ECLI:CZ:US:2005:3.US.728.04
sp. zn. III. ÚS 728/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.T., právně zastoupeného advokátem JUDr. A.V., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2250, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2269, jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, čj. 36 Co 208/2004-2382, za účasti 1) Okresního soudu v Liberci a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 12. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými 18. 1. 2005 a dne 21. 6. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2250, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2269, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, čj. 36 Co 208/2004-2382, a to pro porušení čl. 4, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2250, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2269, byl nezletilý P.T., svěřen pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do výchovy a výživy matky A.T. (výrok I.). Otci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost platit na nezletilého výživné ve výši 5 000,- Kč měsíčně pro období od 6. 11. 1996 do 2. 7. 1999, 3 500,- Kč měsíčně od 3. 7. 1999 do 31. 8. 2001, 4 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2002, 5000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 a 6 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2003, vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky, a dále ve výši 6 000,- Kč měsíčně se stejnou splatností počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil otci povinnost zaplatit matce nedoplatek na výživném za období od 6. 11. 1996 do 31. 1. 2004 v celkové výši 364 900,- Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí na účet u Č., (výrok III.). Návrh babičky Z.T. na úpravu styku s nezletilým okresní soud zamítl (výrok IV.). Dále rozhodl okresní soud o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání otce a babičky Z.T. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, čj. 36 Co 208/2004-2382, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího a opravného usnesení ve výroku II. změnil tak, že určené výživné je otec povinen platit na účet matky u Č., jinak ve výroku II., a ve výrocích I., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu);
to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. F., H., Š.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Z vyjádření Okresního soudu v Liberci k projednávané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a jeho matka Z.T. podali dne 15. 2. 2005 u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2250, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, čj. 27 Nc 886/2001-2269, jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, čj. 36 Co 208/2004-2382, žalobu pro zmatečnost, z důvodu, že žalobcům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a že účastník řízení (nezletilý) neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otec sám dále v žalobě pro zmatečnost namítá, že bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. O podané žalobě pro zmatečnost dosud nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost rozhodnutí, které lze podle ust. §229 o. s. ř. takovou žalobou napadnout, přičemž posouzení naplnění důvodů pro její podání je v pravomoci obecného soudu. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a podanou ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) je proto nutno posoudit v této fázi jako nepřípustnou.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Vzhledem k výše uvedenému a také k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byl Ústavní soud nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2005 Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj