ECLI:CZ:US:2005:4.US.104.05
sp. zn. IV. ÚS 104/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. března 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., zastoupeného Mgr. Danielou Urbanovou, advokátkou se sídlem Roháčova 77, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, č. j. 33 Odo 163/2004 - 135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, č. j. 64 Co 183/2003 - 114, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2002, č. j. 20 C 146/2000 - 86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť se domnívá, že mu v řízení před obecnými soudy bylo odňato právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu žalobce (vedlejší účastník Ing. K. T.), kterou se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 115.322 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud nalézací rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit částku 21.000 Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 1998 do zaplacení a částku 41.822 Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 1998 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl obvodní soud o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Do výroků II. a III. si podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl výše citovaným rozsudkem soud odvolací tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že se zamítá žaloba co do 23% úroku z prodlení z částky 21.000 Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822 Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, v ostatním byl výrok potvrzen. Dále soud odvolací zrušil výrok napadeného rozsudku o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
O dovolání, kterým stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a rozsudek soudu II. stupně ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu I. stupně změněn a potvrzen, rozhodl dovolací soud tak, že řízení o dovolání proti citovanému rozsudku soudu nalézacího zastavil (výrok I.), dovolání proti výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu ohledně 23% úroku z prodlení z částky 21.000 Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822 Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, odmítl (výrok II.). Dovolání proti výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu ohledně uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 21.000 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a 41.822 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, bylo zamítnuto (výrok III.). Dále pak dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel ve svém podání namítá, že se soud nalézací nevypořádal dostatečně s jeho tvrzeními a argumenty. Dále je toho názoru, že i soudy odvolací a dovolací nevzaly do úvahy jeho námitky, neprovedly důkazy, které navrhoval, a vůbec nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Jelikož má stěžovatel za to, že v řízeních před soudy I. a II. stupně nebyla zachována jeho práva garantovaná ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou řízení stižena vadou, pro kterou jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stejně tak pochybil i soud dovolací, pokud takové pochybení soudů I. a II. stupně neshledal. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechny v záhlaví citované rozsudky svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto jeho tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelem zmiňovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem. Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, však v žádném případě nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k námitkám stěžovatele týkajícím se hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. neprovedení jím navrhovaného důkazu Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po důkladném seznámení se se všemi napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, stejně tak soud dovolací přezkoumal v rozsahu dovolání předchozí řízení i napadené rozsudky a vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatele v dovolání uvedeným. V odůvodněních napadených rozhodnutí soudy své závěry detailně zdůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu