ECLI:CZ:US:2005:4.US.121.05
sp. zn. IV. ÚS 121/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, AK se sídlem Štefánikova 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, čj. 16 Co 330/2004-358, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. L., zastoupeného Mgr. Milanem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Divadelní 6, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 1. 2004, čj. P 223/91-338, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 15. 3. 2004, čj. P 223/91-345, o určení výše výživného.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Okresní soud Brno-venkov vyhověl návrhu matky tehdy nezletilého stěžovatele a vyživovací povinnost otce stanovenou dřívějším rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 8. 3. 2001 zvýšil na částku 1 500,- Kč měsíčně od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 a od 1. 9. 2003 na částku 3 000,- Kč a nedoplatek výživného za období od 1. 9. 2002 do 31. 12. 2003 v celkové výši 13 100,- Kč uložil otci zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. K odvolání otce Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že stanovil vyživovací povinnost otce vůči synovi pro dobu od 1. 9. 2002 do 30. 6. 2003 částkou 1 300,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2003 do budoucna částkou 1 800,- Kč měsíčně, rozhodl o povinnosti otce zaplatit nedoplatek zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 12. 2004 v částce 12 900,- Kč k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Brně, že nezohlednil skutečnost, že otci v létě 2003 odpadla vyživovací povinnost ke staršímu synovi P., takže jeho možnosti plnit vyživovací povinnost se zdvojnásobily a že se pravděpodobně mimo odůvodnění zabýval i dalšími argumenty otce, neboť přestože se o nich v odůvodnění nezmínil, je zřejmé, že měly dopad do hodnocení finanční sféry otce. V daných souvislostech zpochybňuje závěr soudu II. stupně vystavěný na zjištění, že otec splácí půjčku svým příbuzným a spořitelně, neboť soud si doklad o těchto půjčkách a jejich výši nezajistil, nezjistil, na co byly peníze z půjček použity a nezabýval se případným vlivem na výši výživného. Stěžovatel připouští, že soudce má právo hodnotit důkazy volně, avšak z povahy věci vyplývá, že není možné, aby tak činil svévolně na základě nepodložených tvrzení jedné strany. Ke zjištění soudu, že matka získala z prodeje nemovitosti konkrétní částku, stěžovatel namítá, že tato skutečnost neměla na vyživovací povinnost kteréhokoli z rodičů vliv, neboť šlo pouze o jednorázové rozšíření majetku, nikoliv příjmů, a navíc matka použila tyto prostředky na investici do jiné nemovitosti.
Tvrzení o porušení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny stěžovatel odvozuje od ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle kterého má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Za použití poměru částek životního minima srovnává částky, které otec a matka vynakládají na obě domácnosti, na své potřeby i na potřeby jimi vyživovaných dětí a argumentuje, že finanční možnosti otce se ukazují daleko vyšší, než jak nich rozhodl odvolací soud. Dle jeho názoru by měl být otec schopen přispívat na jeho výživu částkou 4 033,- Kč měsíčně a výživné stanovené soudem II.stupně považuje za nepřiměřeně nízké.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti nabyl stěžovatel zletilosti a jeho zákonné zastoupení matkou odpadlo. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel potvrdil, že na podané ústavní stížnosti trvá a předloženou plnou mocí doložil své právní zastoupení.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 16 Co, uvedl, že nemá, co by k věci dodal, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém sice došlo k písařské chybě, což však nemělo vliv na výrok rozhodnutí, který je správný, závazný a soud z něho vyšel při vyčíslení dluhu na výživném.
