ECLI:CZ:US:2005:3.US.725.04
sp. zn. III. ÚS 725/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti P., zastoupeného advokátem JUDr. M.M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2004 čj. 19 Co 433/2004-92, a proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. června 2004 čj. 10 C 136/99-83, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a J.P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], napadl stěžovatel - V., zastoupený advokátem JUDr. M.M., usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2004 čj. 19 Co 433/2004-92, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 6. 2004 čj. 10 C 136/99-83, která, podle jeho názoru, stejně jako řízení jim předcházející, porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které vznesl ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud určil odměnu znaleckému ústavu FA ve výši 15 750,- Kč, v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku v řízení o náhradu škody žalobce J.P. proti stěžovateli jako žalovanému.
Podle názoru stěžovatele odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení reflektoval jen některé jeho námitky, nezabýval se však důsledně všemi odvolacími důvody, které stěžovatel v podaném opravném prostředku uváděl, a současně údajně otázku zvýšení odměny znaleckého ústavu o 50 % mylně podřadil pod aspekt profesionální úplnosti znaleckého posudku, který může být posuzován v dalším řízení, aniž vzal v úvahu, že předmětný posudek nebyl úplný již z toho důvodu, že k němu musel být zpracován jeho doplněk ze dne 8. 10. 2004, za který byla soudem prvního stupně soudnímu znalci přiznána odměna ve výši 3 000,- Kč.
Předmětem ústavní stížnosti podle stěžovatele není ani tak výše samotné odměny znaleckému ústavu, neboť si je vědom celkově nízkých tarifních sazeb za odborné práce tohoto druhu, ale jde mu prý spíše o to, aby znalecký ústav byl "potrestán" za nesplnění zadání soudu, které ve svém důsledku údajně vedlo k prodloužení řízení. Celková výše odměny znalce by podle mínění stěžovatele měla být fakticky v přímé návaznosti na stupeň náročnosti dílčích prací při vypracování znaleckého posudku. Tato určitá "nedůslednost" v rozhodování odvolacího soudu, která údajně neakceptuje v plném rozsahu hlediska uvedená ve vyhlášce Ministerstva financí a Č., č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb."), představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Z předmětného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2004 čj. 19 Co 433/2004-92 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací potvrdil odvoláním napadené usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 6. 2004 čj. 10 C 136/99-83, kterým byla určena odměna znaleckému ústavu FA v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku ve výši 15 750,- Kč.
V odůvodnění předmětného usnesení odvolací soud odkázal na znění příslušných ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb., týkajících se odměn za znalecké posudky zpracovávané znaleckým ústavem a shrnul, že výše označený znalecký ústav byl ustanoven k podání znaleckého posudku v řízení ve věci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce. Pokud soud prvního stupně přiznal znaleckému ústavu znalečné v rozsahu jím předloženého vyúčtování, jedná se o sazby odměn, které plně respektují příslušná ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb. Tento závěr se vztahuje i na soudem prvního stupně přiznanou odměnu, která odpovídá stupni odbornosti potřebné k vypracování zadaného znaleckého posudku, takže i s ohledem na dosavadní zkušenosti soudů z jiných obdobných případů odvolací soud dovodil, že i množství hodin vykázaných znaleckým ústavem je přiměřené náročnosti a složitosti zadaného zkoumání. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že znalecký ústav dodržel soudem stanovené zadání s tím, že otázka správnosti či nesprávnosti závěrů znaleckého posudku nemá příčinnou souvislost s určením odměny znalci za situace, kdy znalec úkol splnil a věcná správnost může být přezkoumávána jen v rámci revizního znaleckého zkoumání, což však není pro určení výše odměny právně významné.
Ústavní soud předtím, než se může zabývat meritem ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat splnění formálních náležitostí návrhu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, proto se nejprve zabýval tím, zda je možné v zahájeném řízení o ústavní stížnosti pokračovat za situace, kdy podle zjištění Ústavního soudu stěžovatel po podání ústavní stížnosti zanikl sloučením s P., ke dni 1. 1. 2005, na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 1. 11. 2004 čj. 150/2004, přičemž k témuž datu přešlo na právního nástupce veškeré jmění zrušeného státního podniku V. Jak Ústavní soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem oddíl AXVIII, vložka 433, předloženého na základě výzvy Ústavního soudu dne 31. 10. 2005, spolu s převáděným majetkem přecházejí na právního nástupce V., s. p. práva, závazky a pohledávky z hospodářských, občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, které se vztahují k tomuto převáděnému majetku. Vzhledem k tomu, že krátce po podání ústavní stížnosti, a před rozhodnutím o podaném návrhu (ke dni 1. 1. 2005) V., s. p. zanikly sloučením, dospěl Ústavní soud k závěru, že mu nic nebrání v tom, aby nadále v zahájeném řízení jednal s P.í, státní podnik, jako s procesním nástupcem zaniklého subjektu, za analogického použití ustanovení §107 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud nejprve zdůrazňuje obecně deklarovanou skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu z tohoto důvodu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Výjimku ze zásady minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud připouští pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných tvrzení o porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje mimo jiné skutečnost, že jeho případná procesní povinnost uhradit znalečné je v přímé souvislosti s povinností obecných soudů rozhodovat v souladu s právními předpisy a tudíž i s jeho právem na spravedlivý proces, avšak na druhé straně tvrdí, že důvodem jeho nespokojenosti s rozhodováním obecných soudů o odměně za vypracování znaleckého posudku není výše odměny či zpochybňování nízkých sazeb odměn soudních znalců, ale spíše "potrestání" konkrétního znaleckého ústavu za údajné nesplnění soudem vymezeného zkoumání. K této námitce lze připomenout, že soud prvního stupně a shodně pak i soud odvolací dospěly k závěru, že předmětný znalecký ústav dodržel zadání stanovené mu rozhodnutím soudu prvního stupně a s tímto závěrem souhlasí i Ústavní soud.
Dále Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, pod č. 78, str. 243, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05).
Rozhodování o znalečném ve smyslu ustanovení §139 o. s. ř. je nemeritorní povahy, nejedná se o rozhodnutí ve věci samé, jímž se rozhoduje o právech a povinnostech konkrétních účastníků řízení. Napadenými usneseními obou obecných soudů tedy stěžovatel nebyl a ani nemohl být dotčen na svých ústavně chráněných právech nebo svobodách, neboť rozhodnutí o tom, zda stěžovateli bude či nebude uložena povinnost zaplatit náklady řízení a v jakém rozsahu, bude spojeno s rozhodováním soudu ve věci samé. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit náklady řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené závěry se proto Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť předmětná rozhodnutí nejsou způsobilá takovou újmu stěžovateli přivodit.
Na základě všech těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu