ECLI:CZ:US:2005:3.US.95.05
sp. zn. III. ÚS 95/05
Usnesení
III. ÚS 95/05
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 6 To 97/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 2 T 8/2002, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 97/03, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 2 T 8/2002, s tím, že v soudním řízení došlo k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 8/2002, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným rozsudkem byl stěžovatel spolu s B. G. C. uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen podle §255 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a podle §49 odst. 1 trestního zákona k trestu zákazu činnosti ve funkci makléře nebo dealera kapitálových trhů na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu pak bylo uloženo, aby společně a nerozdílně s B. G. C. nahradil škodu poškozené - Československé obchodní bance, a. s. (ČSOB, a. s.), ve výši 2 443 257 142,- Kč. Ze skutkové věty tohoto rozsudku plyne, že se uvedeného trestného činu obžalovaní dopustili - ve stručnosti řečeno - tak, že v období od 27. 9. 2000 do 11. 12. 2000 v ČSOB, a. s., B. G. C. v postavení senior dealera a zástupce vedoucího kapitálových trhů a stěžovatel v postavení jeho asistenta a junior dealera kapitálových trhů nerespektovali platné předpisy při obchodování s německými bankami s německými vládními dluhopisy a s americkými státními obligacemi, a to Interní předpis č. 10/00/2340 ze dne 1. 9. 2000, ustanovení bodu IV. (iv) pracovní a manažerské smlouvy a ustanovení §73 odst. 1 písm. a), b), c), d) a §171 odst. 1 zákoníku práce a současně i ustanovení §12 odst. 1, 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy platném znění, podle nichž měli uloženou a převzatou povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele, když zatajovali a zkreslovali reálné výsledky z vlastního obchodování na účet banky se zahraničními cennými papíry, cíleně neevidovali uzavřené obchody v systému banky Capitol, ale naopak tam vkládali zkreslené údaje a fiktivní obchody, čímž znehodnocovali údaj Profit/Loss, zneužívali transakce nákup a zpětný prodej k zakrytí tohoto postupu a i fyzickým shromažďováním konfirmací sjednaných obchodů znemožňovali odhalení této činnosti, sami si k tomuto účelu vedli pomocnou "excelovou" tabulku nepřístupnou kompetentním pracovníkům banky, jež obsahovala přesný přehled o prováděných operacích; přitom mnohonásobně překračovali maximální hranici možné ztráty stanovenou přesným limitem ve výši 5 mil. Kč a současně i celkové objemové limity ve výši 4,4 mld. Kč, avšak svou povinnost informovat o překročení limitů své nadřízené nesplnili, čímž způsobili škodu ve výši, jak byla uvedena shora.
Proti tomuto rozhodnutí do všech jeho výroků podal stěžovatel odvolání, načež Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným rovněž touto ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu za použití §261 trestního řádu částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 trestního řádu jsou obžalovaní povinni nahradit poškozené škodu každý ve výši 1 221 628 571,- Kč. Tento rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nedošlo.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v trestním řízení nebyla respektována práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť povinností orgánů činných v trestním řízení je se podle §33 odst. 1 ve spojení s §1 odst. 1 a §2 odst. 13 trestního řádu obhajobou obviněného náležitě zabývat, což je třeba vykládat extenzivně v tom smyslu, že se v plném rozsahu musí vypořádat s jeho obhajobou, tedy zabývat se všemi námitkami, které obviněný v dosavadním průběhu trestního řízení vznesl, což však orgány činné v trestním řízení neučinily. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že je mu přičítána škoda, která vznikla až mnohem později, tedy ztráta, kterou utrpěli jiní dealeři, kteří pokračovali v obchodování s cennými papíry, a že odpovědnost má jen za ztrátu, kterou utrpěla banka ke dni 11. 12. 2000, kdy tato ztráta byla v poloviční výši. V souvislosti s tím stěžovatel upozorňuje, že tzv. uzavření pozice "zabere několik minut, nikoliv dobu asi 2 týdnů. Přesnou výši ztráty k 11. 12. 2000 přitom znalec nedokázal přesně stanovit. Stěžovatel dále uvádí, že porušení povinnosti ve smyslu §255 trestního zákona soudy obecně spatřovaly v překročení limitů při obchodování s cennými papíry, avšak samotné překročení limitů nebylo žádným předpisem zakázáno a ani být nemohlo, povinností dealera bylo pouze oznámit danou skutečnost svému nadřízenému; rozhodně tyto předpisy banky nevylučovaly obchodování s cennými papíry i při překročení stanovených limitů. Nadřízeným stěžovatele byl B. G. C., který mu dával pokyny, na základě nichž prováděl některé dílčí úkony, a který byl i zástupce vedoucího oddělení, takže jeho povinností bylo určit další postup. Stěžovateli nepříslušelo se tímto zabývat, stejně tak jako otázkou, jakým způsobem jsou rozděleny pravomoci mezi vedoucím oddělení a jeho zástupcem. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje, že B. G. C. překročil jen limit na velikost zainvestované částky, omezení na maximální možnou ztrátu neexistovalo. Ta mohla být teoreticky nekonečně velká i při striktním dodržování všech předpisů; limit 5 milionů nezajišťoval totiž žádnou ochranu proti teoreticky nekonečně velké ztrátě, jelikož se jednalo o limit na jednu dílčí investici, kterých se za den provádělo i několik desítek, čímž se mohla ztráta kumulovat. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, že jej a B. G. C. soudy považovaly za rovnocenné pracovníky, ačkoliv tomu tak nebylo, a poukazuje na své postavení v bance (byl v pozici junior dealera), vztah podřízenosti vůči B. G. C., na svou nezkušenost (byl čerstvým absolventem elektrotechnické fakulty) a na autoritu a postavení B. G. C. Přitom vylučuje, že by jmenovaného zrazoval od toho, aby věc řešil s vedoucím, kromě toho byl prý přesvědčen, že o situaci jsou informováni někteří manažeři banky. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami a jejich závěry jsou zcela nesprávné, vycházející ze zásady kolektivní odpovědnosti.
Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k závěru, že se daného jednání měl dopustit ve formě tzv. nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona. Soud prvního stupně vycházel - jak uvádí stěžovatel - z toho, že jestliže on a B. G. C. poukazovali od samého počátku na rizikovost dealingových obchodů, je nepochybné, že o tomto charakteru daných obchodů byli od počátku srozuměni a věděli tedy, jaký mohou mít negativní následek. Vrchní soud taktéž měl dospět k tomu, že stěžovatel byl se vznikem následků srozuměn, neboť ze svých zkušeností věděl, že se trh může obrátit, avšak mu nebylo známo, zda vůbec a kdy by taková situace mohla nastat, a tak nemohl ovlivnit, zda a kdy se trh může obrátit ve prospěch ČSOB, a. s., přičemž nejméně do konce roku 2000 nepřicházela v úvahu žádná mimořádná událost, která by byla způsobilá avizovat snížení úrokových sazeb v USA, chyběl i konkrétní podnět, resp. důvod obdobnou událost předpokládat. Nejvyšší soud ČR se dle stěžovatele s těmito názory ztotožnil a doplnil, že pojem srozumění je právní teorií chápán jako chtění s tím, že fakticky může jít i o chtění následku pro pachatele nepříjemného, a to za situace, kdy se pachatel chtěním toho nepříjemného chce vyhnout následku pro něho ještě méně příjemnému - většina představ je totiž provázena smíšenými pocity. Srozumění se vznikem následku je možné vyvodit i tehdy, jestliže cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného alternativního následku z hlediska trestního práva nezávadného, jestliže věděl, že v důsledku tohoto jednání může vlivem vývoje na něm nezávislých okolností nastat místo zamýšleného i nepříjemný následek, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu takového rizika od svého záměru ustoupit. Dle názoru stěžovatele však soudy všech stupňů posoudily otázku zavinění nesprávně, neboť si zjevně neuvědomovaly, že zavinění ve formě úmyslu musí být dáno u každého znaku základní skutkové podstaty, nikoliv jen u jednoho z nich. Soud prvního stupně postupoval zcela chybně, protože vycházel z rozdílu mezi přímým a nepřímým úmyslem, vrchní soud pak vyvozuje úmyslné zavinění z překročení limitu, tyto úvahy lze ovšem vztáhnout pouze k otázce, zda je dána úmyslná forma zavinění ve vztahu ke znaku skutkové podstaty spočívající v porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, nelze však automaticky dojít k závěru, že úmyslná forma zavinění je dána i ve vztahu k jinému znaku této skutkové podstaty, a to ke způsobení škody. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že jako dealer vykonával činnost, jejímž jediným cílem bylo dosažení zisku, v žádném případě dosažení ztráty, přičemž při jednom aktu obchodování nelze dosáhnout obou těchto následků. Je-li úmysl charakterizován volní složkou, pak vůle člověka nemůže směřovat ke dvěma navzájem se vylučujícím cílům. Příklad z díla prof. Solnaře - Základy trestní odpovědnosti (lovec střílející na zvěř), převzatý dovolacím soudem, je odlišný v tom, že jak pozitivní, tak negativní následek se nevylučují, dokonce k nim může dojít jedním jednáním. Pro posouzení skutečného vztahu k negativnímu výsledku obchodování je, dle názoru stěžovatele, zapotřebí zabývat se podstatou práce dealera na kapitálových trzích, což však soudy všech stupňů neučinily. Stěžovatel následně znovu popsal tuto činnost, přičemž mimo jiné uvedl, že žádný dealer nemůže zcela jednoznačně předpovědět, jaký bude vývoj ceny určitého cenného papíru, vždy se bude jednat o odhad. Pokud chce dealer při obchodování dosáhnout zisku, nemusí postupovat tak, že by nakupoval takové cenné papíry, jejichž hodnota dříve stoupala, jak mají naznačovat úvahy vrchního soudu. Nesprávné jsou rovněž úvahy tohoto soudu, který stěžovateli vytýkal, že nemohl očekávat žádnou konkrétní událost, která by mohla přivést obrat v ceně cenných papírů. Při posouzení toho, jaký bude další vývoj trhu, je třeba se zabývat těmi okolnostmi, které jsou důležité pro rozhodování dealera o dalším postupu při obchodování. V daném případě byla celá řada důvodů předpokládat, že ceny dluhopisů budou klesat, což předpokládalo zisk kolem 2 mld. Kč. Stěžovatel vysvětluje, na základě jakých skutečností takový předpoklad učinil, a uvádí faktory, které mohly změnit situaci na trhu, resp. zisk a ztrátu ČSOB, a. s., s tím, že k "vynulování" ztráty stačila odchylka 1 % z ceny dluhopisů, což je údajně reálná jednodenní výchylka cen. Žádné z těchto námitek však nevěnoval dovolací soud pozornost. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že byl srozuměn s následkem, naopak všechny důkazy svědčí tomu, že jeho cílem bylo dosažení zisku, které on, resp. B. G. C. na základě svých odborných znalostí a zkušeností předpokládal. Vrchnímu soudu vytýká i závěr, že na trh nepřicházely informace schopné změnit vývoj cen, protože fakt, že se tržní ceny pohybovaly vzhůru, znamená, že na trh přicházely postupně informace, které tyto ceny měnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti opět obhajuje správnost svých tehdejších úvah o vývoji na trhu a vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že se nezabýval jeho námitkami. Stejně tak tomu bylo i s námitkou týkající se konstatování vrchního soudu, že stěžovatel nemohl ovlivnit svou činností tržní ceny, protože mohl kdykoliv "otočit" svou pozici a spekulovat na opačnou stranu. Stěžovatel poukazuje na úvahu vrchního soudu, že bez promptního zásahu vedení by stále rostoucí ztráta mohla ohrozit samotnou stabilitu banky, a namítá, že tato ztráta by činila cca 4 mld. Kč, stabilitu banky by ale mohla ohrozit ztráta ve výši základního jmění, tj. cca 40 mld. Kč, jak měl vypovědět p. Tauber, a dále že kdyby takovou ztrátu předpokládali, pak by zcela logicky "otočili" pozici a čekali na zisk ve stejné výši; fakt, že se tak nestalo, prý jasně vypovídá, že nebyl srozuměn se vznikem ztráty. Touto námitkou se však dovolací soud rovněž nezabýval. Dále stěžovatel tvrdí, že podstatné je, jak posuzovat vztah dealera k možnému nepříznivému následku, a v této souvislosti nelze v žádném případě řešit otázku, zda dealer překročil či nepřekročil nějaké limity. Takové úvahy prý řešení posouvají nesprávným směrem. Vztah dealera ke ztrátě musí být vždy negativní, neboť nechce, aby jeho obchod skončil ztrátou; nelze proto vyvodit, že by byl k výsledku lhostejný, přičemž ani lhostejnost neznamená zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Soudy si ve svých rozsudcích přitom nevyjasnily, kdy započal mít v úmyslu banku poškodit, a jelikož jeho prací bylo podílet se na rizikových operacích, nelze na vzniklou ztrátu pohlížet jako na úmyslně způsobenou. Některé úvahy soudů prý naznačují, že tento úmysl stěžovatel pojal v okamžiku údajného překročení limitů, ovšem samotné překročení limitů, které si banka stanovila "subjektivním pohledem", nemohlo mít žádný vliv na jeho pohled na vývoj cen na mezinárodních finančních trzích. Stěžovatel v návaznosti na to uvádí, že samotné připuštění možnosti vzniku nepříjemného následku ještě nemůže znamenat, že jednající osoba je s tímto následkem srozuměna, toto srozumění je třeba chápat vždy jako určitou formu chtění, což v dané věci nenastalo. Obecným soudům pak vytýká, že se nezabývaly řadou důkazů dokumentujících pohyb cen cenných papírů, pokud by to však učinily, nemohly by dojít k závěru, že stěžovatel neměl žádný důvod předpokládat, že se vývoj cen obrátí ve prospěch ČSOB, a. s.; tento svůj názor stěžovatel opět vysvětluje situací na trhu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pokládá posouzení dané otázky za věc podstatného významu, neboť se týká odpovědnosti za činnosti, které jsou spojeny s určitými riziky. Přitom poukazuje na případ lékaře, který zpravidla ví o možnosti vzniku nepříznivého následku a přesto lékařský úkon provede, přičemž není odsuzován za úmyslný trestný čin, ačkoliv přitom poruší nějaké předpisy či zásady, nebo případ řidiče, který může úmyslně porušit dopravní předpisy a způsobit dopravní nehodu, přičemž si musí být vědom možnosti, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem, jeho jednání je však posuzováno jako nedbalostní. V souvislosti s tím poukazuje na názory renomovaných právních kanceláří ve Francii, Velké Británii a USA, příp. i Evropského ombudsmana s tím, že v těchto zemích by jeho jednání nemohlo být nikdy posuzováno jako úmyslný trestný čin, jakož i na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 301/98. Vzhledem k výše uvedeným důvodům stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů obecných zrušil. Současně podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR uvedl, že se vypořádal se všemi námitkami obsaženými v dovolání stěžovatele, jež byly z hlediska §265b trestního řádu relevantní. V podstatné části podání stěžovatel sice formálně namítá nevypořádání se s dovolacími námitkami, fakticky polemizuje s jeho právními názory, spočívajícími v interpretaci konkrétních ustanovení trestního zákona. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, jež uplatnil v "příloze" k jím podanému dovolání. Nešlo ovšem o přílohu podanou současně s podáním obsahujícím dovolání, nýbrž o doplnění dovolání podané po lhůtě ve smyslu §265e odst. 1 trestního řádu, na které dopadalo omezení dané §265f odst. 2 trestního řádu, a tak se jím nemohl zabývat. Kromě toho argumentace obsažená v doplnění dovolání se odvíjela od v řízení dosud nepředložených důkazních materiálů, přičemž existence nových důkazů či skutečností je v dovolacím řízení okolností zcela nerozhodnou. Nejvyšší soud ČR má z uvedených důvodů za to, že postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítl.
Vrchní soud v Praze odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů s tím, že neshledává ani v současnosti žádné důvody, pro které by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele, která se neliší od předchozích opravných prostředků, ke změně svého rozhodnutí. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), popř. zamítnuta podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Městský soud v Praze ve svém vyjádření sdělil, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí v podstatě stejné skutečnosti, které již uvedl v dovolání. Dále poukázal na svůj závěr, že práce odsouzených byla prací týmovou, oba si museli být vědomi, když se navzájem zastupovali i kontrolovali, že jejich jednání může směřovat a směřuje ke vzniku škody. Stěžovatel vzhledem k tomu, že vedl "excelovou" tabulku, měl k dispozici přehled o prováděných transakcích. Nezákonnost jednání stěžovatele spočívala v tom, že při provádění riskantních operací překročil rámec limitujících opatření banky, která byla nastavena právě proto, aby bylo zabráněno neúměrnému riziku. Z těchto důvodů byla subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu dána formou nepřímého úmyslu. Uvedený soud také označil názor stěžovatele o kolektivní odpovědnosti za zavádějící a účelový, k čemuž doplnil, že podstata ústavní stížnosti tkví právě v těchto nesprávných názorech stěžovatele, se kterými se vypořádal, stejně jako se vypořádal se specifiky dealingových obchodů.
Nejvyšší státní zastupitelství má za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem má být v naprosté většině opakování důvodů, které byly stěžovatelem uplatněny v rámci jeho obhajoby jak v řízení nalézacím, tak v řízení odvolacím i dovolacím, přičemž soudy se se všemi námitkami důkladně a odpovědně zabývaly, takže není namístě se jimi zabývat znovu. Nad rámec závěrů obecných soudů odůvodněných v napadených rozhodnutích Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že pokud stěžovatel tvrdil, že absentuje kauzální souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, lze souhlasit s tím, že nejprve vzniká ztráta a pak teprve může dojít k porušení limitů stanovených bankou. Odsouzeným však bylo kladeno za vinu, že i po překročení "Stop Loss Limit", a to i přesto, že docházelo k dalšímu propadu obchodovaných obligací, pokračovali v provádění ztrátových obchodů. To je zřejmé i ze skutkové věty, opírající se o ničím nezpochybněná a bezvadně provedená skutková zjištění nalézacího soudu, kde se jako počátek páchání trestného činu objevuje datum 27. 9. 2000, tedy den, který znamenal v hospodaření ČSOB, a. s., existenci ztráty několikanásobně převyšující stanovený limit. Oba odsouzení ignorovali i další pro ně závazné předpisy, když nevkládali některé z obchodů do vnitrobankovního systému, resp. přikročili ke vkládání opožděnému či k registrování fiktivních transakcí. Celým tímto souhrnem jejich kroků došlo ke vzniku celkové výše škody, neboť jejich vědomým přičiněním a jejich k tomu směřujícími úkony nastala v bance situace, kdy byly omezeny možnosti jejích interních kontrolních mechanizmů, které by v případě odhalení skutečné reality mohly zabránit zvětšujícím se ztrátám. Mezi jednáním pachatelů a zjištěnou výší škody je tedy vztah příčiny a následku. Neopodstatněné jsou dle uvedeného vedlejšího účastníka i výhrady zabývající se nedostatkem subjektivní stránky. Obecné soudy se shodly na existenci úmyslu nepřímého, pokrývajícího všechny obligatorní zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž prostor, který tomu věnovaly, byl značný a v jeho rámci byly stěžovatelem opakovaně vznášené argumenty vypořádány. Odkazuje-li stěžovatel na prof. V. Solnaře, ten k eventuálnímu úmyslu uvádí, že podmínkou odpovědnosti je, aby pachatel byl s výsledkem svého jednání srozuměn, tedy aby si jej představoval jako možný. Jmenovaný autor má výslovně odmítat teorie, že nelze chtít následek pro pachatele nepříjemný; takový následek možno chtít tehdy, jestliže se tím pachatel chce vyhnout následku ještě méně příjemnému. S odkazem na případ uváděný prof. Solnařem (viz výše) státní zastupitelství uvádí, že tím "příjemným" ve stěžovatelově představě bylo dosažení zisku ze strany ČSOB, a. s., neboť by s tím bylo spojeno zvýšení jeho osobní prestiže, možnost kariérního postupu a hmotných požitků, škoda způsobená bance by pak byla tím "nepříjemným". V