ECLI:CZ:US:2005:3.US.727.04
sp. zn. III. ÚS 727/04
Usnesení
III. ÚS 727/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004, sp. zn. 7 To 86/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, sp. zn. 1 T 28/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. prosince 2004, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004 (7 To 86/2004) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 (1 T 28/2003)] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 (1 T 28/2003), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004 (7 To 86/2004), byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy [§8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1995] pro skutek spočívající v tom, že dne 10. března 1995 v M., v klenotnickém obchodě, společně s F.M., odsouzeným v samostatném řízení, v úmyslu odcizit vystavené zboží a finanční hotovost, a v úmyslu usmrtit, zasáhl výstřelem z pistole majitele obchodu poškozeného D.T., kterému způsobil průstřel hlavy, přičemž poškozený byl v důsledku střelného poranění hlavy bezprostředně ohrožen na životě. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2005 (11 Tdo 157/2005) odmítnuto, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že jeho prvnímu výslechu nebyl přítomen obhájce, výpověď nedůležitějšího (korunního) svědka F.M. byla učiněna podle německého trestního řádu, který pohlíží odchylně na účast obhájce u policejního výslechu, a rovněž připomíná i to, že podle německého práva nemá svědek možnost odmítnout výpověď. Stěžovatel dále poukazuje na průtahy v řízení, na to, že byl souzen nesprávným soudem (Krajským soudem v Praze), neboť se nezdržoval ve SK, a nemohl se vyjádřit k prováděným důkazům, když výslechy svědků byly prováděny ve SRN. Obhájce při výslechu ve SRN neměl stejná práva jako v České republice. Výslechy svědků po osmi letech nemohou mít důkazní hodnotu. Nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel uzavírá, že se daného skutku nedopustil, uvádí, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem, a navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 28/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 28/2003 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.) proto nebylo shledáno. Rovněž z něj nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti tvrzení, která vznesl v obdobném rozsahu v řízení před obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze) se podává, že tyto soudy se těmito tvrzeními stěžovatele řádně zabývaly a v souladu se zákonem v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (§125 odst. 1 tr. ř.), a to natolik, že jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelem tvrzené procesní vady nebyly zjištěny ani z připojeného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 28/2003. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. března 2004 (čl. 1590 až 1593) vyplývá, že byly přečteny svědecké výpovědi svědků R.B., M.E., A.B.H., R.R., J.Z. K přečtení těchto svědeckých výpovědí neměl stěžovatel připomínky, stejně jako k přečtení výpovědí svědků D.T. a I.T. (čl. 1595). Po přečtení těchto výpovědí obhájce stěžovatele i státní zástupce uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, proto bylo dokazování prohlášeno za skončené (čl. 1596). Výslechu těchto svědků v N. byla přítomna obhájkyně stěžovatele, která i svědkům kladla otázky. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze na stěžovatelem tvrzené odlišné procesní aspekty při výpovědi svědka v N. a v České republice, neboť co do obsahové stránky byli svědci (tedy i svědek M.) poučeni tak, jak to vyžaduje český trestní řád. Podle protokolu o výslechu sepsaného Okresním soudem Praha - východ ze dne 30. dubna 1997 (čl. 9) při výslechu stěžovatel uvedl, že požádal, aby byl obhájce dr. H. přítomen u jeho výslechu, výslech u vyšetřovatele byl pak uskutečněn za přítomnosti obhájce (čl. 102 a 103). Ani toto tvrzení stěžovatele není tedy důvodné.
Nelze tedy než uzavřít, že ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 28/2003 nevyplývá, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005