Matka stěžovatele, R. L., se podáním ze dne 17. 10. 2005 postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Otec stěžovatele, P. L., jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 10. 2005, uvedl, že některá skutková tvrzení stěžovatele nejsou pravdivá. Např. není pravdou, že otec nemá ke své nynější manželce vyživovací povinnost, neboť soudy obou stupňů ve svých rozsudcích vyživovací povinnost otce k jeho nynější manželce nezpochybnily; v souvislosti s hodnocením příjmů otce stěžovatel záměrně neuvedl fakt, že hodnocení, jež odvolacímu soudu vytýká, bylo provedeno v době poslední soudní úpravy výživného, tedy v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, a nikoliv ve stížností napadeném rozsudku, kde bylo pouze citováno; výpočty stěžovatele vedoucí k jakési kalkulaci výše výživného pak považuje za spekulativní. Ve vztahu k porušení ustanovení Listiny má vedlejší účastník za to, že stěžovatel nepodal přesvědčivý důkaz o tvrzeném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, práva zaručená v čl. 32 odst. 1 Listiny nemohla být dle jeho názoru porušena, neboť byla zajišťována právě v probíhajícím soudním řízení, stejně tak nemohl být porušen čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť výše výživného, které odpovídá platebním schopnostem otce, nemohla nijak narušit péči matky o dítě. Vedlejší účastník má za to, že čl. 32 odst. 4 Listiny je třeba chápat v tom smyslu, jak se jím zabýval Ústavní soud v nálezu č. 72/1995 Sb. a v závěru svého vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. P 223/91, Ústavní soud zjistil, že návrhem z listopadu 2002 se matka tehdy nezletilého stěžovatele domáhala zvýšení výživného, když posledním rozhodnutím obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, čj. 38 Co 355/99-243) byla otci stanovena vyživovací povinnost vůči jeho synovi M. ve výši 1 000,- Kč měsíčně. Obecné soudy za účasti matky, otce, jejich právních zástupců a kolizního opatrovníka nezletilého, provedly dokazování výpověďmi účastníků a řadou listinných důkazů ke zjištění výše příjmů otce i matky a pro posouzení změny poměrů jak na straně nezletilého oprávněného, tak i povinného otce. Vzaly v úvahu výdělek matky stěžovatele za období roku 2000, 2001, 2002 a část roku 2003 a 2004 zjištěný ze zpráv jejího zaměstnavatele, který v době poslední soudní úpravy činil 9 824,- Kč a následně se zvyšoval na současných 14 576,- Kč, jakož i příjmy otce z podnikání za období roku 1999, 2000, 2001, 2002 a 2003 zjištěný z jeho daňových přiznání. V řízení bylo konstatováno, že v době poslední soudní úpravy nebyl otcův příjem přesně zjištěn; za poslední dva roky otec vykázal příjem v průměru 12 107,- Kč a 12 637,- Kč měsíčně. Oba soudy vzaly rovněž v úvahu vyživovací povinnost obou rodičů k jejich staršímu synovi P., která zanikla dnem 30. 6. 2003, otcovu vyživovací povinnost k synovi M. z jeho stávajícího manželství a majetkové poměry matky, která získala konkrétní částku z prodeje dědictví. Obecné soudy přistoupily k hodnocení zatížení otce vyživovací povinností vůči jeho nynější manželce rozdílně, existenci této povinnosti však nezpochybnily. Rozdílná úvaha soudů obou stupňů se projevila i v hodnocení dlouhodobě dosahovaných nízkých příjmů otce. Názor soudu I. stupně, že je na otci, aby změnil předmět podnikání, či se nechal zaměstnat nebo si jiným zákonným způsobem obstaral prostředky k obživě tak, aby byl schopen plnit vyživovací povinnost ke stěžovateli alespoň v částce 3 000,- Kč, soud II. stupně nepotvrdil a po vlastním úsudku o schopnostech a možnostech otce a s přihlédnutím k majetkovým poměrům matky výživné oproti poslední soudní úpravě zvýšil, když i toto zvýšení představovalo v porovnání se změněným rozsudkem soudu I. stupně snížení měsíčních částek (z 1 500,- Kč na 1 300,- Kč a běžné výživné z částky 3 000,- Kč na 1 800,- Kč). Se stanovením vyživovací povinnosti souvisel i výpočet dlužného výživného.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavních hmotných a procesních práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právní závěr soudu (stanovení výše výživného) se odvíjí od zjištěného skutkového stavu, ke kterému obecný soud provádí důkazy, jež hodnotí podle pravidel stanovených procesním předpisem, přihlížeje k okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumával legalitu rozhodnutí obecných soudů a ani v tomto směru doplňovat či přehodnocovat důkazy jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe, za pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, která mohou mít ústavně právní relevanci Ústavní soud považuje případy, kdy lze usuzovat, že důkaz, o který se opírá soudní rozhodnutí byl získán a posléze použit v rozporu s procesním předpisem, nebo případy, kdy soud provedení některého z navržených důkazů bezdůvodně opomenul, případně provedený důkaz neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, a konečně případy, kdy z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II.ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, dostupný na www.usoud.cz).
Stěžovatel namítl porušení ústavních hmotných i ústavních procesních práv. Podle čl. 32 odst. 1 Listiny je rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. V čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona, je pro projednávaný případ relevantní jeho věta první v části za středníkem. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Při hodnocení ústavněprávní argumentace založené na ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že práva zde zakotvená jsou v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny) a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny). Práv dítěte na rodičovskou výchovu a péči (tedy včetně jejich dostatečné výživy) se lze domáhat přímo, je však třeba mít i zde na zřeteli, že podrobnosti stanoví zákon.
