ECLI:CZ:US:2005:4.US.100.05
sp. zn. IV. ÚS 100/05
Usnesení
IV. ÚS 100/05
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti B. T., zastoupeného JUDr. Miloslavem Černým, Ph.D., advokátem, AK U Teplárny 1212/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2004, č. j. 3 Asf 16/2003-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku s odůvodněním, že jak tímto rozsudkem, tak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2003, č. j. 38 Ca 50/2001-61, byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedená ustanovení svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což v případě stěžovatele nebylo splněno.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 50/2001, spisu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož i z podané ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 1998, č. j. 262732/98/005514/6088, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň ve výši 6.119.213,- Kč. Rozhodnutí vycházelo ze zjištění, že dne 12. 4. 1995 stěžovatel dvěmi smlouvami o postoupení pohledávky nabyl pohledávky za společností Benuria Investment and Trading Limited Liability Company (dále jen "Benuria"), první ve výši 74.400.000,- Kč od společnosti Česká konzultační společnost, a.s. (dále jen "Česká konzultační") a druhou ve výši 14.350.000,- Kč od společnosti Valentino, s.r.o. (dále jen "Valentino"); celková výše pohledávky tedy činila 88.750.000,- Kč. Dopisy ze dne 14. 11. 1995 stěžovatel informoval Benurii o postoupení pohledávky ve výši 74.400.000,- Kč a pohledávky ve výši 14.350.000,- Kč, přičemž oba dopisy obsahovaly větu, že konečná dlužná částka spolu se sankčními úroky činí 88.750.000,- Kč. Kyperská firma Florinplace Trading Limited (dále jen "Florinplace") jako obstaratel zajistila vydobytí pohledávky, přičemž částka 88.744.984,- byla na účet stěžovatele připsána dne 28. 12. 1995, za což jí stěžovatel vyplatil provizi ve výši 2.406.980,- Kč. Finanční úřad dospěl k závěru, že do daňových výdajů byl neoprávněně zahrnut i nákup pohledávky od společnosti Valentino, neboť částka připsaná na účet stěžovatele se týkala toliko pohledávky postoupené Českou konzultační. K odvolání stěžovatele Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu dodatečný platební výměr změnilo tak, že se dodatečně vyměřuje daň ve výši 7.154.223,- Kč (rozhodnutí ze dne 8. 11. 2000, č. j. FŘ - 6293/11/00). Kromě pohledávky postoupené společností Valentino odvolací orgán neuznal jako daňový výdaj ani provizi společnosti Florinplace, protože stěžovatel neprokázal, že se jednalo o výdaj na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu. Stěžovatel podklady předloženými v průběhu daňového řízení neprokázal, že v částce 88.744.984,- Kč obdržel od společnosti Benuria uhrazeny obě pohledávky. K provizi finanční ředitelství uvedlo, že žádný důkazní prostředek neprokazuje podíl společnosti Florinplace na získání výše uvedené částky. Tvrzení stěžovatele, že kontakt na Florinplace získal na základě doporučení advokátní kanceláře v Limasolu, zpochybňuje skutečnost, že k registraci společnosti došlo jeden den před uzavřením smlouvy o zajištění pohledávek a že spoluvlastníkem společnosti je stěžovatel. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 8. 11. 2002, č. j. 533/102 041/2002, nepovolilo přezkum rozhodnutí finančního ředitelství. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2003, č. j. 38 Ca 50/2001-61, žalobu na zrušení rozhodnutí finančního ředitelství zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 3 Afs 16/2003-93, kasační stížnost zamítl. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stíhající daňový subjekt a že Městský soud v Praze vyčerpávajícím způsobem popsal a zhodnotil zjištěný skutkový stav a vyložil, z jakých důvodů vychází ze závěrů daňové kontroly, na jejímž základě byl vydán dodatečný platební výměr.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutkové závěry soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že důkazní břemeno unesl, což musí být při objektivním prostudování spisu zřejmé. Zjištěnou skutkovou podstatu zpochybňuje následujícími skutečnostmi. Ze zprávy o kontrole ze dne 29. 10. 1998 není zřejmé, jak finanční úřad pro Prahu 5 dospěl k závěru, že částka zaslaná na účet stěžovatele se týká pouze pohledávky zakoupené od České konzultační společnosti. Stěžovateli není jasné, proč byla na základě zjevně nesprávného výkladu obsahu dopisů ze dne 14. 11. 1995 adresovaných Benurii zpochybněna pouze pohledávka postoupená společností Valentino. Také není zřejmé, jak se správní orgány vypořádaly s dopisem od Benurie ze dne 11. 12. 1995, kterým se potvrzuje úhrada obou pohledávek. Dále není jasné, proč právě částka 14.344.984,- (rozdíl mezi částkou připsanou na účet stěžovatele a výší pohledávky postoupené Českou konzultační společností) je příslušenstvím pohledávky ve výši 74.400.000,- Kč. Protokol o ústním jednání před finančním ředitelstvím ze dne 19. 7. 2000 je rovněž sporný, protože jsou v něm zaznamenány pouze odpovědi stěžovatele, otázky však nikoli. Dokument sice odkazuje na výzvu finančního ředitelství ze dne 22. 6. 2000, ta však žádné relevantní otázky neobsahuje, a proto by protokol neměl být použit jako důkaz. Stěžovatel má výhrady i vůči samotné výzvě, v níž byl tázán, z jakých důvodů přistoupil k vymáhání pohledávky, resp. proč nebylo možno se s dlužníkem dohodnout na postupném splácení pohledávek. Taková výzva je podle stěžovatele absurdní, neboť nepotřebuje důvody k započetí vymáhání splatné pohledávky a je pouze jeho osobním rozhodnutím, zda umožní postupné umoření dluhu; výzvy zaslané Benurii dne 14. 11. 1995 svědčí o úmyslu stěžovatele vymáhat pohledávku jako celek, jakož i o jeho realizaci připsáním dlužné částky dne 28. 12. 1995. Na závěr stěžovatel upozorňuje, že finanční ředitelství svým postupem zjevně překročilo i rámec extenzivního výkladu ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když v průběhu odvolacího řízení rozšířilo přezkum o další výdaj vynaložený stěžovatelem na dosažení a zajištění příjmů v roce 1995, a to o provizi společnosti Florinplace. Proti rozhodnutí finančního ředitelství není přípustný žádný další řádný opravný prostředek a soudy v rámci správního soudnictví přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí správních orgánů, nikoli jejich kauzální stránku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Jak stěžovatel správně uvádí, Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně i v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu. Jeho neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudy v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, č. 69).
Ústavní soud je přesvědčen, že k takové situaci ve stěžovatelově věci nedošlo. Rozhodnutím, z něhož se odvíjí stěžovatelův nesouhlas s hodnocením skutečností vyšlých najevo, jakož i se zjištěným skutkovým stavem, jsou nejen rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, ale především už samo rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením, že finanční ředitelství zvolilo nestandardní postup a že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s důkazy a argumenty předloženými stěžovatelem. Stěžovatel byl zatížen důkazním břemenem, pokud šlo o prokázání výdajů vynaložených na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu; jestliže je neunesl, byl stižen nepříznivými následky v podobě vyšší daně. V rozhodnutí finančního ředitelství jsou vypočteny všechny relevantní důkazy i jejich hodnocení. Lze připustit, že dopisy Benurii ze 14. 11. 1995 jsou, nahlíženo na oba dopisy ve vzájemné souvislosti, formulovány ne zcela srozumitelně a jako takové neposkytují naprosto zřejmé vodítko pro určení, zda je správný výklad podávaný stěžovatelem, či správním orgánem. Je však třeba přihlížet i k ostatním v rozhodnutí zmíněným důkazům, kterým je oznámení Interbance, a.s., o účelu úhrady částky 88.750.000,- Kč, k němuž byl přiložen pouze jeden dopis ze dne 14. 11. 1995, a to dopis informující Benurii, že stěžovateli byla postoupena pohledávka České konzultační společnosti, s dovětkem, že konečná dlužná částka spolu se sankčními úroky činí 88.750.000,- Kč. Další důkazní prostředek - dopis společnosti Florinplace ze dne 13. 8. 1998, v němž oznamuje, že se jí podařilo zajistit splatnost pohledávky jak postoupené Českou konzultační společností, tak Valentinem v celkové výši 88.750.000,- Kč, byl vyhodnocen jako nesvědčící ve prospěch stěžovatelova tvrzení, a to z důvodů podrobně objasněných (majetková provázanost, registrace firmy Florinplace jediný den před uzavřením smlouvy o zajištění pohledávek a jí odporující prohlášení stěžovatele, že tato firma mu byla doporučena). Jsou-li tyto důkazy hodnoceny nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti, nelze mít za to, že by z nich zjištěné skutečnosti nevyplývaly či by s nimi byly dokonce v extrémním nesouladu.
Soudy se nevypořádaly s dopisem firmy Benuria ze dne 11. 12. 1995, kterým byla potvrzena úhrada obou pohledávek, což však nelze považovat za postup nezákonný či protiústavní, jelikož při přezkoumávání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), přičemž tato listina byla předložena až Ministerstvu financí v řízení o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Protokol finančního ředitelství ze dne 19. 7. 2000 je použitelný jako důkazní prostředek, ačkoli jsou v něm zaznamenány toliko stěžovatelovy odpovědi; lze však dát stěžovateli za pravdu v tom, že by bylo žádoucí uvádět i otázky.
Pokud jde o rozšíření přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, je nutno konstatovat, že tato námitka měla být uplatněna již v řízení před Městským soudem v Praze; Ústavní soud proto ústavní stížnost i v této části neshledal důvodnou.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že došlo k porušení ústavně garantovaných stěžovatelových práv, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu