ECLI:CZ:US:2005:4.US.194.05
sp. zn. IV. ÚS 194/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Jiřím Burianem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1286/2004 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 58 Co 359/2003. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 18 C 131/2002, jímž obecný soud přivolil k výpovědi z nájmu blíže specifikovaného bytu o velikosti 3 + 1 udělené stěžovatelce Městskou částí Praha 9.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, soud prvního stupně na základě zjištění, že neplatí pronajímateli řádně nájemné a zálohy na služby po dobu delší než tři měsíce a že nezaplatila vyúčtování služeb za tři roky, dospěl k závěru, že je dán výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. d) Občanského zákoníku. Dále, s poukazem na platnou judikaturu, dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro zamítnutí přivolení k výpovědi odkazem na rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 Občanského zákoníku. Lhůtu k vyklizení bytu pak ovšem soud poukazem na aplikaci §3 odst. 1 Občanského zákoníku nevázal na zajištění přístřeší, nýbrž náhradního ubytování. Přitom nalézací soud vzal v úvahu, že stěžovatelka je nájemcem bytu od roku 1970, po smrti svého manžela se dostala do finančních problémů, které jí neumožňovaly platit nájemné ve stanovené výši, když nájemné a platby za služby činí polovinu stěžovatelčina důchodu (nyní již dvě třetiny) a vzhledem ke svému věku nemá možnost dosáhnout dalších příjmů, pronajímatel hospodaří s rozsáhlým bytovým fondem, a proto po něm podle soudu lze požadovat časové odložení ochrany vlastnického práva vyklizením bytu až po zajištění náhradního ubytování.
Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud soud prvního stupně aplikoval ustanovení o bytové náhradě ve světle dobrých mravů, měl z ustanovení §3 odst. 1 Občanského zákoníku takto vycházet i v případě posouzení samotné výpovědi z nájmu.
Nejvyšší soud ČR dovolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí odvolacího soudu napadeným usnesením odmítl. Tím byly podle stěžovatelky splněny předpoklady §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále uvedla, že se domnívá, že byla jednáním soudních orgánů porušena její základní práva podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a výslovně navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, není vázán důvody obsaženými v ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel argumentačně dokládá tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv, je však vázán samotným návrhem (petitem). Ústavní soud tedy může shledat důvody zásahu do základního práva odlišně od důvodů namítaných stěžovatelem, nemůže však rozhodovat nad rozsah toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje (ultra petitum).
Stěžovatelka svou ústavní stížnost zaměřila toliko proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.].
Stěžovatelka pak v odůvodnění ústavní stížnosti vznáší argumenty, jimiž brojí proti tomu, jak nalézací a odvolací soud hodnotily zjištěný skutkový stav, na který neaplikovaly ust. §3 odst. 1 Občanského zákoníku. Stěžovatelka však neuvedla, jaké základní právo mělo být tímto postupem porušeno, ani v čem takové porušení spatřuje. Přitom ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v ústavní stížnosti zcela absentuje jakýkoliv argument svědčící o porušení základních práv stěžovatelky.
Jinak řečeno, Ústavní soud se vzhledem k obsahu ústavní stížnosti mohl zabývat toliko tím, zda usnesením dovolacího soudu nebyla prima facie porušena základní práva stěžovatelky. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost je vymezena zákonem. Z hlediska ochrany základních práv představuje zákonem stanovená přípustnost dovolání omezení práva na přístup k soudu. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, takové omezení je konformní s ochranou základního práva za podmínky přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a konkrétním účelem, jímž je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tzv. sjednocování judikatury, tj. zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na adrese www.judikatura.cz).
V daném případě se proto podle Ústavního soudu dovolací soud porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu nedopustil, když v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně uvedl, že otázka, kterou stěžovatelka v dovolání předložila, je otázkou judikovanou obecnými soudy konstantně. Ostatně s tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
Jak již uvedeno shora, Ústavní soud se nemohl zabývat tím, zda předchozími rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, neboť ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nesměřovala. Ústavní soud však k tomu dodává, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti představuje toliko polemiku s právními závěry obecných soudů, a to v rovině jednoduchého práva. Jak již Ústavní soud rovněž mnohokráte uvedl, samotný nesouhlas s aplikací jednoduchého práva ještě nezakládá porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud k tomu, ovšem pouze ve formě obiter dictum, tedy mimo vlastní rozsah přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, uvádí, že v daném případě je nutné z hlediska ústavněprávního posuzovat věc jako konflikt mezi vlastnickým právem pronajímatele, jehož ochrana je ze strany veřejné moci garantována čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právem na bydlení, které požívá explicitní ochrany podle čl. 16 Evropské sociální charty. Ústavní soud ke kolizi těchto dvou základních práv v minulosti traktoval, že takové střety je samozřejmě nutné poměřovat principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publ. pod č. 231/2000 Sb.), ovšem s tím, že právo na bydlení náleží svou povahou ke kategorii práv sociálních, která jsou často řazena do oblasti ústavního soft law, na rozdíl od klasických práv základních (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). Jinak řečeno, z hlediska ústavněprávního by bylo lze zkoumat, zda obecné soudy tím, že na situaci stěžovatelky neaplikovaly ust. §3 odst. 1 Občanského zákoníku nezasáhly do jejího práva na bydlení. Přitom je však rovněž nutné sledovat, zda ochrana tohoto práva stěžovatelky je ještě proporcionální ve vztahu k omezení vlastnického práva pronajímatele. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, obecné soudy se přesně těmito úvahami řídily, když dovodily, že je ještě v mezích přípustného omezení vlastnického práva pronajímatele bytu, pokud mu uložily povinnost zajistit stěžovatelce náhradní ubytování, ačkoliv podle ust. §712 Občanského zákoníku by byl povinen v daném případě zajistit toliko přístřeší. Zamítnutí návrhu a nepřivolení k výpovědi již obecné soudy považovaly za neproporcionální omezení vlastnického práva ve vztahu k ochraně stěžovatelčina práva na bydlení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu