ECLI:CZ:US:2005:4.US.15.05
sp. zn. IV. ÚS 15/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. T. N., zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, Sokolovská 161/2170, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 4 Azs 231/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností proti výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu s návrhem na jeho zrušení. Stěžovatelka též navrhovala, aby Ústavní soud do skončení řízení přiznal ústavní stížnosti odkladný účinek dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 27. srpna 2003, čj. OAM-514/VL-10-C10-2003, nebyl stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb. udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Toto rozhodnutí napadla správní žalobou, kterou však Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. února 2004, čj. 10 Az 185/2003-14. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konstatovala, že se svého práva domáhala nejprve stanoveným postupem podle správního řádu, následně podle soudního řádu správního. Tento postup však byl správním úřadem a soudy porušen; konkrétně bylo porušeno ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. a následně §103 odst. 1 písm. a), b) i d) zákona č. 150/2002 Sb. Orgánům veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, vytýkala nedostatečné zjištění skutkového stavu věci potřebného pro náležité a správné posouzení věci, správním soudům pak to, že se nedostatečně vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi a že nezkoumaly dostatečně skutkový stav s ohledem na všechny relevantní aspekty týkající se azylu. Konkrétní skutečnosti, které orgány veřejné moci nesprávně zjistily nebo nesprávně zhodnotily, však neuvedla. Návrh na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti odůvodnila pouze tím, že právní důsledky neudělení azylu by pro ni mohly znamenat nenahraditelnou újmu spočívající v povinnosti vrátit se na území státu, kde byla pronásledována, a že přiznání odkladného účinku se nedotkne práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 Az 185/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), má návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat, jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Uvede-li stěžovatel jen v obecné rovině, že orgán veřejné moci porušil jeho základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny proto, že "se nedostatečně vypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi" nebo že "nedostatečně zkoumal skutkový stav", aniž by uvedl, jaké konkrétní skutečnosti nedostatečně zjistil, proč je nesprávně zhodnotil, popř. k jakým závěrům měl na základě provedených důkazů dospět, apod., předložil návrh, který co do obsahu neodpovídá cit. ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, zákonodárce si byl vědom mimořádné závažnosti tohoto řízení a důsledků, které může rozhodnutí Ústavního soudu mít. Proto předepsal pro řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, např. v usnesení, sp. zn. I. ÚS 89/94, smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby na straně jedné Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání, na straně druhé aby byla kvalifikovaným právním zastoupením posílena ochrana základních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel, nadto od počátku zastoupený advokátem, zůstane v rovině obecných tvrzení o údajně nedostatečně zjištěném skutkovém základu v řízení před správními úřady a obecnými soudy, staví Ústavní soud do role pravidelné odvolací instance, která by se musela z úřední povinnosti zabývat skutkovým základem věci a nově jej hodnotit. Tato role však Ústavnímu soudu, jak stále opakuje ve svých rozhodnutích, nepřísluší.
Ústavní soud na okraj poznamenává, že ani z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani z předcházejících soudních řízení nevyplývá nic, co by svědčilo o porušení stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud se s důvody kasační stížnosti, ostatně také obecně formulovanými, dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítá podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím je současně odmítnut i návrh na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný v.r.
předseda senátu