ECLI:CZ:US:2005:4.US.187.04
sp. zn. IV. ÚS 187/04
Usnesení
IV.ÚS 187/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 187/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti L. S., zastoupené JUDr. L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2004, čj. 1 To 9/2004-19, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, čj. Ntr 3/2004-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti uvádí, že v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. byla vzata do vazby od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949, kdy bylo trestní stíhání pro nedostatek důkazů zastaveno a byla formálně propuštěna. Okamžitě poté však byla znovu zatčena a převedena do tzv. zadržovací vazby, kde byla držena do 5. 8. 1949 a poté deportována do tábora nucené práce, odkud byla propuštěna dne 14. 12. 1949.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, (dále jen "rehabilitační usnesení") byla stěžovatelka podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rehabilitována, pokud jde o dobu, od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949. Jejímu návrhu, aby byla vyslovena též její soudní rehabilitace pro období od 15. 7. 1949 do 4. 8. 1949 Krajský soud v Praze nevyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl s odůvodněním, že již jde o věc rozhodnutou. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou, když v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka byla převedena do tzv. zadržovací (zajišťovací) vazby ve správním řízení a posléze na základě správního rozhodnutí deportována do tábora nucené práce, takže dle jeho názoru nelze postupovat podle zákona č. 119/1990 Sb., ale je nutno aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že byla v zadržovací vazbě bez právního důvodu, a nikoliv na základě správního rozhodnutí, neboť zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb.) ani tehdy platný správní řád (č. 8/1928 Sb.) k uvalení zadržovací vazby neopravňovaly. Dle jejího názoru se na její případ vztahuje ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a nikoliv zákon o mimosoudní rehabilitaci. Stěžovatelka má za to, že pokud soud odmítl vyslovit její účast na soudní rehabilitaci s odkazem na správní řízení, porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 ost. 1 Úmluvy.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2004, podepsaném předsedkyní senátu Ntr, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že nemá, co by k nim dodal. S přesvědčením, že postupem soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze se ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2005, podepsaném předsedou senátu 1 To, plně odvolal na odůvodnění svého usnesení. Uvedl, že stěžovatelka byla soudně rehabilitována pouze za dobu, po níž probíhalo trestní řízení. Následná nezákonná zbavení osobní svobody již nebyla činěna v souvislosti s trestním řízením a byla mimo pravomoc soudů, jak v době jejich konání, tak i v době rozhodování o soudní rehabilitaci.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. Rt 1/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka společně s dalšími osobami navrhla, aby soud rozhodl o jejich rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2000, čj. Rt 1/2000-19) rozhodl, že stěžovatelka je účastna rehabilitace s odkazem na obsah spisu bývalého Státního soudu v Praze, sp. zn. Or I 383/49, ze kterého zjistil, že stěžovatelka byla společně s dalšími osobami stíhána pro trestné činy podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a byť na ně nebyla podána obžaloba, byly tyto osoby zbaveny osobní svobody, případně majetku. Podle doložky vyznačené na originálu rozhodnutí, usnesení nabylo právní moci dnem 27. 1. 2000.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. Ntr 3/2004, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem z ledna 2004 domáhala vydání usnesení, kterým byl Krajský soud v Praze vyslovil, že "usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2000, jímž byla vyslovena účast navrhovatelky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, o soudní rehabilitaci, se týká období od 1. prosince 1948 do 5. srpna 1949, kdy byla navrhovatelka nezákonně zbavena osobní svobody". Svůj návrh odůvodnila tím, že v rozhodnutí o rehabilitaci není ani ve výroku ani odůvodnění specifikováno, jakého období se rehabilitace týká. Připomněla, že v souvislosti s trestním stíháním byla v době od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949 ve vyšetřovací vazbě, po zastavení řízení však nebyla propuštěna domů, ale byla nezákonně převedena do vazby zadržovací, odkud byla dne 5. 8. 1949 deportována do tábora nucené práce, což doložila v návrhu označenými doklady.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl s odůvodněním, že se jedná o věc pravomocně skončenou rehabilitačním usnesením a že nelze o tomtéž rozhodovat znovu, pravomocné usnesení doplňovat, opravovat jeho výrok, či jinak do něj zasahovat.
Ke stížnosti stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který konstatoval, že stížnost není důvodná, byť zčásti z jiného důvodu. Vrchní soud v Praze zjistil, že stěžovatelka byla dne 15. 7. 1949 propuštěna z vazby a poté na návrh bývalého státního prokurátora předána do vazby Krajského velitelství státní bezpečnosti v Praze a spisy byly postoupeny k dalšímu opatření podle zákona č. 247/1948 Sb. Komisi č. 1 v Praze, která rozhodla o umístění stěžovatelky do táboru nucené práce. Stěžovatelka byla rehabilitována, podle vrchního soudu se však nezákonné zbavení osobní svobody nepochybně týkalo trestního stíhání ve věci Or I 383/49 bývalého Státního soudu v Praze, a nikoliv dalších administrativních řízení, která nespadala do pravomoci soudu ani v době jejich konání ani v době soudních rehabilitací. Podle vrchního soudu, přestože i v případě zajišťovací vazby šlo o nezákonné zbavení osobní svobody, nebylo možné toto vyslovit v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ale toliko v rámci aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích, které v ustanovení §16 odst. 3 řeší otázky odškodnění za vazbu. Vrchní soud v Praze uzavřel, že pravomoc žádného ze soudů k rozhodování v této věci nebyla dána.
Ze spisu Ministerstva spravedlnosti, odboru odškodňování, sp. zn. Ro 72/2000, Ústavní soud ověřil, že stěžovatelce bylo přiznáno odškodnění za dobu vazby v období od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterým je zaručováno každému právo na to, aby je záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Ústavní soud však takové pochybení neshledal. Stěžovatelka měla možnost předložit svůj návrh soudu, který se jím zabýval a rozhodl o něm, využila práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně a předložit svoje námitky stížnostnímu soudu, který o nich rozhodl. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožňuje, neznamená samo o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Cílem návrhu předestřeného stěžovatelkou obecným soudům bylo dosažení toho, aby rehabilitační usnesení neobsahující ani ve výroku ani v odůvodnění žádný časový údaj, dopadalo i na nezákonné zbavení osobní svobody, kterému byla vystavena v době po zastavení trestního stíhání Státním soudem v Praze věci, sp. zn. Or I 383/49 a před deportací do tábora nucené práce, tj. v době od 15. 7. do 5. 8. 1949 [tzv. zadržovací (zajišťovací) vazba]. Bylo tomu tak proto, že stěžovatelka byla rehabilitována a odškodněna pouze za vazbu související s trestním stíháním ve věci Státního soudu v Praze, sp. zn. Or I 383/49, tj. za dobu od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949.
Zamítavá rozhodnutí obecných soudů mají dvojí dimenzi. Podle Krajského soudu v Praze nebylo možno návrhu vyhovět proto, že rehabilitační věc byla pravomocně skončena a do rozhodnutí nelze zasahovat, podle Vrchního soudu v Praze zčásti rovněž i proto, že dobu zadržovací (zajišťovací) vazby nebylo možno řešit pro nedostatek pravomoci soudu. Obě učiněná rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu odpovídají kautelám čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rehabilitační rozhodnutí je skutečně pravomocné a návrh stěžovatelky v podstatě směřuje k jeho doplnění, což neumožňuje ani zákon o soudní rehabilitaci, ani jiný použitelný procesní řád, a zamítavý výrok usnesení Krajského soudu v Praze napadeného ústavní stížností tedy z tohoto pohledu obstojí. Právní závěr Vrchního soudu v Praze o nedostatku pravomoci soudu je závěrem učiněným v rámci, ve kterém obecný soud vykonává svoji činnost, a Ústavní soud jej akceptuje jako ústavně konformní. Vychází přitom z těchto úvah:
Trestní stíhání ve věci Or I 383/49 bylo ukončeno dnem 15. 7. 1949 a stěžovatelka měla být propuštěna na svobodu. Skutečností však bylo, že, ač nevinná (ve smyslu norem tehdy platného trestního zákona), byla předána Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze k dalšímu opatření podle zákona č. 247/1948 Sb., v délce tří týdnů znovu vězněna a poté Výměrem Komise č. 1 v Praze ze dne 15. 8. 1949, čj. 3604/49/K, označena podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb. jako osoba ohrožující výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život a zařazena do tábora nucené práce na dobu dvou let. Toto věznění tedy s trestným činem, pro který bylo zahájeno a poté zastaveno trestní stíhání ve věci Or I 383/49, nesouviselo, naopak dle názoru Ústavního soudu souviselo s "opatřením" podle zákona č. 247/1948 Sb. Zákon o soudní rehabilitaci však rehabilitaci a odškodnění takových křivd nezahrnuje a na nezákonné věznění v souvislosti s následným umístěním do tábora nucené práce nedopadá. Ústavní soud má tedy za to, že právní názor Vrchního soudu v Praze, že návrhu stěžovatelky nebylo možno vyhovět i z tohoto důvodu, obstojí. Otázkou, zda na stěžovatelku dopadají příslušná ustanovení hlavy druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak nebylo třeba se zabývat, protože rozhodující pro danou věc byl přezkum rozhodnutí Vrchního soudu v Praze opírající se o zjištění nedostatku pravomoci soudu rozhodnout o předloženém návrhu.
Ústavní soud citlivě vnímá snahu stěžovatelky o dosažení plné společenské rehabilitace a přiměřeného hmotného odškodnění křivd způsobených nástupem totalitního režimu, nemůže však odhlédnout od toho, že napraveny mohly být jen některé nespravedlnosti a zmírněny jen některé křivdy.
Z výše uvedených důvodů pak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu