ECLI:CZ:US:2005:3.US.694.04
sp. zn. III. ÚS 694/04
Usnesení
III. ÚS 694/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V. zastoupeného JUDr. Z. P. advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp. zn. 32 Odo 930/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2004, sp. zn. 21 Co 211/2003, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. května 2003, sp. zn. 4 C 33/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění formální vady spočívající v nepředložení kopií napadených rozhodnutí, na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004 (32 Odo 930/2004-94), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2004 (21 Co 211/2003-71) a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. května 2003 (4 C 33/2003-46) a tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že žalobce (M. K.) se svou žalobou domáhal po stěžovateli (vystupoval v právním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy) zaplacení částky 29 394,- Kč s přísl. Této částky se žalobce domáhal na základě dohody o vypořádání majetku sdružení podle §839 obč. zák. Účastníci sporu s F. Š. uzavřeli dne 31. 7. 1993 smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání, tj. provádění dřevařské prvovýroby a obchodní činnosti, a to podle §829 a násl. obč. zák. Žalobce ke dni 31. 12. 2000 ze sdružení vystoupil a všichni členové sdružení uzavřeli dne 6. 9. 2001 již zmíněnou dohodu o vypořádání majetku sdružení, v níž se stěžovatel a F.Š. zavázali vyplatit žalobci částku 650 000,- Kč a podíl na některých nákladech ve výši 8 787,- Kč. Obecné soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatel svůj závazek nesplnil v rozsahu poslední splátky ve výši 25 000,- Kč a nezaplatil ani náklady ve výši 4 394,- Kč. Uvedenou dohodu shledaly obecné soudy jako platnou, včetně stěžovatelem zpochybňovaných bodů 4 a 6 této smlouvy vztahující se k dluhům a pohledávkám sdružení. Z tohoto důvodu Okresní soud v Uherském Hradišti napadeným rozsudkem ze dne 14. května 2003 (4 C 33/2003-46) uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 29 394,- Kč s přísl. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 13. dubna 2004 (21 Co 211/2003-71) rozsudek soudu I. stupně k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 30. září 2004 (32 Odo 930/2004-94) odmítl dovolání stěžovatele proti vpředu uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a povaze stran vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 29 394,- Kč s přísl., jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - stručně shrnuto - s vpředu uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Nezpochybnil, že se zavázal uhradit žalobci žalovanou částku, namítal však, že dohoda o vypořádání majetku sdružení se týkala jen aktiv a neřešila pasiva. Pokud v ní bylo nepravdivě uvedeno, že neexistují žádné dluhy v rámci sdružení, byla tato dohoda v této části absolutně neplatná. Konkrétně článek 4 a 6 této dohody jsou neplatné pro obcházení zákona o účetnictví a zákona o daních. Neplatný je i článek 3 smlouvy bod c) druhý odstavec dohody, neboť se nelze vzdát nároku na rozestavěnou stavbu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel vytýká, že občanskoprávní věc posoudil jako obchodní spor. Právní úprava smlouvy o sdružení je totiž obsažena v občanském zákoníku. Byl rovněž porušen princip rovnosti, neboť "občané mají právo na dovolání ve věcech peněžitého plnění nad 20 000,- Kč a osoby podnikající mají právo na ochranu až od peněžitého plnění nad 50 000,- Kč". Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí soudu I. a II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Stěžovatelova ústavní stížnost je polemikou s právním názorem obecných soudů (Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti), který tyto obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy v souladu se zákonem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která uplatnil před obecnými soudy, a rovněž tak s tím, proč předmětná dohoda o vypořádání majetku sdružení (či její části) není absolutně neplatná. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti) jsou v tomto směru ústavně konformní (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Rovněž tak jsou nedůvodná tvrzení stěžovatele stran usnesení Nejvyššího soudu ČR, který v něm řádně a v souladu se zákonem odůvodnil, proč danou věc posoudil jako obchodní (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.). V §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odlišně stanovené částky pro přípustnost dovolání ve věcech obchodních a ostatních má své opodstatnění z důvodu odlišné povahy a hodnoty sporů v obchodních věcech, nehledě k tomu, že stěžovatel návrh na zrušení ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s ústavní stížností nespojil.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005