ECLI:CZ:US:2005:3.US.708.04
sp. zn. III. ÚS 708/04
Usnesení
III. ÚS 708/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. ledna 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti P. S. a P. S. oba zastoupeni JUDr. Z. V. advokátkou proti rozsudkům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 30 P 98/84 ze dne 28. 4. 2004 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 35 Co 344/2004 ze dne 16. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadené rozhodnutí, jak patrno z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 35 Co 344/2004 (stěžovateli nesprávně označeného jako sp. zn. 35 Cp 344/2004), bylo vydáno v řízení o výživném stěžovatelů, vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 30 P 98/84, v němž jmenovaný soud jako soud I. stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zvýšil za dobu od 1. 10. 1997 do 31. 8. 1998 výživné na každého ze stěžovatelů na částku 800,-Kč měsíčně, za období od 1. 9. 1998 do 31. 10. 2000 na částku 1.200,-Kč, výrokem II. uložil otci stěžovatelů povinnost zaplatit dlužné výživné za období od 1. 10. 1997 do 31. 10. 2000 ve výši 17.200,- Kč každému z nich ve stanovených splátkách a výrokem III. pak výživné od 1. 11. 2000 - nyní již zletilým stěžovatelům - nepřiznal. Jak patrno z odůvodnění tohoto posledního výroku (který posléze stěžovatelé jako jediný napadli odvoláním), soud výživné stěžovatelům od uvedeného data nepřiznal s odkazem na ust. §96 odst. 2 zák. o rodině, neboť dospěl k závěru, že jeho přiznání za dobu zletilosti stěžovatelů by bylo v rozporu s dobrými mravy. K tomuto závěru jej vedlo skutkové zjištění, že v minulosti došlo k přetrhání kontaktů mezi otcem a syny, oba již zletilí synové před soudem uvedli, že nemají potřebu jakýmkoli způsobem s otcem kontakty navázat, svěřovat se mu se svými problémy a plány do budoucna a otec uvedl, že ani nevěděl, že děti studují na střední případně i na vysoké škole, dověděl se o tom v podstatě až z návrhu na zvýšení výživného. Krátce po nabytí zletilosti také stěžovatelé změnili příjmení a k tomuto kroku se rozhodli na základě svobodné vůle. Tato a další zjištění pak vedla soud I. stupně k aplikaci ust. §96 odst. 2 zák. o rodině. Odvolací soud, který se věcí zabýval k odvolání stěžovatelů, rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku jako věcně správný potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů se z pohledu §96 odst. 2 zák. o rodině se zhodnocením věci soudem I. stupně ztotožnil.
V ústavní stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé - bez podrobnější ústavněprávní argumentace - porušení ústavně zaručených práv shora označených odůvodňují tím, že vyživovací povinnost otce k nim dle jejich názoru trvá, jsou přesvědčeni, že není povinností nevlastního otce financovat jejich studium, když příjmy matky na pokrytí jejich potřeb rozhodně nepostačují, i když se sami snaží si vlastní činností i během studia získat vlastní prostředky na studijní potřeby, nemají napadeným rozhodnutím do budoucna jistotu, že budou moci přípravu na budoucí povolání současným studiem dokončit.
Ústavní stížnost není důvodná
Především třeba uvést, že ani právo na svobodnou volbu povolání a přípravy k němu, zaručované čl. 26 odst. 1 Listiny, zajišťující právo svobodně se rozhodnout o využití svých schopností, ale ani právo na vzdělání, zaručované článkem 33 odst. 1 Listiny, jemuž v podstatě odpovídá povinnost státu umožnit a zajistit rovný přístup k existujícímu vzdělávacímu systému, v sobě nezahrnuje nárok na zajištění finančních prostředků nezbytných k přípravě na budoucí povolání formou výživného placeného rodiči podle zákona o rodině. K porušení těchto práv napadenými rozhodnutími obecných soudů, rozhodujících o výživném, tedy nemohlo dojít. Ústavní soud se proto, ač se tohoto práva stěžovatelé výslovně nedovolávali, zaměřil především na dodržení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny). Pouze v případě porušení tohoto práva by totiž bylo možno dovodit, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní a ve svých důsledcích se dotýkající i práv zaručovaných čl. 32 odst.4 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé dávají najevo svůj nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v podstatě opakují námitky uplatňované již v předchozím řízení. Na tomto místě však Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
V posuzované věci šlo o aplikaci korektivu "dobrých mravů", což je nepochybně především pole volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383), na něž se ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává i Krajský soud v Ústí nad Labem. Jmenovaný soud, ale i soud I. stupně, pak ve svých rozhodnutích náležitým způsobem vysvětlily z jakých důvodů je v daném případě na místě aplikace ust. §96 odst. 2 zák. o rodině. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích k uvedené otázce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy, zdůrazňující chování stěžovatelů k jejich otci poté, co dosáhli zletilosti, neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřené či extrémní, což by jedině, jak shora uvedeno, mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozsudky obecných soudů neshledal, a proto jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 27. ledna 2005