ECLI:CZ:US:2005:4.US.13.05
sp. zn. IV. ÚS 13/05
Usnesení
IV. ÚS 13/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem, AK se sídlem Severovýchodní II/12, 141 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, čj. 33 Odo 1058/2004-92, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2004, čj. 19 Co 614/2003-54, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 8. 2003, 14 C 85/2003-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba proti žalovanému O. K. o zaplacení 77 000,- Kč s příslušenstvím (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové) a odmítnuto dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ČR). Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že smlouvu o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, kterou uzavřela dne 5. 4. 2000 se svým tehdejším manželem O. K., posoudily jako neplatnou, zatímco v řízení o rozvodu manželství a v řízení o žalobě O. K. proti stěžovatelce o zaplacení 262 655,- Kč její platnost nepopřely.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 14 C 85/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném O. K. zaplacení částky 77 000,- Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že před podáním návrhu na rozvod manželství uzavřela s žalovaným smlouvu o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, ve které se oba dohodli na převodu konkrétních movitých věcí spadajících do jejich společného jmění do výlučného vlastnictví každého z obou účastníků smluvního vztahu, vyčíslili finanční rozdíl v hodnotách movitých věcí a dohodli se na formě a způsobu jeho vyrovnání. Po provedeném finančním vyrovnání však stěžovatelka zjistila, že do celkového souhrnu majetku získaného za trvání manželství nebyly zahrnuty movité věci používané žalovaným při výkonu jeho živnostenského oprávnění a zisk z jeho podnikatelské činnosti za rok 1999, z čehož usoudila, že byla smlouvou krácena na svých právech a žádala vyplacení poloviny těchto hodnot.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že manželství obou účastníků bylo rozvedeno podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, rozsudkem ze dne 12. 5. 2000, čj. 14 C 32/2000-6, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2000. Po zjištění, že účastníci neuzavřeli po rozvodu manželství dohodu o vypořádání společného jmění manželů a ani ve lhůtě tří let od rozvodu nenavrhli zahájení řízení o vypořádání jejich společného jmění, došlo k vypořádání jejich společného jmění podle zákonné domněnky uvedené v ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku. Smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, kterou zákon podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčiny rozvratu, označil okresní soud za platnou pouze pro případ rozvodu manželství, o němž bylo rozhodnuto podle ustanovení §24a zákona o rodině. Po zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno nikoliv podle tohoto ustanovení, ale podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o rodině, okresní soud dovodil, že uzavřená smlouva, na kterou stěžovatelka odkázala, je neplatná.
K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. I podle odvolacího soudu by rozšiřující výklad ustanovení §24a zákona o rodině, umožňující vypořádání společného jmění manželů i po zániku manželství rozvodem podle §24 zákona o rodině, byl v rozporu s kogentní úpravou §149 a násl. občanského zákoníku.
Právní otázku platnosti smlouvy o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství uzavřenou podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině, bylo-li manželství rozvedeno podle §24 citovaného zákona, stěžovatelka uplatnila i v dovolání. Nejvyšší soud ČR však její dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by dovoláním napadený rozsudek řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí a poukázal na rozsudek ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaným v ASPI, ve kterém byl vysloven závěr, že uzavření smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině připouští zákon pouze tehdy, dojde-li k rozvodu manželství podle §24a zákona o rodině. Protože napadené rozhodnutí Krajského soud v Hradci Králové respektovalo judikaturu Nejvyššího soudu ČR a nešlo ani o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, dovolací soud uzavřel, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatelky se omezuje na strohou citaci shora označených článků Listiny s akcentem na právo na spravedlivý proces; stížnost podle jejího obsahu pak lze považovat ve své podstatě za polemiku s právním názorem obecných soudů založeným na interpretaci ustanovení §24 a §24a zákona o rodině a souvisejících ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k vypořádání společného jmění manželů po rozvodu jejich manželství.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obdobnou záruku poskytuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Podle Ústavního soudu je zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Zásada spravedlivého procesu pak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, mezi něž patří nepochybně i rovnost účastníků řízení. Tuto rovnost zaručenou v i v čl. 37 odst. 3 Listiny, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva chápat jako "rovnost zbraní", což je vyjádření požadavku, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Naplněním práva na "fair" proces přirozeně není a nemůže být ani to, že rozhodující soudy přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti musí ovšem soudy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Jak Ústavní soud v projednávané věci zjistil, Okresní soud v Ústí nad Orlicí a Krajský soud v Hradci Králové tyto ústavně právní záruky účastníků řízení neporušily. Stěžovatelčina žaloba byla předmětem veřejného jednání okresního soudu dne 27. 8. 2003, kterého se stěžovatelka osobně účastnila a při jednání byla právně zastoupena advokátem JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem. Stěžovatelce bylo umožněno přednést svá skutková tvrzení, předložit důkazy k jejich prokázání a po rozhodnutí soudu prvého stupně uplatnit svoje námitky v odvolání, které projednal a o odvolání rozhodl soud druhého stupně, opět za přítomnosti stěžovatelky a jejího právního zástupce dne 4. 3. 2004. Soudy obou stupňů v přiměřené lhůtě ve věci rozhodly a svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z odůvodnění rozsudků je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry ze skutkových zjištění vyvozené, jakož i reakce obou soudů na uplatněné námitky účastníků řízení. Ústavní soud má tak za to, že k pochybení obecných soudů v procesu dokazování, které by nabylo ústavně právní relevance, nedošlo.
Co se týče aplikace a interpretace dotčených ustanovení zákona o rodině a občanského zákona, Ústavní soud ve své dosavadní praxi několikrát zdůraznil, že mu aktivita na úrovni jednoduchého práva nepřísluší, a vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, dále o případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Stran usnesení Nejvyššího ČR o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, posouzení přípustnosti mimořádného opravného prostředku a související posouzení, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku po právní stránce zásadního významu, či nikoliv, je zcela v pravomoci dovolacího soudu a pokud je srozumitelným a logickým způsobem odůvodněno a nenese rysy libovůle či bezdůvodného odepření přístupu k soudu, což se v projednávaném případě nestalo, není prostor pro kasační nález Ústavního soudu dán.
Ústavní stížnost tedy, dle názoru Ústavního soudu, je v podstatě jen vyjádřením stěžovatelčina nesouhlasu se závěry obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, však - jak již uvedeno - nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Stěžovatelka též tvrdila porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy. Toto tvrzení postrádá jakoukoliv racionální oporu, neboť ze soudního spisu vyplynulo, že v soudním řízení byla od počátku zastoupena právním zástupcem a v průběhu řízení řádně poučena o svých procesních právech. Zcela nepřípadné je i její další tvrzení o porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, kterým jsou upraveny záruky obhajoby ve vztahu k osobám, vůči kterým se vede trestní řízení, což v jejím případě nebylo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu