ECLI:CZ:US:2005:4.US.204.04
sp. zn. IV. ÚS 204/04
Usnesení
IV.ÚS 204/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. 11. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Z. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, č. j. 2 T 7/2003-337, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, č. j. 5 To 3/2004-408, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 25. 6. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání patnácti měsíců, jenž mu byl podmíněně odložen na dobu dvou let, a k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva nebo jeho člena v délce trvání tří let.
Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, spočívala v tom, že jako společník a jednatel společnosti Jeskyně v České republice, s.r.o., a současně jako advokát a právní zástupce Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, rozpočtové organizace zřízené ministrem životního prostředí ČR, uzavřel mezi těmito subjekty smlouvu nevýhodnou pro stát. K realizaci smlouvy přes opakované snahy stěžovatele nedošlo, nicméně obecné soudy dovodily, že jestliže by se tak stalo, vznikla by Ministerstvu životního prostředí ČR škoda v rozsahu nejméně 1 500 000 Kč.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 7/2003, společně s vyjádřením tohoto soudu. Městský soud v Praze v souvislosti s ústavní stížností odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo zasláno stěžovateli na vědomí. Stejně tak Ústavní soud upustil od vyžádání vyjádření od ostatních účastníků řízení, neboť se s ohledem na okolnosti případu nejevila jako potřebná.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť její jádro tvořila polemika stěžovatele se závěry obecných soudů o tom, že předmětná smlouva byla uzavřena na úkor státu. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že při učinění závěru o nevýhodnosti smlouvy pro stát upřednostnily vlastní úvahy, nemající oporu v provedeném dokazování, před znaleckým posudkem i před zněním samotné smlouvy, a dále, že se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, když shodně se znaleckými posudky analyzovaly náklady, jež by státu vznikly, a zcela pominuly ta ustanovení smlouvy, z nichž by měl stát prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou, zda byla předmětná smlouva pro stát nevýhodná, podrobně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, aby mohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž neexistují důvodné pochybnosti, a to i přesto, že byl jeden ze dvou vyhotovených znaleckých posudků odvolacím soudem shledán neplatným a neúčinným. Právní závěry, jež obecné soudy na základě takto zjištěného skutkového stavu přijaly, se jeví jako přiléhavé, Ústavní soud proto nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nezbylo mu proto, než Ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 11. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu