ECLI:CZ:US:2005:4.US.178.04
sp. zn. IV. ÚS 178/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 26. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 178/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 27. 2. 2004 sp. zn. 8 To 26/2004 a usnesení Krajského soudu v Praze z 22. 1. 2004 sp. zn. 7 T 99/99 o nepřiznání nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli jako obhájci v trestním řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004 č. j. 8 To 26/2004-933 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 č. j. 7 T 99/99-921, nerespektujícími princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004 č. j. 8 To 26/2004-933 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 č. j. 7 T 99/99-921 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva" a "Protokol" nebo "Dodatkový protokol") a nerespektování principu obsaženého v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel uvádí, že zastupoval jako obhájce v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 99/99 obviněného J. V., jehož odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 17. 7. 2001; téhož dne rozsudek nabyl právní moci. Stěžovateli jako obhájci vznikl podle ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. řád") nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, který uplatnil u Krajského soudu v Praze dne 12. 12. 2003. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením nárok nepřiznal s odkazem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že původní právní úprava žádnou lhůtu, která by omezovala existenci nároku obhájce, neznala a že přechodná ustanovení ke změnám v trestním řádu žádné ustanovení, které by řešilo dopad nové právní úpravy na nároky vzniklé před účinností novely, neobsahuje. Aplikací prekluzivní lhůty i na nároky vzniklé podle předchozí právní úpravy tak došlo k retroaktivním účinkům nové právní úpravy. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že k základním principům vymezujícím kategorii právního státu patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem a tento závěr s odkazem na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 platí i pro retroaktivní výklad právních norem. V rámci trestního práva procesního se obvykle při aplikaci nových předpisů uplatňuje princip nepravé retroaktivity. Nová procesní ustanovení se používají na již zahájená řízení, i když často s řadou výjimek. Úprava nároku na odměnu však podle názoru stěžovatele nepředstavuje procesní úpravu, ale ve své podstatě úpravu hmotněprávní. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 63/1997 Sb., v němž Ústavní soud dovodil pravidlo, že v případě střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu staré a nové právní normy by byla pravá retroaktivita). Podobně podle stěžovatele postupoval Nejvyšší soud ve věcech zástavního práva, když dovodil nemožnost použití nových forem realizace zástavního práva tam, kde právo na uspokojení vzniklo podle předchozí právní úpravy (R 31/2001, R 24/2003). Stěžovatel má tedy za to, že podřízení již vzniklých nároků nové právní úpravě představuje případ pravé retroaktivity, pro jejíž aplikaci nebyly dány podmínky.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 Protokolu k Úmluvě, neboť majetek ve smyslu tohoto článku není omezen pouze na vlastnictví z hlediska vnitrostátního práva, ale podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zahrnuje i majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. věc Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, 1995). Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě takové legitimní očekávání vzniklo, když poskytl jako soudem ustanovený obhájce právní služby a zákon stanovil, že má nárok vůči státu na odměnu za právní služby, a to bez jakýchkoliv lhůt pro uplatnění nároku. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 1. 2005, podepsaném předsedou senátu 8 To, uvedl, že podle obsahu ústavní stížností stěžovatel nenapadá, že by obecné soudy rozhodovaly v rozporu s platnými zákony (trestním řádem), ale poukazuje na to, že příslušné ustanovení trestního řádu (§151 odst. 2) je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a s judikaturou ESLP. Vrchní soud v Praze nepokládá stanovení lhůty, ve které lze nárok na odměru a náhradu hotových výdajů obhájcem uplatnit, za porušení majetkových práv stěžovatele. Pokud jde o otázku retroaktivity, připustil, že nárok stěžovatele vznikl před 1. 1. 2002 a že v přechodných ustanoveních k trestnímu řádu zákonodárce na tuto eventualitu nepamatoval, nicméně poukazuje na to, že nová právní úprava byla známa s určitým předstihem a stěžovatel jako advokát měl zásadní změny trestního řádu zaregistrovat. Vrchní soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu s trestním řádem, a otázku, zda je předmětné ustanovení v rozporu s obecně platnými principy vyjádřenými Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ponechal na posouzení Ústavního soudu.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 1. 2005, podepsaném předsedou senátu 7 T, odkázal na právní názor vyslovený v odůvodnění napadeného usnesení a dodal, že i v případě, kdy by prekluzivní lhůta počala plynout od 1. 1. 2002, uplynula by 1. 1. 2003. Nárok obhájce byl uplatněn až 12. 12. 2003, tedy zcela nepochybně po jejím uplynutí.
Všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 99/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl z důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájcem J. V. Odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 17. 7. 2001. Dne 12. 12. 2003 stěžovatel vyúčtoval náklady obhajoby a žádal přiznání odměny a náhradu hotových výdajů. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze nárok nepřiznal s odkazem na ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. a s odůvodněním, že roční lhůta k uplatnění nároku byla prekludována dnem 17. 7. 2002. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl. Potvrdil právní názor Krajského soudu v Praze o uplynutí prekluzivní lhůty a dodal, že i při maximální toleranci by lhůta vložená do trestního řádu zákonem účinným od 1. 1. 2002 uplynula ke dni 1. 1. 2003.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o zásahu do majetkových práv stěžovatele a porušení principu právní jistoty v důsledku retroaktivní aplikace novely trestního řádu.
Podle §151 odst. 2 tr. řádu, ve znění účinném před přijetím zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (tj. v době, kdy obhajovací povinnost stěžovatele skončila a kdy došlo k pravomocnému skončení věci) platilo, že "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů...", přičemž třetí odstavec citovaného ustanovení uváděl, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody.".
V době, kdy stěžovatel nárok uplatnil a kdy o něm obecné soudy rozhodovaly (tj. v době po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.), §151 odst. 2 trestního řádu stanovil, že: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ... Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká." a odst. 3 stanovil, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu." .
Přechodná ustanovení novely trestního řádu o režimu nároku ustanoveného obhájce (na odměnu a náhradu hotových výdajů) vzniklém před její účinností nic nestanovila.
Ústavní konformitou retroaktivity práva se ve své judikatuře zabýval jak Ústavní soud ČSFR, který konstatoval, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 78/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, č. 15, str. 77), tak opakovaně i Ústavní soud ČR, který v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 7, nález č. 13, str. 87; vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.] podrobil princip retroaktivity analýze a zabýval se otázkou možných výjimek z nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Formuloval, že obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy je nepravá retroaktivita obecně přípustná, a existují jen výjimky její nepřípustnosti, pravá retroaktivita je naopak obecně nepřípustná, vyskytují se však striktně omezené výjimky její přípustnosti. K osvětlení otázky, kdy lze tyto výjimky z principu zákazu pravé retroaktivity připustit, Ústavní soud v tomto nálezu citoval dřívější i nynější právní teorie a poté uzavřel, že "zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva či svobody. Platí tu zároveň maxima přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl".
K hlediskům, jimiž se má zákonodárce řídit při nové úpravě právních vztahů regulovaných dřívějším právním předpisem, a k akceptaci výjimky ze zákazu pravé retroaktivity na pozadí hodnotového řádu společnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 28, str. 215; vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.).
Kromě právních názorů v nálezech shora uvedených, jež představují pro projednávanou věc základní teoretický rámec, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval přímo i otázkou ústavně konformního výkladu ustanovení §151 trestního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ve vztahu k prekluzi nároků ustanoveného obhájce, který skončil obhajobu před nabytím účinnosti této novely.
Nálezem ze dne ze dne 22. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 287/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 174, str. 331, dostupný v elektronické verzi na www.judikatura.cz) Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, ve kterém tento soud interpretoval novelu trestního řádu ve smyslu její nepravé zpětné účinnosti, když zaujal stanovisko, že prekluzivní lhůta stanovená novou právní úpravou k uplatnění nároku vzniklého za účinnosti předchozí právní úpravy začala běžet dnem nabytí účinností novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Ústavní soud označil takový výklad za ústavně nekonformní, neboť ve svých důsledcích vede k porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Stejný závěr zaujal i v nálezu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 344/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 191, str. 497), kterým zrušil usnesení obecných soudů, jež při aplikaci ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu interpretovaly novelu trestního řádu ve smyslu pravé zpětné účinnosti, když zaujaly stanovisko, že prekluzivní lhůta stanovená novou právní úpravou se vztahuje i na uplatnění nároku vzniklého za předchozí právní úpravy, přičemž lhůta počala běžet již před nabytím účinnosti nové právní úpravy.
Ústavní soud uvedl, že není vůbec zřejmé, proč má mlčení přechodných ustanovení zákona 265/2001 Sb. vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená prekluze se případu netýká, přičemž druhá alternativa pak lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04), a vyložil, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Za této situace je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu přijaly výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě. Pokud obecné soudy přijaly výklad, který je ve svém důsledku výkladem retroaktivním, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé, čímž stěžovatele zkrátily na jeho nároku vůči státu, porušily čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě a současně nešetřily principů právní jistoty a důvěry občana v právo, jež jsou integrálními součástmi atributů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz sp. zn. I. ÚS 344/04).
Ústavní soud nemá důvod se od těchto právních závěrů jakkoliv odchylovat, neboť i v projednávané věci, ve které jde o materii zcela srovnatelnou, obecné soudy zamítly nárok stěžovatele v důsledku aplikace §151 tr. řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. interpretovaného ve smyslu pravé retroaktivity (s připuštěním účinků i nepravé retroaktivity). Ústavní soud tedy na relevantní části odůvodnění shora citovaných nálezů zcela odkazuje a pro odůvodnění projednávané věci z jejich obsahu vyjímá:
Přijatý výklad aplikoval na dřívější vztahy institut prekluze přivozující zánik práva majetkové povahy jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Jde o typický institut občanského práva hmotného a právní teorie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno: "Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpisu stanoveno. Zpravidla se používá dovětek "jinak právo zanikne". Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky" (srov. Škárová, M. in Kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 759), nebo: "Případy, v nichž právo neuplatněním ve stanovené době zaniká, musejí být stanoveny jen zákonem a jejich rozšiřování na případy jiné (např. pomocí smlouvy, analogie nebo jiných výkladových argumentů) není přípustné" (srov. Bejček, J. in Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, C. H. Beck, 1996, str. 186) nebo: "Případy prekluze práva jsou výjimečné. Podle §583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených" (srov. Plíva, S, in Kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, 2003, str. 1062). Ústavní soud si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci jde o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecných principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnosti právního institutu prekluze přímo v textu relevantní právní normy je reflexem závažnosti dopadů prekluze. Proto není rozhodná ani skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo ustanoveného obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což ovšem není případ přechodných ustanovení novely tr. řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04).
Nutno také přihlédnout k judikatuře ESLP, která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě. Ustanovení čl. 1 Protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv [srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: §63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: §129, aj. dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm, stejně jako např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 35, str. 331; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str. 173)]. Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation) (obdobně Ústavní soud rozhodl v nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 94, str. 19, tak jako všechny jiné nálezy veřejně dostupném na www.judikatura.cz pod uvedenou spisovou značkou). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy jsou všechny soudy povinny zohlednit i tento právní názor, který i při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků." (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04).
Nárok stěžovatele, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpisu procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním, na který lze uplatnit zpětnou účinnost právních norem pouze ve výjimečných případech. Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz nález sp. zn. I. ÚS 344/04).
S ohledem na to, že shora uvedené závěry byly plně sdíleny i v projednávané věci, Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.