ECLI:CZ:US:2005:4.US.21.05
sp. zn. IV. ÚS 21/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti S. V., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem Advokátní kanceláře v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 215/2003, ze dne 22. 12. 2003, rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 46/2004, ze dne 16. 3. 2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1099/2004, ze dne 13. 10. 2004, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 215/2003, ze dne 22. 12. 2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. z. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z. Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 13 To 46/2004, ze dne 16. 3. 2004, toto odvolání zamítl a Nejvyšší soud ČR stěžovatelem podané dovolání usnesením, sp. zn. 7 Tdo 1099/2004, ze dne 13. 10. 2004 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že tyto nevzaly v úvahu nesprávný až protizákonný postup policie při vyšetřování jeho případu, kdy postup soudů vycházel podle stěžovatelova názoru pouze z domněnek bez jakéhokoliv průkazného důkazu, k čemuž stěžovatel uvedl jako významné skutečnosti, že poškozený označil na fotografiích jako útočníka jinou osobu, nebylo mu prokázáno zdržování se na místě činu v inkriminované době, jakož ani přítomnost jeho auta a jeho poškození, soudy nepřihlédly k výpovědi jeho spolupracovníka svědka Mičky o jeho přítomnosti na prodejně v době spáchání trestného činu a byla přehlédnuta výpověď svědkyně Dudové o čase, kdy poškozený měl telefonovat na policii. Soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly ani s otázkou zraku poškozeného, který neměl v době napadení brýle, a také s tím, proč poškozený u soudu uváděl jiné označení SPZ stěžovatelova vozidla. Postup vyšetřování byl podle stěžovatele nezákonný a neodborný a soud I. stupně odstraňoval nedostatky důkazního řízení fabulací. Napadenými rozhodnutími soudu I. a II. stupně i usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo tak podle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 215/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Okresní státní zastupitelství v Benešově a Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Okresní soud v Benešově ve vyjádření uvádí, že ve stručnosti odkazuje na trestní spis, zejména na protokoly o hlavních líčeních a protokol o rekonstrukci ze dne 4. 12. 2003, konaných ve věci okresním soudem, i na samotný rozsudek ze dne 22. 12. 2003, které snad dostatečně dokumentují průběh ve věci prováděného dokazování, včetně úvah z něj vyplývajících, jež vedly soud k rozhodnutí vyjádřenému v napadeném rozsudku. V tomto směru proto soud odmítá tvrzení stěžovatele, že soud I. stupně rozhodoval pouze na základě "své konstrukce", že vše se tak mohlo stát, a že stěžovatel by mohl být pachatelem.
Krajský soud v Praze poukazuje ve svém vyjádření na to, že v daném případě je ústavní stížnost koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatel uplatňuje stejné námitky jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Těmito se však krajský soud před svým rozhodnutím zabýval a v jeho odůvodnění též vyložil, proč se s nimi nemohl ztotožnit. Krajský soud proto odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 3. 2004.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření zdůrazňuje, že stěžovatel založil ústavní stížnost výlučně na výhradách proti skutkovým závěrům Okresního soudu v Benešově, když namítá, že nebyl osobou, která napadla poškozeného. V této souvislosti stěžovatel soudům vytýká, že provedené důkazy hodnotily podle jeho názoru tendenčně v jeho neprospěch a dospěly proto k nesprávnému závěru o totožnosti pachatele napadení poškozeného. Obdobné námitky byly i součástí jeho námitek obsažených v dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl dne 13. 10. 2004. V souladu s respektovanou judikaturou a jednotnou rozhodovací praxí Nejvyšší soud ČR nelze k námitkám stěžovatele zpochybňujícím skutkové závěry okresního a krajského soudu přihlížet, neboť svým obsahem nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod, takže zákonný podklad k jejich věcnému přezkumu Nejvyšším soudem nebyl v tomto případě dán. Naproti tomu v případě námitek, jejichž prostřednictvím stěžovatel brojil proti závěru, že zjištěný skutek naplňuje znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. z. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z. Nejvyšší soud dovodil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věcně se jimi zabýval. Dospěl však k závěru, že v tomto ohledu je dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Protože se Nejvyšší soud z hlediska námitek, o které stěžovatel opírá svoji ústavní stížnost, rozhodnutími nižších soudů nezabýval, nepovažuje za vhodné vyjadřovat se k nim dodatečně. Konečné rozhodnutí proto Nejvyšší soud ponechává na Ústavním soudu.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl již v hlavních líčeních před soudem I. stupně (č.l. 94-95, 101-102, 113-114), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 2. 2. 2004 (č.l. 121-126) a v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu (č.l. 131). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že prvoinstanční soud, ale zejména pak soud odvolací, se zmíněnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obecně namítá nesprávný a protizákonný postup policie při vyšetřování jeho případu. Neuvádí však, v čem konkrétně spatřuje tvrzenou nesprávnost postupu policie a proto se Ústavní soud k této námitce nemůže vyjádřit. Pokud pak následně stěžovatel tvrdí shora již uvedené výhrady k hodnocení důkazů, pak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že odvolací soud se ke všem těmto skutečnostem v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 3. 2004, kterým zamítl odvolání stěžovatele, vyslovil a se stěžovatelovou argumentací se v plném rozsahu vypořádal: k důkazu rekognicí podle fotografie (č.l. 138), k výpovědi svědka Mičky o přítomnosti stěžovatele na prodejně v době spáchání trestného činu a výpovědi svědkyně Dudové o čase, kdy poškozený měl telefonovat na policii (č.l. 139), k otázce zraku poškozeného, který neměl v době napadení brýle na dálku (č.l. 138), k chybnému uvedení SPZ v protokolu o hlavním líčení (č.l. 138) a rovněž k samotné otázce spáchání trestného činu na místě činu stěžovatelem a poškození jeho auta (č.l. 137-140). Ke způsobu hodnocení důkazů prvoinstančním soudem pak odvolací soud shrnul, že mu nelze nic vytknout a ztotožnil se s učiněnými skutkové závěry okresního soudu.
Ke stěžovatelovým námitkám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky k hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu v tomto směru nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Závěry, ke kterým v posuzované věci dospěly oba obecné soudy, nelze v tomto směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud v tomto jejich postupu a rozhodování neshledal nic, co by svědčilo stěžovatelem tvrzenému dotčení jeho práva na spravedlivý proces, kdy skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodnění ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 1).
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1099/2004, ze dne 13. 10. 2004, nevznáší však vůči němu žádné námitky, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými soudními rozhodnutími došlo k překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu