ECLI:CZ:US:2005:3.US.712.04
sp. zn. III. ÚS 712/04
Usnesení
III. ÚS 712/04
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N. zastoupeného JUDr. J. H., Ph.D., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. září 2004, čj. 25 Cdo 2625/2003-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, čj. 20 Co 239/2003-96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. ledna 2003, čj. 30 C 248/2001-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, když tato rozhodnutí v důsledku písařské chyby špatně označuje, byť z kontextu stěžovatelem přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím označeným v záhlaví. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedená rozhodnutí porušila jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Současně s tím prý obecné soudy nedostály své povinnosti podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ve věci, o níž rozhodly shodně tři obecné soudy stěžovatelem napadenými rozhodnutími, jde o stěžovatelovu žalobu o náhradu škody proti vedlejšímu účastníkovi - České republice - Komisi pro cenné papíry, přičemž škoda podle stěžovatele vznikla nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, spočívajícím v tom, že vedlejší účastník zanedbal správní dozor nad obchodníkem s cennými papíry. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že ke dni vyhlášení rozsudku žalobci škoda doposud nevznikla, protože stěžovatel přihlásil svou pohledávku do konkursního řízení, a žalobu proto pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval tím, zda se vedlejší účastník dopustil nesprávného úředního postupu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, čj. 20 Co 239/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval v dovolacím řízení ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. právní otázku, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že žaloba byla v souladu se zákonem zamítnuta, protože byla podána předčasně, tedy doposud stěžovateli nevznikla škoda.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že všechny tři obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem a napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud k tomu upozorňuje, že nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale předmětem jeho rozhodnutí je pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v podstatě pokouší přenést na Ústavní soud přehodnocení právní otázky, kterou již shodně rozhodly všechny tři obecné soudy napadenými rozhodnutími, a podrobně ji analyzoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR. Není zásadně na Ústavním soudu, aby určoval, v jakém okamžiku vznikne z hlediska hmotného práva stěžovateli škoda, či zda měl být ve věci vydán mezitímní rozsudek, jak také stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje. Ústavní soud není soudem třetí nebo v tomto případě dokonce čtvrté instance. Stěžovatel patrně zcela opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.). Z těchto důvodů nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005