ECLI:CZ:US:2005:3.US.714.04
sp. zn. III. ÚS 714/04
Usnesení
III. ÚS 714/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. února 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele "K. " spol. s r. o., zastoupeného JUDr. P. R. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 8. 2004 sp. zn. 33 Odo 718/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 12 Co 445/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy. Uvedl, že soud I. stupně dne 6. 12. 2002 rozhodl o tom, že je povinen zaplatit žalobci částku 57.947,40 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 14. 5. 1999 do zaplacení a uhradit soudní poplatek ve výši 2.320,-Kč, když své rozhodnutí odůvodnil §153a odst. 1 věta práv obč. soudního řádu, tj. tvrzením, že jde o rozsudek pro uznání. Uvedený závěr dovodil z obsahu §114b odst. 2 obč. soudního řádu. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání, v němž poukázal na obsah platebního rozkazu, na poučení o účincích podaného odporu, když podle jeho přesvědčení soud nedodržel postup, vyplývající z §114b odst. 2 obč. soudního řádu a když výzva k vyjádření neobsahovala náležitosti usnesení, jak je vyžadováno v §169 obč. soudního řádu. Dovolání podané k Nejvyššímu soudu bylo dne 10. 8. 2004 odmítnuto pro nepřípustnost - s rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že v předmětné věci se nejedná o právní otázku, která dosud nebyla vyřešena, nesouhlasí.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 24 C 163/2002 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolá, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, když opodstatněně konstatoval, že uplatněné dovolací námitky, týkající se procesních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, nelze považovat za námitky naplňující ustanovení §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, s poukazem na uveřejněné rozhodnutí Nejvyššího soudu v Souboru rozhodnutí, sešitu 27, pod č. C 2233, vydaném nakladatelství C. H. Beck, pak ani ustanovení §237 odst. 3 obč. soudního řádu. Na vyčerpávající odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Odmítnutí ústavní stížnosti proti rozsudku soudu I. a II. stupně, která byla podána až po doručení usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je odůvodněno tím, že běh lhůty k podání ústavní stížnosti nelze odvíjet od rozhodnutí o stěžovatelem uplatněném prostředku, jenž nelze považovat za zákonem poskytnutý k ochraně práva [§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004, sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.]. K samotným námitkám v ústavní stížnosti obsaženým a vztahujícím se k obsahu platebního rozkazu je třeba dodat, že ten vykazuje jednak výrok I. - o povinnosti zaplatit uplatněnou částku žalobci, jednak výrok pod bodem II., v němž se mj. ukládá žalovanému povinnost v případě podaného odporu ve stanovené lhůtě se k věci samé vyjádřit. Tento výrok je v souladu s §114b odst. 1 obč. soudního řádu, také poučení o následcích nesplnění uvedené povinnosti bylo stěžovateli poskytnuto. Proto také byl dán důvod k vydání rozsudku pro uznání (§114b odst. 5, §153a odst.3 obč. soudního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 24. února 2005