ECLI:CZ:US:2005:4.US.155.03
sp. zn. IV. ÚS 155/03
Usnesení
IV.ÚS 155/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 155/03
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti B. Z., a.s., zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, čj. 1 Cmo 58/2002-164, části výroku I., výroku II. odst. 2 a výroku III., za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáními ze dne 10. 6. 2003 a dne 19. 5. 2004, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve výroku I. v části, kterým jí byla stanovena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,868 % ročně z částky 18 986 513,- Kč za dobu od 15. 11. 1999, výroku II. odst. 2, kterým bylo rozhodnuto, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výroku III. o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení.
Stěžovatelka stručně rekapitulovala průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a Vrchnímu soudu v Praze vytkla, že se nezabýval její argumentací uplatněnou v odvolání, podle které nemohla být uznána povinnou též k úhradě úroků z prodlení, neboť v rozporu se smluvním ujednáním se žalobcem neobdržela řádné vyúčtování na celkovou výši úroků ze splátkového prodeje ve správné výši. Přestože v řízení bylo prokázáno, že vyúčtování z celkové výše úroků ze splátkového prodeje bylo nesprávné a znělo téměř na dvojnásobek částky, než na jakou měl žalobce nárok, a námitky stěžovatelky vůči nesprávnému vyúčtování úroků byly co do své podstaty důvodné, odvolací soud bez bližšího zdůvodnění žalobci úroky z prodlení přiznal. Stěžovatelka rovněž považovala za nesprávné, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, přestože bylo zřejmé, že svým chováním nezavdala žalobci příčinu k podání žaloby, neboť se zaplacení pohledávky nebránila, ale namítala nesprávnost její výše; dle jejího názoru žalobce podal žalobu předčasně. S odkazem na v ústavní stížnosti označená rozhodnutí Ústavního soudu, obecných soudů a Nejvyššího soudu ČR k problematice nákladů řízení a úroků z prodlení navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v potvrzujícím výroku v části týkající se úhrady úroků z prodlení a v obou náhradově nákladových výrocích zrušil.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 740/2000, ze kterého zjistil, že žalobce napadl měnící výrok Vrchního soudu v Praze (výrok II. odst. 1) a výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) dovoláním. Ústavní soud proto vyčkal ukončení dovolacího řízení, aby svým rozhodnutím jakkoliv neovlivnil rozhodování dovolacího soudu v meritu věci, byť pouze v části, která podléhala dovolacímu přezkumu; co se týče nákladů řízení také proto, že nemohl zcela vyloučit, že se rozhodnutí o dovolání případně nedotkne náhradově nákladového výroku.
Podáním ze dne 1. 11. 2005 stěžovatelka informovala Ústavní soud o tom, že řízení před dovolacím soudem bylo ukončeno vydáním rozsudku ze dne 27. 7. 2005, čj. 29 Odo 540/2003-208, kterým Nejvyšší soud ČR dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení odmítl jako nepřípustné (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu zamítl jako nedůvodné (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Ústavní soud poté pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
Z rozsudků obecných soudů připojených k ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že předmětem sporu mezi stěžovatelkou, která vystupovala v řízení před obecnými soudy na straně žalované, a F. n. m. Č. r. šlo o výši splátkových úroků, resp. způsob úročení dlužné částky sjednaný v kupní smlouvě; podle žalobce měla být úročena celá dlužná částka, podle stěžovatelky měly být úročeny pouze jednotlivé splátky. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (v části nenapadeného dovoláním žalobce) bylo žalobě vyhověno co do částky 18 986 513,- Kč (výrok I. - "Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 18 986 513,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,868 % ročně od 15. 11. 1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje". Pozn.ÚS: ústavní stížností je napadena tučně zvýrazněná část výroku), ve zbytku vymáhané částky, tedy v částce 17 449 454,- Kč s příslušenstvím napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II. odst. 1). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci byl přibližně stejný (výrok II. odst. 2/) a stejně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 10. 2005, podepsaném předsedou senátu 1 Cmo, odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 27. 7. 2005, čj. 29 Odo 540/2003-208, s tím, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti se zabýval její opodstatněností, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět tak, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se porušení svých ústavních práv nepodařilo prokázat.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka tvrdila, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna.
Stěžovatelka dovozovala namítaný zásah do svého ústavně zaručeného práva ze skutečnosti, že dovolací soud se její argumentací uplatněnou v odvolání nezabýval. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila v odvolání (č.l. 127-129, 132-133, 145-146 a 148-153) řadu opakujících se námitek, z nichž relevantními pro projednávanou věc byly pouze ty, které souvisely s tvrzením, že se do prodlení s placením svého závazku nedostala. Je tomu tak proto, že předmětem ústavní stížnosti je výlučně rozhodnutí o přisouzení povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 9,868 % ročně od 15. 11. 1999 do zaplacení (tj. část výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze). Stěžovatelka tvrdila, že neobdržela fakturu (č.l. 133), mající náležitosti daňového dokladu, neboť vyrozumění žalobce ze dne 14. 10. 1999 takové náležitosti nemělo a navíc obsahovalo nesprávnou výši úroků (č.l. 149, 151-152). Podle zjištění Ústavního soudu se však Vrchní soud v Praze s námitkou tohoto druhu vyrovnal, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tvrzení stěžovatelky nepřisvědčil, neboť obchodní zákoník výzvu k zaplacení dluhu nespojuje s náležitostmi daňového dokladu. Na základě toho pak dovodil právo žalobce na úrok z prodlení ve výši, jak stanoví obchodní zákoník (§369 a §502).
Podstata stěžovatelčiny argumentace tak zůstává v pozici jejího odlišného právního názoru na hodnocení konkrétního důkazu, na základě kterého obecný soud dovodil její prodlení. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda je v projednávaném případě oprávněn k přezkumu hodnocení dokazování, jak je provedl obecný soud. Ústavní soud připomíná, že ve své dřívější rozhodovací praxi formuloval obecné podmínky své ingerence do rozhodování obecných soudů, kdy vymezil hranice svého přezkumu shrnutě vyjádřeno tak, že mu přehodnocování výsledků dokazování provedené obecnými soudy nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by s ním sám nesouhlasil, a že může zasáhnout pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V judikatuře Ústavního soudu lze pak identifikovat, jaká konkrétní pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu, resp. svévole, obecného soudu neshledal. Závěr o prodlení stěžovatelky s platbou je opřen o vyúčtování úroků ze splátkového prodeje, který žalobce ve smyslu smluvního ujednání (srov. "prodávající vystaví...fakturu - vyúčtování na celkovou výši úroků") zaslal stěžovatelce, což tato nepopřela, naopak uvedla, že se zaplacení splátkových úroků nebránila, namítala jen jejich nesprávnou výši. Lze však jen stěží relevantně namítat neobdržení výzvy k zaplacení "ve správné výši", když právě tato výše byla mezi smluvními stranami sporná a stala se předmětem soudního sporu.
Ke kritice odlišného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze od judikátů jiných obecných soudů či Nejvyššího soudu ČR k otázce prodlení Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby dozíral na rozhodovací praxi obecných soudů či bděl nad jejím sjednocováním. Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je konformita rozhodování obecných soudů s ústavním pořádkem a intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod. Tento zásah shledán nebyl, neboť z tvrzení stěžovatelky nevyplynulo nic, co by věc posunulo do ústavně právní roviny schopné přivodit zásah Ústavního soudu.
K ústavní stížnosti směřující do náhradově nákladových výroků Ústavní soud opakovaně konstatuje, že jakkoliv se tato problematika může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, či IV.ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25, a další). Podle Ústavního soudu nabývá otázka náhrady nákladů ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98, ÚS, sv. 15, č. 98) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Vrchní soud v Praze se při rozhodování o nákladech řízení pohyboval v mezích příslušných zákonných ustanovení (§224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř.) a své závěry přiměřeně odůvodnil. Samotná skutečnost, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů, jak požadovala, není způsobilá zasáhnout do jejího ústavně garantovaného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že žaloba byla podána předčasně a že, ač zčásti v řízení neúspěšná, nezavdala svým chováním příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, vychází z jejího přesvědčení o absenci faktury, když vyúčtování úroků jí zaslané nepovažovala za "řádné" splnění smluvního ujednání. Takto konstruovanou námitkou stěžovatelka míří do procesu hodnocení důkazů provedených obecným soudem, které bylo, jak shora uvedeno, odlišné. To, že stěžovatelka nesdílí hodnocení toho kterého důkazu a neztotožňuje se s právním názorem, k němuž obecný soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu, nezakládá samo o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Jakkoliv se tedy může rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v náhradově nákladových výrocích jevit stěžovatelce jako nespravedlivé, je třeba mít na paměti, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a pouze za situace, kdy by soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, bylo by nutno takový postup označit za porušení principu práva na spravedlivý proces (srov. III.ÚS 455/01, ÚS, sv. 26, č. 57). K tomu však v projednávané věci nedošlo.
Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se nákladů řízení považuje Ústavní soud za nepřípadné a uvádí, že ve věci sp. zn. III.ÚS 170/99 (ÚS, sv. 18, č. 96) stěžovatel sice ve sporu uspěl jen částečně, ale plně uspěl v meritu věci, ve věci sp. zn. IV.ÚS 15/99 (ÚS, sv. 13, č. 50) šlo o interpretaci advokátního tarifu, ve věci sp. zn. I.ÚS 712/01 (ÚS, sv. 29, č. 6) šlo o výpočet náhrady nákladů právního zastoupení ve vztahu s rozlišením, zda je předmět právního úkonu ocenitelný penězi, a konečně ve věci sp. zn. II.ÚS 366/2000 (ÚS, sv. 26, č. 70) byl kasační nález Ústavního soudu vydán z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu, který použil důkaz, jenž zákonem stanoveným způsobem neprovedl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu