ECLI:CZ:US:2005:4.US.116.04
sp. zn. IV. ÚS 116/04
Usnesení
IV.ÚS 116/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 116/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. I. H., proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 631/2004, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2003, č. j. 3 To 776/2003-1141 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 6. 2003, č. j. 3 T 444/2001-1096, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 18. 3. 2004 doručena stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2003, č. j. 3 To 776/2003-1141 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 6. 2003, č. j. 3 T 444/2001-1096. Usnesením ze dne 28. 4. 2004, č. j. IV. ÚS 116/04-37, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil, neboť zjistil, že stěžovatel podal dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že stěžovatel dne 25. 9. 2004 Ústavnímu soudu zaslal kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání, jak mu bylo uloženo výše zmíněným usnesením, Ústavní soud usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. IV. ÚS 116/04-42 rozhodl, že se v řízení pokračuje. Podáním došlým dne 11. 11. 2004 stěžovatel doplnil, že ústavní stížnost směřuje také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 6 Tdo 631/2004, jehož kopii Ústavnímu soudu již zaslal. Připojené odůvodnění doplnění ústavní stížnosti se v podstatě shoduje s odůvodněním uvedeným v dříve podaném návrhu.
Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů mu nebylo umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 3 a 90 Ústavy; obecné soudy mu nedovolily vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 Listiny a nedodržely princip rovnosti stran obsažený v článku 37 odst. 3 Listiny a článku 96 Ústavy.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 3 T 444/2001 Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 3 T 444/2001-1031 byl stěžovatel spolu s dalšími čtyřmi obžalovanými zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. a), c), §148a odst. 1 a §124 trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství. Soud konstatoval, že se skutek stal, ale jednání není trestným činem. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích prvoinstanční rozsudek usnesením č. j. 3 To 811/2002-1052 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k opětovnému projednání. Odvolací soud vyložil, že jednání obžalovaných naplnilo znaky trestného činu ve smyslu ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona, dále podotkl, že nalézací soud měl formulovat skutkovou větu vhodněji, aby dostatečně vyjadřovala skutkovou podstatu trestného činu, a konečně mu uložil, aby si opatřil vyjádření příslušného celního orgánu k výši zkráceného cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty (dále "DPH") a aby provedl a hodnotil důkaz čtením výpovědi stěžovatele z přípravného řízení ze dne 24. 7. 2001 a výpověď stěžovatele podanou dne 29. 6. 2001 před soudcem rozhodujícím o vazbě.
Okresní soud v Českém Krumlově si vyžádal vyjádření Celního úřadu v Dolním Dvořišti a rozsudkem č. j. 3 T 444/2001-1096 obžalované shledal vinnými trestným činem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1, 3 odst. a), c) trestního zákona, trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, vše formou spolupachatelství. Jednání odsouzených spočívalo v tom, že společně a po vzájemné domluvě v prodejně Duty Tax Free Devil, s.r.o. v D. v době nejméně od 15. 6. 2001 do 27. 6. 2001 nakupovali kartony cigaret a alkoholické nápoje v rozsudku specifikované, přičemž zakoupené zboží po nevyvezení z ČR do ciziny dopravili zpět mimo oficiální hraniční přechod z bezcelního pásma mezi celnicí a státní hranicí na vnitrostátní území ČR a toto zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely neoprávněně bez vyměření cla, spotřební daně a DPH následně prodávali na území ČR, čímž ke škodě českého státu zkrátili daně a clo o částku 676.269,- Kč. Nalézací soud v odůvodnění reprodukoval právní názor odvolacího soudu, že při dovozu zboží je celní úřad také správcem DPH [§2 písm. l) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty - dále "zákon o DPH" - ve znění aplikovatelném na stěžovatelův případ] a spotřební daně [§2 písm f) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřební dani, rovněž ve znění na věc aplikovatelném], přičemž podle ustanovení §45b odst. 7 zákona o DPH je na zboží nakoupené v prodejnách typu Duty/tax free pohlíženo jako na zboží vyvezené, a pokud je dováženo zpět do tuzemska, podléhá dani při dovozu, nevztahuje-li se na ně osvobození od cla; stejnou úpravu ve vztahu ke spotřební dani obsahuje ustanovení §12b odst. 7 zákona o spotřební dani. Zboží nabízené v prodejně Duty/tax free sice fakticky neopustilo území ČR, ale platí zákonná fikce jeho vývozu; jestliže se vrací zpět do tuzemska, podléhá dani při dovozu, pokud se na ně nevztahuje osvobození od cla a daně. Zákon sice jedinci nepřikazuje, aby takové zboží vyvezl z ČR, avšak jednoznačně stanoví, že se s ním musí pohybovat po celních cestách přes celní přechody a přihlásit je celnímu úřadu, překračuje-li množství stanovené vyhláškou č. 136/1998 Sb, o osvobození zboží od dovozního cla. Skutkovou podstatu trestných činů ve smyslu ustanovení §148a a §124 trestního zákona měl soud za naplněnou tím, že tabákové výrobky v prodejně nakoupené a neopatřené příslušnou nálepkou odsouzení uváděli v tuzemsku do oběhu neoznačené takovou nálepkou, čímž porušili zákon č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu. Usnesením č. j. 3 To 776/2003-1141 Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil svou dřívější právní argumentaci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 631/2004 dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel především nesouhlasí s právním názorem obecných soudů ohledně výkladu ustanovení §45b odst. 7 zákona o DPH a ustanovení §12b odst. 7 zákona o spotřební dani a upozorňuje na nutnost zabývat se smyslem zákona - cestujícím má být ten, kdo cestuje přes hranice mimo republiku; on jím nebyl, neboť z republiky nevycestoval, ani se nevracel zpět ze zahraničí. Rovněž "dováženo zpět do tuzemska" evokuje převážení přes státní hranice, a proto se stěžovatel domnívá, že svým jednáním neporušil žádný existující zákon, když zboží nedovážel, jako kupující nebyl plátcem daně a nevznikla mu tak daňová povinnost. S ohledem na nejasné znění trestního zákona měly soudy využít zásady in dubio pro reo. To, že odsouzení nedopravovali zboží po celních cestách přes celní přechody a zboží nepřihlásili celnímu úřadu, by podle názoru stěžovatele mělo být kvalifikováno jako přestupek. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že bylo rozhodováno podle žaloby, která nemá ve svém jádru zakomponovanou správnou a právně jasnou kvalifikaci skutku, protože neuvádí, která konkrétní ustanovení zákona stěžovatel porušil. Stěžovatel trvá na tom, že se zúčastnil pouze jednoho nákupu zboží, a to dne 27. 6. 2001, a trvá na doplnění dokazování o čtení jeho výpovědi ze dne 24. 7. 2001 a 29. 6. 2001, jak uložil nalézacímu soudu odvolací soud, a opatřením odborného vyjádření celního ředitelství, z kterého by bylo zřejmé, s odkazem na která zákonná ustanovení byla částka celního dluhu určena. Stěžovatel také namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu z toho důvodu, že vzhledem ke svému mládí, nedostatečnému vzdělání a mezerám v zákonech si nemohl být vědom toho, zda a jakého trestného činu se dopouští. Výši uloženého trestu 100.000,- shledává příliš přísnou; ze všech odsouzených je nejmladší a trestem nejvíce postižen.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Českém Krumlově se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací uvedenou v odůvodnění rozsudku tamního soudu č. j. 3 T 444/2001-1096 a v plném rozsahu na ni odkázala.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z důvodů uvedených níže.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není povolán k výkladu "obyčejného" práva; tato role mu náleží jedině tehdy, pokud by obecné soudy svou interpretací popřely princip spravedlnosti a takové porušení by současně vyústilo v nerespektování ústavně zaručených lidských práv a svobod. Je-li výklad proveden v zákonných mezích a nejsou-li jím dotčena lidská práva, není Ústavní soud oprávněn jej korigovat, i kdyby s ním nesouhlasil a jeho odlišný výklad by rovnocenně obstál. Ve stěžovatelově případě jde o to, zda obecné soudy výkladem ustanovení §45b odst. 7 zákona o DPH nepřekročily jeho rámec a neshledaly stěžovatele vinným jednáním, které není zakázáno a není proto ani trestné, tedy zda neporušily jednu z nejvýznamnějších zásad trestního práva nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Důležitost této zásady potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které se článek 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neomezuje toliko na zákaz retroaktivní aplikace trestního práva v neprospěch obžalovaného, ale obecně obsahuje také princip, že jedině právo může definovat trestný čin a ukládat trest, a taktéž zásadu, že trestní právo nesmí být vykládáno extenzivně ke škodě obžalovaného, například prostřednictvím analogie. Z uvedeného vyplývá, že trestný čin musí být jasně definován zákonem, přičemž tato podmínka je naplněna tam, kde jedinec může poznat ze znění příslušného ustanovení, případně s pomocí soudního výkladu, z jakého jednání bude trestně odpovědný (srov. rozhodnutí ve věci Kokkinakis proti Řecku ze dne 25. 5. 1993, č. 14307/88).
Ústavní soud považuje výklad obecných soudů za přiléhavý. Smyslem ustanovení §45b odst. 7 zákona o DPH a paralelního znění ustanovení §12b odst. 7 zákona o spotřebních daních bylo umožnit zvýhodněnou koupi vybraného zboží osobám opouštějícím ČR, a to na základě fikce zboží vyvezeného, které z hlediska daňové a celní povinnosti nepodléhá českému právnímu řádu, přičemž takto zakoupené zboží se nesmí vracet zpět v množství přesahujícím vyhláškou stanovený limit. V opačném případě by český stát výrazně omezil své právo vybírat zákonem stanovenou daň u alkoholických a tabákových výrobků, což zákonodárce nezamýšlel. Ústavní soud se ztotožňuje s výkladem, že zmíněná ustanovení pomocí zákonné fikce rozšiřují okruh vyvezeného zboží, které nepožívá postavení českého zboží. Zboží zakoupené v prodejně Duty/tax free překročilo státní hranici pouze fiktivně, rovněž je-li dopravováno zpět do vnitrozemí, fakticky státní hranici nepřekročí, avšak zákon na ně opět pomocí fikce pohlíží jako na zboží státní hranici překročivší. Ústavní soud nemá výhrady ani k interpretaci pojmu cestující, jímž je podle názoru obecných soudů míněn každý, kdo nakupuje v prodejně typu Duty/tax free a následně zboží přepravuje do vnitrozemí České republiky. Obecné soudy z relevantních zákonů správně dovodily, že osoba nakupující lihoviny a tabákové výrobky v prodejně Duty/tax free byla povinna odvést spotřební daň, DPH a clo ze zboží převyšujícího množství povolené k osobní spotřebě vymezené ustanovením §47 tehdy platné vyhlášky č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla.
Stěžovatelem navrhované využití zásady in dubio pro reo je možné toliko pro skutkové pochybnosti, tedy zda se skutek stal, zda jej spáchal obžalovaný atd., nikoli pro pochybnosti právní. Soud zná právo, které přesvědčivě vykládá a aplikuje; zákon mu neumožňuje dospět k závěru, že znění právního předpisu vyvolává takové pochybnosti, že bude vhodnější v trestním řízení nepokračovat, naopak soud je povinen srozumitelnou argumentací překlenout eventuální nejasnosti, samozřejmě nikoli směrem protiústavního poškození obžalovaného, a najisto postavit, zda jednání naplňuje znaky příslušné skutkové podstaty.
Pokud jde o namítaný nedostatek úmyslu stěžovatele, Ústavní soud nepřikládá váhu argumentům opírajícím se o nedostatečné vzdělání, věk, údajné mezery v zákoně a rozdílná stanoviska státního zastupitelství a soudů vyšších instancí na straně jedné a nalézacího soudu na straně druhé. Tak jako ostatní znaky skutkové podstaty, i subjektivní stránku trestného činu je nutno dokazovat, přičemž její existence se obvykle zjišťuje přímo z výpovědi pachatele nebo okolností, za nichž byl trestný čin spáchán. Ze způsobu provedení trestného činu je s jistotou seznatelné, že všichni odsouzení si byli vědomi nezákonnosti svého počínání, jinak by odvoz zboží nekomplikovali přenášením v taškách přes pole v nočních hodinách a neměli by důvod zjišťovat postavení celních hlídek.
Námitky stěžovatele ke srozumitelnosti a přezkoumatelnosti obžaloby je třeba odmítnout. Ustanovení §220 odst. 1 trestního řádu ukládá soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, z čehož je zřejmé, že v průběhu celého trestního řízení je nezbytné zachovat totožnost skutku. Všem rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, ať už jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobu či rozsudek, musí být společné, že pojednávají o jednom a témž skutku. Totožnost skutku je zachována, jestliže v průběhu celého trestního řízení zůstává beze změny buď jednání nebo následek, případně oba tyto prvky současně. Povinnost zachovat totožnost skutku neznamená doslovné převzetí znění žalobního návrhu do výroku o vině, jelikož teprve v průběhu dokazování před soudem mohou vyjít najevo nové skutečnosti, které je pak třeba zakomponovat do skutkové věty, tvoří-li společně s již zjištěnými skutečnostmi totéž jednání nebo následek. Naopak jiné skutečnosti se mohou projevit jako neprokázané či s trestným činem samotným přímo nesouvisející a soudu nezbude, než je ze skutkové věty vypustit. Rovněž může nastat situace, kdy soud, aby vyhověl znění zákona, na základě zjištěných skutečností popis skutku upraví tak, aby obsahoval všechny nezbytné znaky charakterizující určitý trestný čin; zásadu totožnosti skutku nelze vykládat jako povinnost trpně převzít znění žalobního návrhu do výroku rozsudku bez sebemenší korekce.
Žalobní návrh popisuje jednání obžalovaných tak, že "zakoupené zboží nevyváželi z České republiky do ciziny, jak je stanoveno v podmínkách pro provoz prodejen Duty/tax free, ale toto uložili do tašek a odnášeli přes pole mimo celní cestu na předem dohodnuté místo ve vnitrozemí...", přičemž výrok odsuzujícího rozsudku jej koriguje, že "zakoupené zboží po nevyvezení z ČR do ciziny, dopravili zpět mimo oficiální hraniční přechod..." Soud správně konstatoval, že trestnost počínání obžalovaných nespočívala v porušení pravidel pro provoz Duty/tax free prodejen, ale v tom, že přepravovali zakoupené zboží tak, aby se vyhnuli zaplacení spotřební daně, DPH a cla. Jde o upřesnění nezákonnosti chování odsouzených ve sféře trestního práva sankcionovaného, kdy nelze mít za to, že by tato skutečnost významně zasáhla do totožnosti skutku. Nelze souhlasit s přesvědčením stěžovatele, že obžaloba nemá ve svém jádru zakomponovanou kvalifikaci skutku, když cituje skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby včetně příslušného zákonného ustanovení (srov. č. l. 937 spisu). Jelikož obžaloba jednání stěžovatele kvalifikovala pouze jako trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 trestního zákona, které není normou s blanketní dispozicí, nelze obžalobě vytýkat, že neuvádí právní předpis, který stěžovatel svým jednáním porušil. Kvalifikace skutku v jednočinném souběhu s trestným činem podle ustanovení §124 trestního zákona doplněná teprve na základě právního posouzení odvolacího soudu vyžaduje v rozsudečném výroku uvedení právního předpisu, jehož porušení se odsouzený dopustil, neboť se jedná normu s blanketní dispozicí. Porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou je ve skutkové větě výroku obsaženo ve formulaci, že odsouzení zboží bez nálepek dopravili zpět mimo hraniční přechod, kterážto formulace je pak v odůvodnění rozsudku konkretizována uvedením ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu. Jedná se o ne zcela přesné a určité vyjádření, které ústí v neúplnost popisu skutku a stojí v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu, avšak nedosahuje takové závažnosti, že by je bylo možno posoudit jako nerespektující ústavně zaručená lidská práva, poněvadž z odůvodnění rozsudku je patrno, že soud identifikoval právní předpis, který jednání stěžovatele zakazoval - tedy zjistil a označil všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §124 trestního zákona.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že nalézací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když neuposlechl pokyn odvolacího soudu vyjádřený v kasačním usnesení č. j. 3 To 811/2002-1062, aby provedl důkaz čtením výpovědi stěžovatele ze dne 24. 7. 2001 a 29. 6. 2001. Přestože Okresní soud v Českém Krumlově při jednání dne 18. 6. 2003 neprovedl všechny přikázané důkazy, nelze mít pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných na základě ostatních důkazních prostředků, nadto výpověď stěžovatele ze dne 24. 7. 2001 byla čtena již při jednání dne 10. 4. 2002 (srov. č. l. 958). Mimoto tato výtka představuje novoty v řízení před Ústavním soudem, protože na ně stěžovatel dříve (v odvolání) neupozorňoval, a proto Ústavní soud vytýkaným skutečnostem nepřipisuje žádný význam. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnosti opatřit si odborné vyjádření příslušného celního orgánu k výši zkrácených daní a cla učinil soud zadost získáním odborného vyjádření Celního úřadu Dolní Dvořiště, v němž je vysvětlen postup stanovení této částky i s odkazem na příslušná zákonná ustanovení.
O vině a trestu rozhoduje obecný soud, a proto Ústavní soud může v takové situaci zasáhnout toliko tehdy, jestliže se soud neřídí právním předpisem, v důsledku čehož dojde k dotčení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Pokud však soud nevykročí z mezí stanovených zákonem, nemá Ústavní soud žádnou oporu pro svou případnou intervenci, jak je tomu v daném případě. Jak ustanovení §148 a §148a, tak ustanovení §124 trestního zákona dovolují uložení peněžitého trestu, jehož výše se podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona musí pohybovat v rozmezí od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč, přičemž při jeho stanovení soud přihlédne k osobním a majetkovým poměrům pachatele; stěžovateli uložený peněžitý trest ve výši 100.000 Kč neodporuje zákonu ani není v extrémním nepoměru k celkové výši získaného majetkového prospěchu.
K stěžovatelem tvrzené neexistenci materiální stránky trestného činu Ústavní soud pouze podotýká, že brzký zánik prodejen typu Duty/tax free nikterak nesnižuje společenskou nebezpečnost činu.
Ustanovení §2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vymezuje vztah mezi trestným činem a přestupkem tak, že přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Z uvedeného plyne, že vždy nejprve nutno zkoumat, zda je jednání posuzovatelné jako správní delikt nebo trestný čin, a teprve dospěje-li příslušný orgán k negativnímu závěru, lze jednání kvalifikovat jako přestupek. Jelikož soudy dospěly k závěru, že se jedná trestný čin, s kterýmžto závěrem Ústavní soud souhlasí, úvahy o přestupku jsou bezpředmětné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu