ECLI:CZ:US:2005:3.US.716.04
sp. zn. III. ÚS 716/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti M., právně zastoupené advokátkou Mgr. L.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2004 čj. 12 Cmo 50/2004-76, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003 čj. 22 Cm 176/2002-61, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti F. s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky, stejně jako řízeními, která jim předcházela, byla porušena její práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka Městskému soudu v Praze, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, vytýká, že se údajně řádně nevypořádal se všemi důkazními návrhy, které byly stěžovatelkou v průběhu řízení navrženy, takže došlo k porušení jejích procesních práv ve smyslu tzv. opomenutých důkazů. Tento nedostatek podle názoru stěžovatelky nenapravil ani odvolací soud, neboť i on se důkazními návrhy stěžovatelky nezabýval buď vůbec, nebo jen zčásti, což prý vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž byl následně vyvozen i nesprávný právní závěr. Takové pochybení obecných soudů obou stupňů mělo prý založit nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadených rozsudků a současně i jejich protiústavnost. Stěžovatelka rovněž namítá nepřiměřenou délku celého řízení, která měla údajně za následek poškození práv stěžovatelky ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 a čl. 11 Listiny stěžovatelka uvádí, že oba obecné soudy nezkoumaly, zda reklamace žalobce byla důvodná, což údajně mělo žalovanému umožnit, aby "zneužil vlastnictví stěžovatelky k její nemalé škodě".
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Cm 176/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka (v dřívějším řízení žalobce) se domáhala nejprve vydání platebního rozkazu, později žalobou proti žalované společnosti F. s. r. o. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 279 304,50 Kč s příslušenstvím.
Předmětná žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003 čj. 22 Cm 176/2002-61 zamítnuta (výrok pod bodem I. rozsudku).
Důvodem zamítnutí žaloby byla zejména skutečnost, že žalovaný uplatnil na dodané zboží podle uzavřené kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1998 reklamaci, která byla stěžovatelkou uznána, ale nebyla do doby pravomocného skončení sporu vyřešena, takže soud prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba je za této situace předčasná.
Z odůvodnění předmětného rozsudku soudu prvního stupně se dále zjišťuje, že mezi účastníky nebyl sporný obsah kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1998, jejímž předmětem bylo dodání 1 000 kg fólie dle specifikace uvedené ve smlouvě, s termínem dodání zboží dne 10. 11. 1998. Kupní cena byla sjednána na částku 260 000,- Kč bez DPH s tím, že 50 % sjednané ceny bude zaplaceno po schválení grafického návrhu, zbývající část v den splnění závazku. Grafika a výroba štočků měla být účtována samostatně.
Žalovaná částka sestává z částky 267 566,80 Kč vyfakturované dne 13. 11. 1998 (faktura stěžovatelky č. 981437), na kterou bylo žalovaným uhrazeno 130 000,- Kč jako požadovaná záloha a z částky 141 737,70 Kč (faktura stěžovatelky č. 990066 ze dne 14. 1. 1999).
Dne 1. 2. 1999 bylo mezi oběma stranami uskutečněno jednání, z něhož byl pořízen písemný záznam podepsaný za stěžovatelku jednatelem společnosti Ing. S., který reklamaci žalovaného ohledně 534 kg již dodané vadné fólie a 250 kg nedodaného zboží uznal na základě dopisu ze dne 18. 12. 1998. Soud prvního stupně z bodu 2 předmětného zápisu zjistil, že stěžovatelce se dosud v rámci reklamace podařilo vyrobit pouze 370 kg této fólie a to s 20denním zpožděním oproti reklamačnímu dopisu. Strany se dohodly, že stěžovatelka dodá na své náklady dalších 370 kg fólie na sklad firmy E. s. r. o. do P. a zbylých 164 kg téhož zboží bude stěžovatelkou vyrobeno s ohledem na reklamovanou sortimentní skladbu (dle písemné korespondence) do 16. 2. 1999 a bude na náklady stěžovatelky dodáno přímo odběrateli žalovaného na U. Součástí písemné dohody smluvních stran bylo i pozdržení platby již stěžovatelkou vystavených faktur, a to až do úplného vyřešení reklamace. Na základě dohody stran pak v konečném účtování měly být fakturované částky sníženy o dodatečně z reklamce vzniklé náklady. Vzhledem k tomu, že předmětné písemné ujednání bylo podepsáno za obě strany k tomu oprávněnými osobami, soud prvního stupně neměl důvod zpochybňovat jak obsah, tak i právní důsledky plynoucí z tohoto zápisu. Z tohoto důvodu zdůraznil, že žalovaný nezpochybnil převzetí zboží dodaného stěžovatelkou, pouze namítl, že řádně uplatnil jeho reklamaci. Pokud stěžovatelka tvrdí, že dodání zbytku náhradního plnění o hmotnosti 164 kg fólie bylo vázáno na vrácení reklamovaného zboží z U., jedná se o pouhé ničím nepodložené tvrzení jednatele stěžovatelky, které nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak v řízení nebylo prokázáno, že by po podpisu předmětného zápisu ze dne 1. 2. 1999 došlo ke změně těchto ujednání. V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně zabýval jednotlivými důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a konstatoval, že stěžovatelka přes poučení soudu ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. neprokázala svá tvrzení, že ze strany žalovaného šlo o účelovou reklamaci zboží, a že žalovaný nereklamoval včas, resp. že při reklamaci nesplnil reklamační podmínky.
Závěrem proto soud prvního stupně zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný reklamaci dodaného zboží uplatnil, stěžovatelka její oprávněnost uznala, přičemž v řízení se jí nepodařilo prokázat opak. Podle ustanovení §450 obchodního zákoníku je z hlediska splatnosti sjednané kupní ceny prioritní smluvní ujednání stran. Z obsahu zápisu ze dne 1. 2. 1999 je zřejmé, že došlo k dohodě o změně platebních podmínek tak, že platby fakturované stěžovatelkou na obou výše označených fakturách budou splatné až po úplném vyřešení reklamace. Protože stěžovatelkou nebylo dosud (podle platného ujednání ze dne 1. 2. 1999) poskytnuto dohodnuté náhradní plnění, reklamace není řádně skončena. Za situace, kdy předmětem žaloby jsou výhradně platby fakturované za dodávky před uzavřením výše citovaného ujednání, je podle názoru soudu prvního stupně žaloba "v celém rozsahu požadovaného nároku" předčasná.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004 čj. 12 Cmo 50/2004-76 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací pod bodem I. výroku odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že námitky stěžovatelky ohledně neprokázání či neprovedení řádné reklamace v souladu se smlouvou a neprokázání vad zboží žalovaným jsou z hlediska existence zápisu ze dne 1. 2. 1999 pro posouzení předmětu sporu irelevantní.
Pokud stěžovatelka, zdůraznil odvolací soud, resp. jednatel stěžovatelky nejprve v předmětném zápise uznal reklamaci 534 kg vadné fólie a 250 kg nedodané fólie a zavázal se dodat zbývajících 164 kg fólie zákazníkovi žalovaného do určeného data až na U., později však zbývajících 164 kg zboží zadržel, takže jím dříve uznanou reklamaci nelze považovat za vyřízenou, nemůže později úspěšně namítat nedostatek náležitostí reklamace a neprokázání vad. Proto také nemohly být jeho námitky shledány oprávněnými. Skutečnost, že zbývající část reklamace není ještě vyřešena, ostatně potvrdil zástupce stěžovatelky ve svém vyjádření na jednání dne 10. 6. 2003. I z tohoto důvodu dovodil odvolací soud, že platí i nadále dohoda uvedená v předmětném zápise, podle které až do úplného kladného vyřízení reklamace bude pozdržena platba vystavených faktur stěžovatelky.
Námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl jí navržené důkazy, odvolací soud nepřisvědčil a zdůraznil, že z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně provedl veškeré pro posouzení věci právně relevantní listinné důkazy navržené a předložené stěžovatelkou i žalovaným a vyslechl i všechny navržené svědky. Proto ani tuto námitku stěžovatelky neshledal odvolací soud důvodnou.
III.
Ústavní soud po takto zevrubné rekapitulaci obsahu ústavní stížností napadených rozsudků soudů obou stupňů v návaznosti na obsah připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Cm 176/2002 dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této nezávislé rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžejní námitky stěžovatelky směřují proti údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, který prý spočívává v neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů, přičemž je namítáno, že pokud soud prvního stupně navržené důkazy provedl, údajně je nesprávně hodnotil. S tímto tvrzením stěžovatelky Ústavní soud nesouhlasí a v této souvislosti pro krátkost odkazuje na odůvodnění výše citovaných rozsudků obecných soudů, v nichž tyto soudy podrobně rozvedly, jaké konkrétní důkazy ve věci byly provedeny a zdůraznily, že soud prvního stupně provedl všechny stěžovatelkou navržené důkazy, které byly ve věci relevantní (výslech svědků, čtení listinných důkazů). V průběhu řízení byl naopak soud prvního stupně nucen poučit právní zástupkyni stěžovatelky, ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., o povinnosti doložit důkazy skutková tvrzení podstatná z hlediska projednávaného obchodního sporu a patřičně odůvodnit i výši požadované částky.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu pravomocně skončeného řízení, spatřovala v obchodní činnosti žalovaného prvky trestněprávní odpovědnosti, kterou se snažila spojovat s projednávanou věcí, nelze obecným soudům vytknout, že takové podezření neobjasňovaly s poukazem na skutečnost, že v této rovině jde o záležitost orgánů činných v trestním řízení, která nemůže být předmětem dokazování v řízení občanskoprávním.
Rovněž námitka stěžovatelky týkající se údajně nesprávného hodnocení důkazů soudem prvního stupně není oprávněná, neboť pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními obecných soudů, podložená vlastním hodnocením provedených důkazů, nemá v ústavněprávní rovině jakékoliv opodstatnění.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka namítá nepřiměřenou délku řízení, která byla způsobena údajně průtahy v řízení před obecnými soudy obou stupňů teprve poté, co ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž z obsahu připojeného výše označeného spisu nelze zjistit, že by stěžovatelka proti údajně nepřiměřené délce řízení v jeho průběhu jakkoli brojila či se snažila dosáhnout nápravy. Za této situace se proto jeví taková námitka stěžovatelky jako účelová. V době rozhodování Ústavního soudu o předmětné ústavní stížnosti je řízení před obecnými soudy pravomocně skončeno a zásah Ústavního soudu není potřebný.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu