ECLI:CZ:US:2005:4.US.190.04
sp. zn. IV. ÚS 190/04
Usnesení
IV.ÚS 190/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 190/04
Ústavní soud rozhodl dne 15. února 2005 o ústavní stížnosti R. W., zastoupené JUDr. H. R., proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 12. 1996, čj. E 1105/94-35, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, čj. 38 Co 116/99-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že k návrhu B. T., matky stěžovatelky, Okresní soud Brno-venkov předběžným opatřením ze dne 9. 7. 1991, sp. zn. 6 C 399/91, nařídil vedlejšímu účastníkovi, M. S., povinnost zdržet se veškerých stavebních činností na garáži a rodinném domě na konkrétně označeném pozemku v k. ú. B. Vedlejší účastník však toto rozhodnutí nerespektoval, ve stavební činnosti pokračoval, a proto B. T. podala návrh na nařízení výkonu předběžného rozhodnutí provedením prací a výkonů, který Okresní soud Brno-venkov ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Odvolání Krajský soud v Brně shora označeným rozhodnutím odmítl s odůvodněním, že jej podala osoba neoprávněná, neboť zjistil, že jej podala právní zástupkyně JUDr. H. R., až po úmrtí své klientky B. T. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka jako právní nástupkyně zemřelé dovolání a žalobu pro zmatečnost. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl usnesením ze dne 22. 4. 2004, čj. 20 Cdo 911/2003, jako (subjektivně) nepřípustné.
K odůvodnění své ústavně právní argumentace stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s postupem Krajského soudu v Brně, neboť ten při svém rozhodování zcela pominul skutečnost, že jej stěžovatelka přípisem ze dne 2. 6. 1997 informovala o úmrtí B. T. (zemřela dne 8. 11. 1996) a že jejími dědičkami jsou obě její dcery, R. W. (stěžovatelka) a J. Z., které vstupují do řízení. Krajský soud v Brně však v říjnu 1998 vrátil spis sp. zn. E 1105/94 bez věcného vyřízení zpět Okresnímu soudu Brně-venkov s pokynem, že je nutno doručit usnesení J. Z. a stěžovatelku v této věci za procesní nástupkyni nepovažoval. Přitom spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 399/91, obsahoval kromě předběžného rozhodnutí i rozhodnutí ve věci samé, a to rozsudek ze dne 2. 2. 1995 o odstranění stavby a zdržení se stavby, jakož i rozhodnutí o odvolání vedlejšího účastníka ze dne 27. 7. 1998, které bylo u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 12 Co 464/95 a ve kterém obě dědičky vystupovaly jako procesní nástupkyně původní navrhovatelky. Stěžovatelka má tedy za to, že jí byla nesprávným postupem Krajského soudu v Brně v řízení ve věci vedené pod. sp. zn. 38 Co 116/99 (původně vedeno pod sp. zn. 38 Co 169/97) odňata možnost jednat před soudem. Za nesprávný považuje i právní názor krajského soudu o tom, že procesní nástupnictví svědčí jen jedné z dědiček, J. Z., a že plná moc JUDr. R. zanikla smrtí B. T., aniž by bylo vzato v úvahu procesní nástupnictví stěžovatelky a skutečnost, že JUDr. R. je i její právní zástupkyní. Ze všech těchto důvodů požaduje zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů.
K posouzení podmínek řízení si Ústavní soud vyžádal spisy obecných soudů, ze kterých vyplynula následující zjištění:
Podle spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 399/91, se právní předchůdkyně stěžovatelky domáhala vydání rozsudku, kterým by byl odpůrce (M. S.) uznán povinným odstranit stavbu garáže a zdržet se výstavby svého rodinného domu na předmětném pozemku. K jejímu návrhu soud usnesením ze dne 9. 7. 1991, čj. 6 C 399/91-25, nařídil předběžným opatřením odpůrci, aby se veškerých stavebních činností zdržel do doby pravomocného skončení věci. K odvolání odpůrce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 1991, čj. 12 Co 360/91-47, předběžné opatření potvrdil. Ve věci samé pak bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 2. 2. 1995 čj. 6 C 399/91-112, kterým Okresní soud Brno-venkov žalobě vyhověl, k odvolání odpůrce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 1998, čj. 12 Co 464/95, zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když na místě zemřelé navrhovatelky vystupovaly její procesní nástupkyně, stěžovatelka a její sestra J. Z. Usnesením ze dne 11. 12. 1998, čj. 6 C 399/91-177, Okresní soud Brno-venkov řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 1208/91, kterýžto stav trval i v době rozhodování Ústavního soudu.
Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. E 1105/94, Ústavní soud zjistil, že návrh B. T. na výkon rozhodnutí předběžného opatření provedením prací a výkonů Okresní soud Brno-venkov ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že jde o nevhodný způsob výkonu rozhodnutí, neboť předběžné opatření neukládá provedení žádné práce, ale zdržení se stavební činnosti. Odvolání B. T., zastoupené JUDr. H. R., ze dne 4. 2. 1997 Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Po zjištění, že oprávněná zemřela dne 8. 11. 1996, krajský soud konstatoval, že její plná moc udělená právní zástupkyni zanikla a v době podání odvolání ji tato advokátka již nezastupovala, a proto podané odvolání považoval za odvolání samotné advokátky, která nebyla osobou oprávněnou k jejímu podání. Toto rozhodnutí napadla dne 7. 2. 2001 stěžovatelka dovoláním s tvrzením vady řízení a v důsledku toho nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 4. 2004, čj. 20 Cdo 911/2003-74, doručeným stěžovatelce dne 6. 5. 2004, dovolání odmítl jako (subjektivně) nepřípustné, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tímto rozhodnutím nejsou procesní práva stěžovatelky dotčena, jelikož jí, považuje-li se jako právní nástupkyně původní oprávněné za účastnici řízení, nic (a to ani skutečnost, že jí nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně) nebrání v tom, aby proti napadenému rozhodnutí podala odvolání. Dne 14. 6. 2004 stěžovatelka podala proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 12. 1996, čj. E 1105/94-35, odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 51 C 15/2003, vyplynulo, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, čj. 38 Co 116/99-43, žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2004, čj. 51 C 15/2003-69, zamítl jako (subjektivně) nepřípustnou. O odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci zatím nerozhodl.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. V projednávaném případě se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, kterým Okresní soud Brno-venkov zamítl návrh na výkon předběžného opatření a proti kterému podala odvolání, neboť se považuje za procesní nástupkyni původní navrhovatelky zemřelé ještě před vydáním napadeného prvostupňového rozhodnutí. Jak vyplynulo z připojeného soudního spisu, o podaném odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně dosud nerozhodl. Podaná ústavní stížnost je tedy nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala procesní prostředky k ochraně svých práv. Pojem "vyčerpání" totiž znamená nejen uplatnění konkrétního procesního prostředku, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Tento závěr vyplývá z materiálního chápání principu subsidiarity ústavní stížnosti, neboť ochrana základních práv jednotlivce Ústavním soudem nastupuje teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj