).
V projednávané věci jakákoli svévole v postupu či rozhodování soudů obou stupňů Ústavním soudem zjištěna nebyla.
Okresní soud v Chebu se zabýval důsledně všemi námitkami stěžovatele a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť se z nich jasně a srozumitelně podává, které skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané, a které nikoliv, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění i jakými úvahami se zejména soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by soud prvního stupně v předmětné věci v případě posouzení kupní smlouvy ze dne 3. 2. 2000 vycházel jen z obecné úvahy, která nebyla podložena skutkovými zjištěními relevantními při zkoumání existence či neexistence důvodů podmiňujících zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.
Jak ze stručné rekapitulace obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 16 E 508/2000, tak i z ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nelze v žádném ohledu dospět k závěru, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena práva ve smyslu čl. 36 Listiny. Spíše v této souvislosti Ústavní soud nad rámec ústavní stížnosti poznamenává, že je s podivem, po jak dlouhou dobu bylo stěžovateli umožněno oddalovat nucené vymožení povinnosti, jejíž splnění mu bylo uloženo pravomocným rozhodnutím soudu v roce 2000, a jejíž oprávněnost stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a oprávněnému naopak byla znemožňována realizace jeho práva.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu