ECLI:CZ:US:2005:4.US.188.04.0
sp. zn. IV. ÚS 188/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 14. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 188/04 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Brně z 13. 4. 2004 sp. zn. 4 To 582/2003, že bere na vědomí zpětvzetí stěžovatelova odvolání, a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 21. 1. 2003 sp. zn. 2 T 119/2001, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy omezování osobní svobody, krádeže a pokusem trestného činu krádeže, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou.
I. Postupem Krajského soudu v Brně, který předcházel vydání usnesení ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. 4 To 582/2003, byla porušena práva stěžovatele na obhajobu a na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. 4 To 582/2003 se zrušuje.
II. V části, v níž je ústavní stížností žádáno zrušení rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2 T 119/2001-141, se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2004 domáhal se stěžovatel kasace rozhodnutí obecných soudů shora uvedených. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně zrekapituloval výsledek řízení před soudem prvního stupně, avšak ve vztahu k tomuto řízení vzdor návrhu na zrušení rozsudku, jímž bylo završeno, žádnou argumentaci podporující kasační návrh nepředložil. Jádrem námitek stěžovatele je tvrzení o protiústavnosti postupu Krajského soudu v Brně, který stěžovaným usnesením vzal na vědomí podle §250 odst. 4 trestního řádu (dále též "tr. řád") zpětvzetí odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozsudku, čímž bylo odvolací řízení ukončeno; stěžovatel v tomto směru vytýká odvolacímu soudu, že k jeho podání, jímž vzal odvolání zpět, neměl přihlížet, neboť šlo o podání neplatné vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel v postupu soudu druhé instance spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud především ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel je osobou k jejímu podání oprávněnou, stížnost sama nevykazovala žádné formální vady, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a jde též o návrh přípustný. Stěžovatel podal ústavní stížnost prostřednictvím zvoleného advokáta. S přihlédnutím k stěžovatelovu tvrzení, že je osobou zcela zbavenou způsobilosti k právním úkonům [kteréžto tvrzení ověřil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. P 134/2003, v němž jest založen i rozsudek č. j. Nc 675/99-84 ze dne 19. 3. 2003 (pravomocný dnem 10. 5. 2003), jenž správnost stěžovatelova údaje stvrzuje], Ústavní soud usnesením ze dne 12. 7. 2004 ustanovil stěžovateli pro řízení před Ústavním soudem opatrovníkem veřejného ochránce práv; opatrovník takto ustanovený vyslovil souhlas, aby právně stěžovatele zastupoval JUDr. J. A., tedy advokát, kterého k podání ústavní stížnosti stěžovatel zmocnil. Stejný souhlas vyslovilo v přípise ze dne 19. 1. 2005 (doručeném Ústavnímu soudu téhož dne) i město Prostějov jako obecným soudem ustanovený opatrovník stěžovatele.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 119/2001 byly zjištěny následující - ve stručnosti rekapitulované - okolnosti případu.
Stěžovateli bylo vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Prostějově sděleno dne 2. 3. 2001 obvinění pro trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), dne 23. 3. 2001 obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a dne 26. 3. 2001 obvinění pro další trestný čin krádeže dle téže kvalifikace. Stěžovatel byl zadržen dne 26. 3. 2001 a vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově, jež bylo vydáno v den následující. Z vazby byl stěžovatel propuštěn usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001 (pravomocným 4. 1. 2002), jeho osobní svoboda však zůstala omezena, neboť byl tímtéž usnesením převeden do výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v délce 16 měsíců za předcházející trestnou činnost.
V přípravném řízení podali přibraní znalci z oboru psychiatrie MUDr. P. H. a MUDr. J. E. znalecký posudek, v němž zodpověděli otázky jim položené, a to mimo jiné tak, že ve vztahu k trestnému činu zbavení osobní svobody byly stěžovatelovy rozpoznávací o ovládací schopnosti pro sociální nedostatečnost při primárním defektu intelektu podstatně sníženy, zatímco ve vztahu k ostatní trestné činnosti byly tyto sníženy způsobem nepodstatným. V uvedeném znaleckém posudku (č. l. 17-22 spisu) je mimo jiné poznámka o údajném podnětu psychiatrické léčebny k zahájení řízení o změně způsobilosti k právním úkonům ze dne 26. 7. 1999.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově napadeným ústavní stížností byl stěžovatel uznán vinným pro skutky v něm uvedené trestnými činy omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zákona, krádeže podle §247 odst. 1, písm. b) a e) tr. zákona a pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) a e) tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Vyhlášený rozsudek stěžovatel napadl odvoláním do protokolu o hlavním líčení, které pak jemu ustanovený obhájce podrobně písemně odůvodnil podáním, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 22. 5. 2003.
Veřejné zasedání o odvolání stěžovatele nařízené Krajským soudem v Brně na den 17. 6. 2003 bylo odročeno, neboť stěžovateli (obžalovanému) nebylo vykázáno doručení; jeho obhájce doložil, že obžalovaný byl v mezidobí vzat v jiné trestní věci do vazby. Soud odročil veřejné zasedání na 15. 7. 2003. Faxovým podáním ze dne 8. 7. 2003 sdělila primářka psychiatrického oddělení Vazební věznice - nemocnice Brno soudu mimo jiné toto:
"Jmenovaný je hospitalizován od 20. 6. 2003 od psychiatrickém oddělení nemocnice VV Brno. Pacient má předvolání k soudnímu jednání u KS v Brně na den 15. 7. 2003.
Jeho současný zdravotní stav je natolik nepříznivý, že se v dohledné době nedá očekávat výraznější zlepšení.
Aktuálně není schopen přiměřené účasti u soudního řízení.".
Veřejné zasedání dne 15. 7. 2003 bylo pak odročeno na neurčito. Odvolací soud posléze založil do spisu znalecký posudek znalce MUDr. J. R. ze dne 30. 8. 2003, v němž v jiné stěžovatelově trestní věci hodnotil tento znalec z odvětví psychiatrie duševní stav stěžovatele. V tomto posudku je mimo jiné uvedeno, že "obviněný není schopen dostatečně správně a v celé jeho šíři pochopit smysl trestního řízení, které je proti němu vedeno" (č. l. 202 spisu). Téhož znalce pak opatřením ze dne 17. 12. 2003 krajský soud přibral k vypracování znaleckého posudku k osobě obžalovaného; posudek ze dne 26. 2. 2004 zodpověděl položené otázky. Znalec mimo jiné uvedl, že u obviněného je jak vlivem sníženého intelektu, tak i vlivem poruchy osobnosti snížena schopnost precipitace (předpokládání) důsledku jeho chování a neschopnost poučit se z minulosti; znalec dále uvedl, že obžalovaný není schopen dostatečně správně a v celé jeho šíři pochopit smysl trestního řízení, které je proti němu vedeno; ovládací a rozpoznávací schopnosti obžalovaného hodnotil znalec ve vztahu ke všem trestným činům za snížené nepodstatně. V uvedeném znaleckém posudku je též konstatováno, že rozsudkem ze dne 10. 5. 2003 (správně 19. 3. 2003, dne 10. 5. 2003 vešel rozsudek v právní moc) byl obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Po podání znaleckého posudku nařídil odvolací soud veřejné zasedání k projednání podaného odvolání na den 13. 4. 2004; z referátu na č. l. 215 je patrno, že k veřejnému zasedání měl být obeslán kromě obžalovaného a dalších osob také odvolatelův obhájce, avšak ze spisu není zjistitelné, zda obhájci byla či nebyla obsílka k veřejnému zasedání skutečně dodána.
Dne 6. 4. 2004 bylo krajskému soudu doručeno podání tohoto textu:
"Věc: zpětvzetí odvolání
Beru zpět odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 1. 2003 j.č. 2T 110/2001-141, podaného ke Krajskému soudu v Brně.
V Olomouci, dne 4.4.2004 František Kučera
Kučera F.".
Toto podání bylo odesláno z Vazební věznice v Olomouci poštou dne 5. 4. 2004. Evidentně nebylo sepsáno stěžovatelem, ale osobou jinou; zřetelně toliko podpis Kučera F. je holografický.
Usnesením sp. zn. 4 To 582/2003 ze dne 13.4.2004 rozhodl Krajský soud v Brně předsedou senátu tak, že podle §2502 odst. 4 (zde jde však bezpochyby o nevýznamný překlep - správně má být §250 odst. 4) trestního řádu se zpětvzetí odvolání bere na vědomí. Odsuzující rozsudek nalézacího soudu tím vešel v právní moc dnem 6. 4. 2004. Odvolací soud v poučení svého rozhodnutí výslovně uvedl, že je proti němu přípustné dovolání. Okolnosti, že v uvedeném podání je bráno zpět odvolání proti rozsudku sp. zn. 2 T 110/2001, ačkoliv správná sp. zn. byla 2 T 119/2001 nevěnoval krajský soud pozornost.
Následně stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí předsedy senátu krajského soudu jednak ústavní stížností (11. 6. 2004) a jednak dovoláním (doručeným soudu prvního stupně dne 14. 6. 2004).
Ústavní soud po zjištění, že ve věci podal stěžovatel i dovolání, řízení o ústavní stížnosti přerušil usnesením ze dne 4. 8. 2004 a ve svém řízení pokračoval až po rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 8 Tdo 1196/2004. Dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím ve věci samé a dovoláním napadený rozsudek okresního soudu byl prvoinstančním rozhodnutím, jež je z dovolacího přezkumu též vyloučeno. Na nepřípustnosti dovolání nemohlo nic změnit ani vadné poučení, jehož se dovolateli dostalo od soudu druhého stupně.
K podané ústavní stížnosti vyžádal Ústavní soud vyjádření od účastníků řízení - Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně.
Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření zopakoval průběh trestního řízení a - poněkud méně srozumitelně - vyjádřil přesvědčení, že "cokoli obžalovaný prostřednictvím svého obhájce namítá, že došlo k zásahu do jeho základních práv, které jsou mu zaručeny Ústavou, případně jinými listinami, jde o stížnost, která nesměřuje proti Okresnímu soudu v Prostějově, který rozhodl ve věci I. stupni".
Krajský soud v Brně zopakoval, že stěžovatel svého práva na odvolání nevyužil, neb vzal odvolání zpět. Předseda senátu Krajského soudu v Brně dále uvedl, že dle jeho vzpomínek byl obžalovaný mimo jiné stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody, ze kterého byl usvědčován výpovědí poškozené a že on vzhledem k výpovědi jiného svědka byl toho názoru, že "stran tohoto skutku bychom obžalovaného měli zprostit obžaloby".
Veřejný ochránce práv, jako opatrovník stěžovatele, se ve svém vyjádření plně ztotožnil s obsahem ústavní stížnosti. Za podstatnou vadu úkonu stěžovatele, jímž stěžovatel vzal zpět odvolání, považoval veřejný ochránce práv to, že v době, kdy byl tento úkon uskutečněn, byl obviněný pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 3. 2003. Ze znaleckého posudku MUDr. N. ve spisu sp. zn. P 134/2003, který byl podkladem pro řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, výslovně vyplývá, že u obviněného se jedná především o defekt intelektu, který vede k opakovanému selhávání v sociální oblasti a který se projevuje mimo jiné i v neschopnosti plánovat vlastní život; podle veřejného ochránce práv se právě tento nedostatek mohl rozhodným způsobem projevit při hodnocení situace obviněným, jenž vzal zpět odvolání v situaci, kdy přinejmenším spáchání jednoho skutku kvalifikovaného jako trestný čin dle §231 odst. 1 tr. zákona popíral. Veřejný ochránce práv v závěru navrhl zrušení stěžovaného usnesení krajského soudu; k tomu, jak by mělo být Ústavním soudem rozhodnuto ve vztahu k stížností napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně, se veřejný ochránce práv nevyjádřil.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově a Krajské státní zastupitelství v Brně se svého vedlejšího účastenství v řízení o podané ústavní stížnosti výslovně vzdaly.
Za souhlasu účastníků řízení rozhodl Ústavní soud o upuštění od ústního jednání, neboť pro rozhodnutí Ústavního soudu nebylo možno od tohoto jednáni očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Již z rekapitulační části tohoto nálezu je patrno, že předseda senátu krajského soudu vzal na vědomí zpětvzetí odvolání stěžovatele (tehdy obžalovaného) svým usnesením v situaci, kdy tak učinit neměl.
Před vydáním stěžovaného usnesení měl Krajský soud v Brně k dispozici celkem tři znalecké posudky čtyř znalců z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, hodnotící duševní schopnosti obžalovaného, přičemž ze všech těchto znaleckých posudků se podávalo, že obžalovaný je osobou nejen intelektuálně defektní, ale též osobou schopnou chápat smysl trestního řízení jen přiměřeně ke svým intelektuálním schopnostem (první znalecký posudek), resp. osobou, která není schopna předpokládat důsledky svého chování, není schopna dostatečně správně a v celé jeho šíři pochopit smysl trestního řízení, osobou, která hůře chápe souvislosti, má sníženou schopnost dedukce a předpokládání důsledků svého chování (druhý a třetí znalecký posudek). Již samy tyto skutečnosti měly vést krajský soud k obezřetnějšímu posuzování podání stěžovatele ze dne 4. 4. 2004; navíc, jak již shora uvedeno, obsahoval krajským soudem vyžádaný znalecký posudek MUDr. J. R. i údaj o tom, že obviněný byl zbaven způsobilosti k právním úkonům (podle názoru Ústavního soudu není rozhodující, že v této souvislosti znalec uvedl nepřesné datum vydání rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům, rozhodující naopak je, že podal informaci o existenci tohoto rozhodnutí).
Skutečná realizace práva na obhajobu ústavně zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je jednou z klíčových podmínek spravedlivosti trestního řízení; tomuto právu musí být dán průchod ve všech fázích trestního řízení a bez ohledu na to, zda je uplatňuje osoba prvotrestaná či recidivista (jímž stěžovatel nepochybně jest), a bez ohledu na to, zda svědčí osobě s intelektuálními a dalšími duševními schopnostmi průměrnými či nadprůměrnými, nebo naopak osobě, u níž jsou tyto schopnosti sníženy. Ba právě při jejich snížení musí být obhajovací práva posílena, neboť jen touto posilou lze dosáhnout toho, že se trestně stíhané osobě schopné jen omezeně chápat smysl trestního řízení dostane srovnatelně spravedlivého procesu v porovnání s osobami, které žádným deficitem duševních schopností netrpí.
Je vyloučeno, aby soud eliminoval právo na obhajobu akceptací procesních kroků, k nimž osoba, která je učinila, nemá pro své nedostatečně vyvinuté mentální schopnosti způsobilost, a to dokonce i kdyby její způsobilost k právním úkonům nebyla autoritativním výrokem soudu, tedy orgánu veřejné moci, omezena, či (jako v posuzovaném případě) zcela vyloučena.
Trestní řád ústavně garantované právo na obhajobu rozvíjí v celé řadě svých ustanovení a speciálně i ve vztahu k osobám s neúplnou či neexistující způsobilostí k právním úkonům, kterým jejich obhajovací práva rozšiřuje. Pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům či osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena, jest stanoveno (§41 odst. 4 tr. řádu), že celou řadu jim náležejících procesních práv (a také práv nejen jejich - §41 odst. 3 tr. řádu) může vykonávat obhájce i proti jejich vůli. Platí proto, že i když se taková osoba výslovně vzdá po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně odvolání proti němu, přesto obhájce může odvolání podat; o tom není v teorii ani v judikatuře žádného sporu. Podobná situace však nastává - jako i ve stěžovatelově věci - bylo-li takovouto osobou jí podané odvolání vzato zpět. Pokud by v tomto případě směl soud zpětvzetí odvolání vzít na vědomí, zcela by tím byla popřena práva obhajoby rozšířeně zakotvená citovanými ustanoveními trestního řádu.
Okolnost, že stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, byla tedy v rovině jednoduchého práva překážkou bránící předsedovi senátu odvolacího soudu vzít zpětvzetí odvolání usnesením na vědomí (§250 odst. 4 tr. řádu). Aplikoval-li přesto Krajský soud v Brně uvedené ustanovení, a to ačkoliv mu byly stěžovatelovy snížené intelektuální schopnosti známy, rozhodl napadeným usnesením v rozporu s těmi ustanoveními Listiny a Úmluvy, jež jsou ve výroku tohoto nálezu citovány; proto Ústavní soud zčásti opodstatněné ústavní stížnosti podle §82 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu, jímž napadala usnesení Krajského soudu v Brně, vyhověl.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku nalézacího soudu nepředložil stěžovatel žádné argumenty, o něž by opřel potřebu kasace tohoto rozsudku Ústavním soudem. Stěžovatel tedy neunesl ani břemeno tvrzení protiústavnosti jím napadeného rozhodnutí. Nejen z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za nutné zabývat se tím, zda v řízení před soudem prvního stupně byla či nebyla dotčena stěžovateli ústavně zaručená základní práva.
Při zrušení usnesení vydaného předsedou senátu krajského soudu bude právě druhoinstanční obecný soud povolán k tomu, aby v odvolacím řízení důsledně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska kautel nejen zákonnosti, ale i ústavnosti. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že Ústavní soud vycházející při své rozhodovací činnosti z principu subsidiarity není a nemůže být jedinou a výlučnou institucí ochraňující ústavnost; ochrana ústavnosti je naopak úkolem všech orgánů veřejné moci, v posuzovaném případě prvotně úkolem odvolacího soudu. Proto byla ústavní stížnosti v části napadající rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2 T 119/2001-141 odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.