ECLI:CZ:US:2005:4.US.166.05
sp. zn. IV. ÚS 166/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Miloslava Výborného, soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti R. G., zastoupeného Mgr. Milanem Smolkou, advokátem AK v Ostravě, V Korunce 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 6 To 73/2005 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2004, sp. zn. 70 T 185/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností navrhuje stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Soud nalézací uznal stěžovatele vinným pro skutek v rozsudku uvedený trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. zákona a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let; dále bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody. Odvolací soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Bez jakékoliv ústavně právní argumentace stěžovatel domáhá se v podstatě toho, aby Ústavní soud přehodnotil výrok o trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli pravomocně uložen; vyslovuje domněnku, že trest mu byl uložen bez řádného odůvodnění, polemizuje s výší a nepodmínečností trestu odnětí svobody, oba tresty pak označuje za nevyvážené a odporující smyslu a účelu trestu.
Stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutí obecných soudů jsou z pohledu přezkumné pravomoci Ústavního soudu liché.
Z obsahu podané ústavní stížnosti a ze stejnopisů napadených rozhodnutí, které stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, je patrno, že nalézací soud zcela v rámci své jurisdikce rozhodl o vině a trestech, přičemž své úvahy o druhu a výměře trestu náležitě odůvodnil, takže z pohledu ústavních práv stěžovatele nelze tomuto rozhodnutí vytknout ničeho. Stěžovatelovo odvolání bylo řádně projednáno odvolacím soudem, který nevykročil z mezí svých pravomocí, když jej shledal nedůvodným a zamítl. I rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručně, ale v míře dostačující odůvodněno.
Celá ústavní stížnost je koncipována nikoli jako návrh, jímž by bylo žádáno po Ústavním soudu přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí, nýbrž jako běžný opravný prostředek, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud de facto jako soud třetí instance vstoupil do soustavy obecných soudů, přehodnotil jejich rozhodovací činnost a akceptoval stěžovatelovy právní názory na rozhodnutí, s nimiž stěžovatel není spokojen. Jak již však mnohokráte Ústavní soud ve své stabilizované judikatuře konstatoval, takovéto postavení a činnost mu nepřísluší, mimo jiné i proto, že k rozhodování o vině a trestu jsou povolány právě obecné soudy a nikoli soud ústavní (čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu