ECLI:CZ:US:2005:4.US.141.04
sp. zn. IV. ÚS 141/04
Usnesení
IV.ÚS 141/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 141/04
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném ze zastupujícího předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti KONFIN, s.r.o., Gabčíkova 6/1225, Praha 8-Libeň, právně zastoupené JUDr. J. L., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, čj. 22 Cdo 1229/2003-89, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.11.2002, čj. 19 Co 108/2002-61 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13.12.2001, čj. 5 C 38/2001-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13.4.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva daná čl. 11 odst.1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
I.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp.zn. 5 C 38/2001 a z něj zjistil, že dne 30.3.2001 podal R. D. (žalobce) žalobu na vydání věci proti žalovanému KONFIN, s.r.o. (ústavní stěžovatel). Předmětem žaloby byl autobus KAROSA (dále jen "předmětný autobus"), který nabyl žalobce v soudní dražbě konané dne 9.1.2001 v Ústí nad Orlicí. Téhož dne svěřil žalobce autobus společnosti UNION k opravě do její provozovny ve V. Tato společnost však autobus předala stěžovateli, včetně tzv. velkého technického průkazu. Stěžovatel tvrdí, že je vlastníkem předmětného autobusu, neboť jej nabyl kupní smlouvou a pronajal leasingovému nájemci firmě VAPET, s.r.o., kde byl následně postižen výkonem rozhodnutí soudní dražbou. Žalobce měl za to, že nabyl vlastnictví autobusu v soudní dražbě, tedy rozhodnutím státního orgánu ve smyslu ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel měl možnost domáhat se svých práv v průběhu řízení o výkon rozhodnutí vylučovací žalobou podle §267 odst. 1) o.s.ř., této možnosti však nevyužil. Podle žalobce má žalovaný možnost domáhat se finanční náhrady na oprávněném, který získal prostředky z majetku jiného než povinného.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13.12.2001, čj. 5 C 38/2001-42, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný (ústavní stěžovatel) je povinen žalobci předmětný autobus vydat. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém soudu I. stupně vytýkal neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávné právní posouzení věci a skutečnost, že o věci rozhodoval vyloučený soudce. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.11.2002, čj. 19 Co 108/2002-61 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o námitku podjatosti, skutečnosti, které v této souvislosti stěžovatel uváděl, se naprosto shodují se skutečnostmi, kterými odůvodňoval námitku podjatosti všech soudců Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vznesenou již v řízení před soudem I. stupně, o níž pravomocně rozhodl krajský soud usnesením ze dne 25.10.2001 tak, že soudci uvedeného soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci. Dále uvedl, že okresní soud si v řízení opatřil ty důkazy, jichž bylo zapotřebí, povedené důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. Své rozhodnutí pak řádně odůvodnil. Odvolací námitky nepřinesly nic nového, co by již nebylo okresnímu soudu známo a nemohou na posouzení věci nic změnit. Pokud jde o námitku zpochybňující právní důvod nabytí předmětného autobusu, žalobci svědčí řádný vlastnický titul v podobě rozhodnutí soudu (příklepu k vydražené věci). Exekuční soud dodržel při výkonu dražby zákonem stanovené procesní postupy. Nelze klást k tíži soudu provádějícímu výkon rozhodnutí nedostatek zjištění o skutečném vlastníku dražené věci, když povinnost zjištění o skutečném vlastníku dražené věci nesvědčí exekučnímu soudu ani při soupisu věcí, ale ani v dalším průběhu exekučního řízení. V daném případě bylo na třetí osobě (stěžovateli), která měla k exekucí postižené věci právo nepřipouštějící exekuci (vlastnické právo), aby své právo uplatnila především excindační žalobou. Stěžovatel měl k takovému postupu dostatečný časový prostor a při řádné péči o svůj majetek se mohl dovědět o sepisu autobusu v rámci výkonu rozhodnutí a jeho následné dražbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.1.2004, čj. 22 Cdo 1229/2003-89, zamítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, zda příklepem v dražbě, provedené v rámci výkonu rozhodnutí prodejem věcí movitých, dochází k přechodu vlastnického práva na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl, nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Proto se Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím věcně zabýval. Podle §132 odst. 1 občanského zákoníku lze nabýt vlastnictví věci kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle §329 o.s.ř. soud udělí příklep dražiteli, který učiní nejvyšší podání. Vlastnictví movité věci tak přechází na vydražitele příklepem, ale ke dni příklepu až zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci. Prodej v soudní dražbě považuje soud za veřejnoprávní úkon a vlastnictví věci přejde na jeho základě na vydražitele i kdyby se později ukázalo, že věc nebyla předmětem vlastnictví povinného.
Příklepem v dražbě, provedené v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl. I kdyby snad soud při výkonu rozhodnutí nepostupoval řádně a porušil povinnosti ukládající mu chránit práva třetích osob, nemohlo by to ve vztahu k vlastnictví sporného vozidla vést k jinému než výše uvedenému závěru.
II.
Všechna výše uvedená rozhodnutí soudů napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho vlastnického práva daného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť exekuční soud měl povinnost před realizací soudní dražby alespoň ověřit, zda do majetku povinného dražené věci náleží. Splnění této povinnosti k ochraně vlastnictví třetích osob je nezbytným předpokladem pro to, aby dražba byla dražbou řádnou. Stěžovatel tvrdí, že uvedené povinnosti exekuční soud nesplnil a dražba tudíž nebyla řádnou dražbou a nemohlo proto na jejím základě dojít k platnému přechodu vlastnického práva. Stěžovatel se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že exekuční soud neučinil nic pro ochranu vlastnictví třetích osob, když neprovedl ani elementární úkony za účelem osvědčení vlastnického práva povinného k předmětnému autobusu. V dražební vyhlášce ani v protokolu o dražbě není uvedena SPZ draženého autobusu, takže stěžovatel se ani nemohl dovědět o tom, že má být dražena věc v jeho vlastnictví a proto nemohl podat excindační žalobu. Z uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek. Soudy všech stupňů vycházely z úzce pozitivistického výkladu právní úpravy exekučního řízení a nabývání vlastnického práva. Tím došlo k nucenému odejmutí vlastnického práva a bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Navíc, podle stěžovatele, došlo k porušení práva na spravedlivý proces daného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v prvém stupni o jeho právu rozhodoval soud, který byl před tím soudem exekučním a stejný soud tak v nalézacím řízení potvrdil zákonnost vlastního rozhodování v exekučním řízení. Tím byl rovněž porušen čl. 90 Ústavy, podle kterého soudy jsou povolány poskytovat ochranu právům.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 6.5.2004 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Rovněž Nejvyšší soud ČR ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu den 10.5.2004 poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že v daném případě se princip ochrany třetích osob nevztahuje jen na stěžovatele, ale také na osobu, jež věc v soudní dražbě vydražila v dobré víře, že šlo o věc náležející povinnému. I tuto osobu je třeba chránit, stejně jako další osoby, na které by byla věc dále převedena.
III.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadených rozhodnutích nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabývaly nalézací, odvolací i dovolací soudy a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Stěžovatel především namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek, daného ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavní soud však namítaný zásah neshledal. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vyplývá, že stěžovatel vypověděl platnost leasingové smlouvy na předmětný autobus povinnému s účinností od 30.9.1999. Do oznámení dražebního roku, tj. do 18.12.2000 uplynul více než rok a ze spisu nevyplývá (a stěžovatel sám to ani nikde neuvádí), že by stěžovatel v této době podnikl právní kroky k získání předmětného autobusu zpět. Konání soudní dražby bylo řádně oznámeno na úřední desce. Z dražební vyhlášky bylo zřejmé, že předmětem dražby bude předmětný autobus za vyvolávací cenu 50.000,- Kč. Námitka stěžovatele, že nebyl o soudní dražbě informován, je v této souvislosti lichá. V daném kontextu je třeba trvat na tom, že musí být chráněno vlastnictví toho, kdo nabyl vlastnictví v dobré víře. Nabytí vlastnictví v soudní dražbě je originálním způsobem nabytí vlastnictví; zrušení napadených rozhodnutí by proto podle Ústavního soudu bylo nepřípustným zásahem do konstituovaného vlastnického práva vydražitele.
Na tomto místě je třeba také uvést, že uvedenou ochranou oprávněného vlastníka není nikterak dotčeno právo stěžovatele hojit se na povinném, eventuelně na státu, pokud by se prokázalo, že stát při dražbě pochybil.
Je třeba poznamenat, že povinná (firma VAPET spol. s r.o.) vznesla dne 1.6.2000 u okresního soudu námitky proti tomu, aby soudní dražbou byl postižen předmětný autobus; skutečnost, že tento autobus nenáleží do jejího vlastnictví však neoznámila. Nestalo se tak ani podáním ze dne 1.6.2000, kdy jednatel povinné podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, ani v protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 21.7.2000, kdy tento návrh upřesnil.
Pokud jde o námitku, že postupem soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, že by se jím garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, jak se i stalo, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných soudních rozhodnutí za předpokladu, že jimi nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem o jeho žalobě rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jak bylo zjištěno, ve věci rozhodoval místně a věcně příslušný soud, který v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté o.s.ř. a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
IV.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že o jeho právu v prvním stupni rozhodovali podjatí soudci, protože rozhodoval totožný soud, který byl před tím soudem exekučním a tak vlastně v nalézacím řízení stvrdil zákonnost svého vlastního rozhodování v řízení exekučním, Ústavní soud konstatuje, že o této námitce bylo řádně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové čj. 19 Nc 497/2001-28, ze dne 25.10.2001. Měl-li stěžovatel za to, že toto rozhodnutí se mohlo dotknout základních práv a svobod, jež jsou mu ústavně zaručena, mohl je napadnout samostatnou ústavní stížností, neboť toto rozhodnutí je způsobilé k přezkumu Ústavním soudem (viz např. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 182/99, Sbírka n. a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, č. 77). Ústavní stížnost v takovém případě ovšem musí být podána včas. Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění aplikovatelném na daný případ, bylo možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodl o námitce podjatosti soudů Okresního soud v Ústí nad Orlicí, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno krátkou cestou při jednání okresního soudu dne 6.12.2001. Od tohoto dne začala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti, která skončila v pondělí 4.2.2002. Ač stěžovateli nic nebránilo brojit proti tomuto rozhodnutí samostatnou ústavní stížností, neučinil tak; nyní předložená námitka je proto stížností opožděnou, s níž se není možno meritorně zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
zastupující předseda senátu