okamžiku, kdy nastala ztráta z neúspěšného obchodování, byla narušena vidina očekávaného příslibu toho "příjemného" a aby tohoto stavu mohl dosáhnou, byl nucen připustit i stav pro něj "nepříjemný", protože jiný postup - upuštění od obchodování, uzavření pozic a oznámení nastalého stavu příslušnému oddělení - mu bylo ještě nepříjemnější. Stěžovatel tedy škodu bance způsobit chtěl, byť in eventum, tedy v té rovině, že s ní byl srozuměn, protože postup, kdy by dodržoval rozhodné předpisy, mu byl ještě nepříjemnější. Jde-li o způsobenou škodu a způsob jejího určení, dle Nejvyššího státního zastupitelství nebyl postup soudů v rozporu se zákonem. Výše škody vychází z úplných a vyčerpávajících skutkových zjištění, v této části opřených o znalecké zkoumání. Soud prvního stupně vzal při jejím stanovení za rozhodnou ztrátu banky, ke které došlo po uzavření pozic, otevřených dnes již oběma odsouzenými v souvislosti s jejich protiprávním jednáním. Vrchní soud v Praze se s tímto způsobem výpočtu ztotožnil a svůj závěr zdůvodnil ve svém rozhodnutí, přičemž argumentace stěžovatele je totožná s tou, kterou použil v trestním řízení a se kterou se obecné soudy řádně vypořádaly, což má rovněž svědčit o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Za dané situace tedy nelze napadeným rozhodnutím, jakož i příslušnému řízení vytknout žádnou vadu. Skutek byl důkazně "stabilizován" do podoby, o které není žádných pochyb, právní hodnocení skutku v rozsudcích má odpovídat zákonu, trest byl uložen v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a v celém průběhu řízení byla plně respektována práva obhajoby. Vzhledem k tomu zmíněný vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
ČSOB, a. s., k tvrzenému porušení práva na obhajobu uvedla, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovateli v trestním řízení nebyl poskytnut čas k přípravě obhajoby či že by neměl možnost se v průběhu řízení hájit sám i prostřednictvím obhájce a že pojetí práva na obhajobu, jak plyne z ústavní stížnosti, kde stěžovatel ve skutečnosti polemizuje s výsledky hodnocení důkazů soudem a právním posouzením věci, je neúnosně extenzivní. Jestliže má stěžovatel za to, že vzniklá škoda nebyla v příčinné souvislosti s jednáním odsouzených, a to minimálně v rozsahu, v jakém se ztráta zvětšila po datu 11. 12. 2000, poukázala vedlejší účastnice na výsledky dokazování, dle nichž rozsah činnosti odsouzených byl komplikovaně zjišťován kvůli zatajování skutečného stavu, chybějící evidenci i negativnímu přístupu po odhalení jejich jednání, po zjištění rozsahu obchodu však bylo co nejrychleji přistoupeno ke zrušení pozic, takže vznik celé škody je nutno přičíst jejich jednání. K tvrzenému porušení práva dle čl. 36 Listiny vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatel opět polemizuje s právním posouzením, zejména s posouzením otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně formou nepřímého úmyslu, bez souvislosti s textem uvedeného ustanovení Listiny. I když lze připustit širší pojetí této normy, podstatná část argumentace stěžovatele byla posuzována obecnými soudy v průběhu řízení a s jejich závěry se vedlejší účastnice ztotožňuje. K polemice ilustrované příklady uvedenými Nejvyšším soudem ČR a stěžovatelem, uvádí ČSOB, a. s., že oba příklady jsou víceméně nepřípadné. Pro posouzení otázky, zda stěžovatel jednal v nepřímém úmyslu či nikoli, je podstatný motiv jeho jednání, který je z výsledků provedeného dokazování zřejmý a vyplývá z odůvodnění obecných soudů. V daném případě nelze srovnávat jednání stěžovatele s jednáním lovce střílejícího v okamžiku lovecké vášně, protože jakékoliv projevy, blížící se tzv. gamblerství, byly znaleckými posudky vyloučeny, ale ani s jednáním lékaře provádějícího riskantní operaci či hazardujícího řidiče. Podle vedlejší účastnice je v řízení zjištěný, byť soudy neakcentovaný motiv jednání zřejmý - šlo o prestiž, finanční zainteresovanost. S přihlédnutím ke zjištěnému motivu (nebo jeho použitím ke konstrukci zavinění) lze vyvodit, že prokázané nerespektování stop-loss limitu, neohlášení jeho překročení, nevedení řádné evidence, obcházení kontrolních mechanizmů a útvarů a zatajování pravého stavu věci i po odhalení trestné činnosti jsou jasným závěrem pro shledání zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Vzhledem k tomu ČSOB, a. s., navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto ohledu zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, k čemuž mělo dojít na základě toho, že se orgány činné v trestním řízení, konkrétně obecné soudy, nevypořádaly s jeho námitkami, když se řádně nezabývaly jeho argumentací. O porušení výše zmíněných ústavně zaručených základních práv a svobod v důsledku těchto skutečností by však bylo možno uvažovat pouze za situace, že by na námitky stěžovatele orgány činné v trestním řízení nereagovaly vůbec či reagovaly nedostatečně (tj. způsobem neodpovídajícím jejich relevanci), nikoliv však tehdy, pokud na tyto reagovaly jiným způsobem, než jaký stěžovatel považuje za správný; v takovém případě se totiž ústavní stížnost stává polemikou s právními a skutkovými závěry soudů obecných; pro takový případ však Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), však přitom stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud proto zkoumal, v čem spočívá podstata námitek stěžovatele v ústavní stížnosti obsažených, přičemž zjistil, že stěžovatel vyjadřuje jednak nesouhlas s tím, jak obecné soudy stanovily výši škody (resp. stěžovatel zčásti popírá existenci příčinného vztahu mezi jednáním a následkem), jednak s tím, že jeho účast na trestné činnosti byla posouzena jako spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a v souvislosti s tím v podstatě zpochybňuje svou trestní odpovědnost, a dále, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť jeho vnitřní vztah ke skutečnostem, jež zakládají daný trestný čin, nelze kvalifikovat jako zavinění formou nepřímého úmyslu [§4 písm. b) trestního zákona], ale maximálně vědomé nedbalosti [§5 písm. a) trestního zákona].
O porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. jeho práva na obhajobu by se především mohlo jednat, jak bylo zmíněno výše, pokud by uvedené námitky stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, avšak tyto orgány veřejné moci by se jimi nezabývaly vůbec. Tomu tak však v posuzované věci evidentně nebylo. Soud prvního stupně se všemi výše zmíněnými otázkami ve svém rozhodnutí zpravidla podrobně zabýval (k výši škody viz zejména str. 49 až 52, k otázce spolupachatelství viz zejména str. 57 a 58, 62 až 64, k otázce zavinění srov. zejména str. 18 a 64), v rámci odvolání stěžovatel uplatnil tytéž námitky, jaké vznáší v rámci ústavní stížnosti, přičemž odvolací soud se jimi rovněž podrobně zabýval (prvními dvěma společně, a to v podstatě v celém odůvodnění svého rozsudku, k otázce zavinění srov. str. 10 a 11), v dovolání pak stěžovatel zejména uplatnil prvně zmíněnou námitku, kterou se Nejvyšší soud ČR obsahově nezabýval, neboť nenaplňovala dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a dále pak námitku týkající se zavinění, jakož i možného spolupachatelství, jimiž se dovolací soud věcně zabýval.
Následně Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy se předmětnými otázkami, resp. námitkami zabývaly adekvátním způsobem, tedy zda odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům kladeným na ně příslušným procesním předpisem, tedy trestním řádem, konkrétně jeho ustanovením §125 odst. 1 ve spojení s §2 odst. 5, 6, zejména pak tím, zda lze jejich skutkové a právní závěry ohledně stěžovatelem nyní předestřených otázek označit za řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné. V této souvislosti nutno poznamenat, že obecné soudy nejsou povinny se výslovně vypořádávat v odůvodnění svého rozhodnutí s každou (dílčí) argumentací stěžovatele uplatněnou v souvislosti s tou kterou námitkou, postačuje, že se tak stane implicitně - formou řádně odůvodněného, konzistentního závěru.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel klade zvláštní akcent na svou v pořadí třetí námitku, jež se (z hlediska svého obsahu) týká nesprávné interpretace a aplikace ustanovení §4 písm. b) ve spojení/srovnání s ustanovením §5 písm. a) trestního zákona, tj. "jednoduchého" práva, ze strany obecných soudů. Jak však plyne z výše uvedeného, řešení takovýchto otázek zpravidla není úkolem Ústavního soudu. Ten je oprávněn zasáhnout až v případě, že v daném rozhodovacím procesu dochází k porušování ústavnosti, což nastává, až když obecné soudy vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Nic takového však z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé není a ostatně to ani v ústavní stížnosti není tvrzeno.
Z povahy samotné otázky, kdy se ještě jedná o tzv. vědomou nedbalost, charakterizovanou "spoléháním" se pachatele, a to bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, a kdy již o tzv. eventuální úmysl, jenž je charakterizován "srozuměním" pachatele s následkem, při jejímž řešení se nutně otevírá prostor pro určité uvážení obecných soudů podle konkrétních okolností toho kterého případu, plyne, že možnosti ingerence Ústavního soudu jsou značně omezeny, a to na případy zjevně libovolného přístupu obecných soudů. Obecné soudy, jak již bylo výše zmíněno, se danou otázkou podrobně zabývaly, přičemž své závěry řádně zdůvodnily. K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že existuje řada teoretických východisek pro posuzování eventuálního úmyslu (srov. např. již zmíněnou publikaci Solnař, V., Fenyk, J. Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, Orac, 2003, str. 280 a násl.). Nelze přitom (a právě proto) obecným soudům vytýkat, pokud pro rozlišení eventuálního úmyslu a vědomé nedbalosti považovaly za zásadní skutečnost, zda stěžovatel jednoznačně vycházel z toho (věřil v to), že se nepříznivému výsledku vyhne (vědomá nedbalost), nebo zda nepočítal určitě s tím, že výsledek nenastane, jinak řečeno, zda takový výsledek pokládal za možný a pro takový případ s tím byl vyrovnán (eventuální úmysl). Pomůckou pro rozlišení obou těchto případů pak mělo být, zda pachatel spoléhal na konkrétní okolnost, jež měla být překážkou vzniku negativního výsledku, či nikoliv.
Stěžovatel se hájí tím, že v rozhodné době učinil on (resp. B. G. C.) správný úsudek ohledně vývoje na trhu s dluhopisy, na nějž se i spoléhal, takže se vznikem škody "srozuměn" nebyl. Na straně druhé v ústavní stížnosti obsáhle popisuje principy spekulativního obchodování s cennými papíry (dluhopisy), a poukazuje na značnou rizikovost takových operací; nutno dodat, že ta ostatně plyne z povahy věci. Těchto skutečností, mimo jiné toho, že se ve svém úsudku může mýlit, resp. že takový úsudek žádnou zárukou úspěšného obchodu není, si stěžovatel, jako osoba činná v daném oboru, musel být již v inkriminované době vědom. Byla-li tedy výše zmiňována "konkrétní okolnost", za takovou lze, a to zejména u osoby v daném oboru kvalifikované, jen stěží považovat to, že se domnívala, že na příslušném trhu dojde k nějakému obratu, jestliže jí muselo být známo, že takový stav nastat sice může, ale také vůbec nemusí. Jinak řečeno, "spoléhání se" na konkrétní okolnost s vědomím, že se na ni "spoléhat" nelze, musí být nutně spojeno s připuštěním možnosti negativního vývoje, a tedy i s určitým "srozuměním" s takovou eventualitou.
Za situace, kdy si byl stěžovatel zjevně vědom možnosti, že se vývoj na trhu nemusí obrátit v jeho prospěch, tedy že na správnost prognózy se spoléhat nelze, nemají důvody, které jej vedly k závěru, že se tak stane, žádný význam, a proto veškerá argumentace, týkající se případné správnosti jeho úvah o budoucím vývoji trhu, je zcela irelevantní. Pokud se jí obecné soudy blíže nezabývaly, učinily tak zcela důvodně. Výjimku částečně tvoří vrchní soud, který mimo jiné uvedl, že nejméně do konce roku 2000 nepřicházela v úvahu mimořádná událost, jež by mohla mít vliv na vývoj trhu, resp. jež by avizovala snížení úrokových sazeb (viz str. 11 rozsudku). V jeho případě se již jedná o nepřípadnou a nutno zdůraznit nadbytečnou polemiku, týkající se správnosti či nesprávnosti odborného úsudku stěžovatele, přičemž tato otázka předmětem tohoto řízení není a ani jím být nemůže. Nicméně tyto úvahy již jdou nad rámec jinak řádně odůvodněných závěrů soudů všech stupňů, a tak Ústavní soud může konstatovat, že pokud stěžovatel pokračoval i po překročení stanovených limitů v obchodování, a to za okolností popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze obecným soudům vytýkat svévolné posouzení předmětné otázky, tedy závěr, že stěžovatel musel být srozuměn s negativním následkem, a tak subjektivní stránka daného trestného činu ve vztahu ke každému znaku skutkové podstaty, a to i ke vzniku škody, naplněna byla.
Stěžovatel v dané souvislosti poukazoval na údajně nesprávnou argumentaci Nejvyššího soudu ČR příkladem z díla V. Solnaře (lovec střílející na zvěř) s tím, že v jeho případě nebylo možno dosáhnout obou následků (zisku i ztráty) současně, zatímco v uváděném případě se oba následky nevylučují, a dále upozorňoval na hypotetické případy lékaře, provádějícího rizikovou operaci, a řidiče, který v důsledku porušení předpisů někoho usmrtí při dopravní nehodě. Prvně uvedenou argumentaci musí Ústavní soud odmítnout, neboť otázka, zda mohou oba výsledky nastat současně nebo nikoliv, je závislá na té které situaci a pro posouzení věci není podstatná (v případě svázaného hlídače s roubíkem v ústech, jenž se opakovaně uvádí v odborné literatuře, může také nastat udušení či nikoliv, nemohou však nastat oba případy současně), podstatné není ani to, zda pachatel pokládá stav, jenž může nastat (např. udušení), za jemu nepříjemný, jak již bylo vysvětleno v rozhodnutí dovolacího soudu. Stejně tak nelze přijmout ani druhý argument, neboť je značně zevšeobecňující (týká se jiných situací, a tedy i jiných, v úvahu připadajících trestných činů, kromě toho si lze i v souvislosti s uvedenými činnostmi představit spáchání "úmyslných" trestných činů).
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho účast na trestné činnosti, přičemž poukazuje na své pracovní zařazení, postavení v zaměstnání a na vztah mezi ním a B. G. C. Jak již bylo výše zmíněno, obecné soudy se i touto otázkou zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily, přičemž argumentace stěžovatele je pouhou polemikou s těmito závěry, vyjádřením nesouhlasu s tím, že soudy nekladly důraz na určité, jím uváděné okolnosti, kteréžto ostatně na jejich závěrech nic změnit nemohly, neboť fakt, že B. G. C. byl jeho nadřízený, že jej po odborné stránce respektoval a důvěřoval správnosti jeho úsudku, nic nemůže změnit na skutečnosti, že povinností stěžovatele bylo respektovat obecně závazné a vnitrobankovní předpisy, čemuž tak nebylo, neboť stěžovatel nejenže neoznámil skutečný stav věci (v prvé řadě překročení výše zmíněných limitů stanovených poškozenou) např. svému nadřízenému M. B.(výklad stěžovatele, že by takové oznámení mělo být směřováno B. G. C., lze stěží označit za smysluplný), ale dokonce se aktivně podílel na jeho zatajování. Pokud stěžovatel tvrdí, že byl přesvědčen o tom, že někteří manažeři banky byli o situaci informováni, z ničeho není patrné, že tomu tak mělo být, nejsou ani tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by takové přesvědčení mělo pramenit. Dále je třeba uvést, že zcela nepodstatné je stěžovatelovo subjektivní hodnocení správnosti či účelnosti vnitrobankovních předpisů, zejména těch, jimiž byly stanoveny limity, týkající se maximální výše ztráty a investované částky, neboť bylo povinností stěžovatele tyto, ať již byly jeho názory na ně jakékoliv, důsledně respektovat. Navíc je zřejmé, že pokud by stěžovatel v souladu s nimi postupoval a překročení limitu/ů řádně oznámil, svůj účel by evidentně splnily. Tvrdí-li stěžovatel, že "stop - loss limit" nezajišťoval žádnou ochranu proti nekonečně velké ztrátě, protože se týkal jedné dílčí investice, jichž se provádělo denně i několik desítek, jde o otázku bezpředmětnou, neboť taková situace, kdy by byly za účelem dodržení limitu otvírány a uzavírány pozice, nenastala, a pokud by tomu tak bylo, jednalo by se dle všeho o obcházení zmíněných předpisů, navíc by to zřejmě vedlo i k upozornění příslušných pracovníků banky na takovou činnost. Ani v daném ohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout.
Konečně má stěžovatel za to, že závěry obecných soudů ohledně výše škody jsou vadné. Nesprávnost má spočívat v tom, že si poškozená měla způsobit škodu sama, když po příslušném zjištění nepřistoupila k uzavření pozic. Dané problematice věnovaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí značnou pozornost (zejména pak soud vrchní na základě námitky uplatněné v odvolání), když vyčerpávajícím způsobem vyložily, na základě jakých důkazů a v souvislosti s tím, z jakých důvodů nelze na takovou argumentaci stěžovatele přistoupit. Pakliže stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tímto hodnocením, když v podstatě polemizuje s názory obecných soudů, nijak tím věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Ústavnímu soudu totiž, jak již bylo výše naznačeno, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Lze sice v souvislosti s hodnocením důkazů uvažovat i o porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení, avšak až v případě, že by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly ve skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ochrana ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu. Takovýto "extrémní rozpor" stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá, avšak není zřejmé, v čem má spočívat. Skutečnost, že přibraný znalec, jde-li o výši škody, měl svůj názor "převzít" od ČSOB, a. s., ještě neznamená, že jeho autonomní, byť s poškozenou (resp. jí ustanovenou vyšetřovací komisí) shodný názor, byl nesprávný; kromě toho obecné soudy dostatečně, a to na základě konkrétních důkazů, zdůvodnily svůj závěr, že poškozená nemohla přistoupit k okamžitému uzavření pozic, tedy že by nějakým způsobem nedostála své povinnosti, spočívající v minimalizaci škody. Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než na příslušné závěry obecných soudů plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005