V projednávaném případě, jehož jádrem bylo posouzení, zda došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, obecné soudy aplikovaly normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem, zejména ustanovení §85 odst. 2, podle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, §96 odst. 1, podle kterého soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a dále ustanovení §163 odst. 1 o. s. ř., které připouští změnu rozsudku o výživném v případě podstatné změny okolností, resp. změny poměrů. Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu II. stupně Ústavní soud zjistil, že závěr o změně poměrů na straně stěžovatele se opíral o zjištění, že od 1. 9. 2002 začal studovat, což s sebou neslo výraznou změnu potřeb jeho nových výdajů. Bylo rovněž prověřeno, zda se změnily poměry i na straně otce (zánik vyživovací povinnosti k synovi P.), a po zjištění příjmů a s přihlédnutím k majetkovým poměrů obou rodičů soud II. stupně rozhodl o zvýšení vyživovací povinnosti otce. Tato zjištění vedla Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem (především zákonem o rodině), ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči (zahrnující právo na dostatečnou výživu), které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavních hmotných práv.
Stěžovatel dále vytkl soudu II. stupně, že rozhodoval na základě nepodložených tvrzení jedné procesní stany, když pro závěr, že otec splácí půjčku svým příbuzným a spořitelně, si nezajistil doklad o takových půjčkách a jejich výši a nezkoumal, na co byly peníze z těchto půjček použity, a jaký mají případný vliv na výši výživného. Stěžovatel konkrétně poukázal na část odůvodnění v napadeném rozsudku soudu II. stupně, kde je uvedeno, že "...otcův příjem v době poslední soudní úpravy nebyl přesně zjištěn, když soud dovodil, že nelze vycházet pouze z písemných dokladů otcem předložených a to daňového přiznání a peněžního deníku, neboť zejména z výpovědi otce jako účastníka řízení bylo zřejmé, že tyto doklady nesvědčí o jeho veškerých příjmech, když výdaje každý měsíc rozhodně převyšují jeho příjmy tak, jak jsou vykázány. Navíc splácí půjčku příbuzným a spořitelně." (srov. str. 2 část posledního odstavce).
Vzhledem k tomu, že v proběhnuvším soudním řízení nebylo vedeno dokazování týkající se zatížení otce jako dlužníka, jevila se na první pohled stěžovatelova námitka jako relevantní. Po prostudování spisu Okresního soudu Brno-venkov však Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku pouze konstatoval stav, jaký tu byl v době poslední právní úpravy, a v podstatě citoval z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, č.j. 38 Co 355/99-243. Krajský soud odůvodnil tehdy stanovenou výši výživného pro nezletilého P. a M. tak, že "...odpovídá jak výdělkovým možnostem a schopnostem otcem, tak odůvodněným potřebám nezletilých, kdy dle názoru odvolacího soudu nelze vycházet pouze z písemných dokladů předložených otce, a to daňových přiznání a peněžního deníku, neboť zejména z výpovědi otce jako účastníka řízení je zřejmé, že tyto doklady nesvědčí o jeho veškerých příjmech, neboť výdaje otce každý měsíc rozhodně převyšují jeho příjmy tak, jak jsou vykázány, navíc splácí půjčku příbuzným a spořitelně. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že údaje stanovené v daňovém přiznání a peněžním deníku nelze považovat za zcela věrohodné a výdělkové možnosti a schopnosti otce jsou nepochybně vyšší, než jak se snažil otec v odvolacím řízení prokázat." Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. 3. 2001 (č.l. 240) vyplývá, že otec o splácení půjček příbuzným a spořitelně hovořil a uváděl jejich účel a přibližnou výši.
Ústavní soud vzal za prokázané, že soud II. stupně v rámci hodnocení podstatné změny okolností či změny poměrů nejprve konstatoval stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté hodnotil stávající stav, když vycházel z příjmů obou rodičů, jejich majetkových poměrů, počtu jimi vyživovaných osob a potřeb oprávněného stěžovatele a poté dospěl k částce, kterou považoval za přiměřenou. Je třeba mít na paměti, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že ke změně poměrů na straně stěžovatele došlo a návrhu matky na zvýšení výživného vyhověly. Skutečnost, že soud II. stupně dospěl k částkám nižším než soud I. stupně, je sama o sobě mimo rámec ústavního přezkumu. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 53). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelovo tvrzení o svévolném postupu soudu II. stupně při rozhodování bylo nedůvodné, přičemž ve zbytku se jeho argumentace projevuje jako nesouhlasný názor s hodnocením důkazů, jak je provedl soud II. stupně. Odlišný právní názor stěžovatele není ovšem schopen sám o sobě posunout věc do ústavně právní roviny, a protože Ústavní soud jiný důvod ke svému zásahu nenašel, posoudil i tuto část stěžovatelovy argumentace za zjevně neopodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu