ECLI:CZ:US:2005:4.US.213.04
sp. zn. IV. ÚS 213/04
Usnesení
IV.ÚS 213/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 213/04
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2005 v senátě složeném ze zastupujícího předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti obchodní společnosti F. Service, s.r.o, v likvidaci, se sídlem Dobšická č. 4, 669 02 Znojmo, zastoupené Mgr. V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, čj. 27 Co 138/2004-51, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 12. 2003, čj. 18 C 1066/2003-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu blíže uvádí, že nesouhlasí postupem Okresního soudu ve Znojmě, který z vyjádření stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy na straně žalované) učiněného k výzvě soudu podle ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu nesprávně dovodil, že stěžovatelka nárok žalobce uznává a ve věci samé bez nařízení jednání rozhodl rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka se však v tomto smyslu výslovně nevyjádřila a nikdy nezamýšlela žalobcův návrh uznat. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovatelka se sice písemně vyjádřila, neuvedla však žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že nárok žalobce neuznává.
Stěžovatelka poukazuje na ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze rozsudkem pro uznání rozhodnout, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal, nebo jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odst. 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Z tohoto ustanovení však nevyplývá povinnost účastníka, aby, v případě, že svůj nárok neuznává, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Soud může rozsudkem pro uznání rozhodnout pouze tehdy, když se účastník ve věci vůbec písemně nevyjádří. Soud nemůže účastníka postihovat za to, že se rozhodl předložit svoje argumenty až při ústním jednání ve věci samé, neboť to považuje za dovolenou procesní taktiku zvolenou vůči protistraně za využití momentu překvapení a nepřipravenosti okamžitě reagovat. Stěžovatelka má za to, že extenzivní výklad ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. byl v daném případě nepřípustný, a rozhodl-li soud prvního stupně ve věci bez nařízeného jednání, upřel jí její právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Okresní soud ve Znojmě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 8. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 18 C, poukázal na to, že podání stěžovatelky, založené na č.l. 24 soudního spisu, neobsahovalo náležitosti, které mělo mít na základě povinnosti uložené usnesením soudu, a neobsahovalo ani odkaz na důkazy či skutková tvrzení, z nichž by plynulo, že tvrzení žalobce jím doložená nejsou pravdivá. Okresní soud podotkl, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem, osobou s právním vzděláním a soudní praxí a že ustanovení §114b o. s. ř. a §153a o. s. ř. platí od 1. 1. 2001. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 27 Co, uvedl, že občanský soudní řád dává soudci na zvážení, zda v rámci přípravy jednání použije výzvu podle ustanovení §114a odst. 2 o. s. ř. i §114b o. s. ř. V projednávaném případě bylo možno použít i přísnější výzvu podle §114b o. s. ř., přičemž soudu prvního stupně nelze v tomto směru jím zvolený postup vytknout. Povinností žalovaného bylo se ve stanovené lhůtě k žalobě věcně vyjádřit. Krajský soud poukázal na výklad k tomuto ustanovení (Občanský soudní řád 6. vydání, C.H. Beck), ze kterého vyplývá, že fikcí uznání není zabráněno podáním jakéhokoliv vyjádření (uvedení např. pouze procesních námitek). Stěžovatelčino vyjádření postrádalo jakékoliv skutkové vylíčení rozhodujících skutečností, pro které by žalovaný nárok odmítala, když jí tvrzenou skutečnost, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení částky, nebylo možno považovat za odmítnutí nároku žalobce. Podle krajského soudu je představa stěžovatelky o překvapení protistrany předložením argumentů teprve při nařízeném ústním jednání v rozporu s ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je povinností soudce připravit jednání tak, aby bylo možno věc rozhodnout při prvním jednání, tedy vyloučit ono překvapení, kterého se stěžovatelka dovolává. Jediným důsledkem takového postupu by bylo odročení jednání, aby se žalobce mohl vypořádat s nově vznesenými argumenty. Krajský soud je přesvědčen, že účelem ustanovení §114a a §114b o. s. ř. je takovým překvapením zabránit a tím jednání urychlit. Pokud stěžovatelka hodlala vyloučit fikci uznání závazku, měla nárok žalobce ve svém vyjádření popřít jako nedůvodný. Pokud tak neučinila, nese důsledky svého pochybení a špatné interpretace zákona. Krajský soud v Brně navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 C 1066/2003, Ústavní soud zjistil, že k návrhu žalobce, obchodní společnosti Natura, a.s., Okresní soud ve Znojmě vydal platební rozkaz ze dne 27. 5. 2003, čj. 14 Ro 562/2003-16, kterým uložil žalované obchodní společnosti F. Service, s. r. o., v likvidaci, (stěžovatelce), povinnost zaplatit žalobci pohledávku ve výši 19 082,10 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Stěžovatelka podala proti platebnímu rozkazu v celém jeho rozsahu odpor.
Na usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 10. 2003, čj. 18 C 1066/2003-22, stěžovatelka reagovala písemným vyjádřením ze dne 12. 11. 2003 (č.l. 24), ve kterém uvedla, že "v současné době nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, nemá rovněž finanční prostředky k úhradě uvedeného dluhu. Lze však předpokládat, že k úhradě závazků dojde v průběhu roku 2004". Okresní soud ve Znojmě následně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání tak, že stěžovatelku zavázal k zaplacení částky v žalované výši, včetně příslušenství a k náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění rozsudku okresní soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena kupní smlouva, že stěžovatelka zboží dodané žalobcem převzala, ale nezaplatila, a že z obsahu jejího vyjádření vyplynulo, že nárok žalobce uznává, nemá však v současné době prostředky k úhradě dluhu.
K projednání odvolání, ve kterém stěžovatelka uvedla, že neměla v úmyslu nárok žalobce uznat a že zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, Krajský soud v Brně nařídil jednání na den 29. 4. 2004, kterého se však zástupce stěžovatelky ani její právní zástupce nezúčastnil, a poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle krajského soudu postupoval soud prvního stupně správně, neboť vyjádření stěžovatelky neobsahovalo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že nárok žalobce neuznává, naopak bylo možno dovodit, že nárok uznává, avšak nemůže ho pro nedostatek finančních prostředků zaplatit. Krajský soud rovněž ověřil naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o .s. ř.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům."
Ústavní soud porušení těchto záruk neshledal. Nahlížeje na řízení před soudem prvního a druhého stupně jako na celek, podmínka veřejného projednání věci byla splněna nařízením a konáním jednání Krajského soudu v Brně dne 29. dubna 2004. Věc byla vyřízena v přiměřené lhůtě do jednoho roku od podání žaloby. Co se týče přítomnosti u jednání, právní zástupce stěžovatelky, který byl (či stále je) zároveň jejím likvidátorem, byl řádně a včas obeslán a přestože poštovní zásilku s předvoláním obdržel již dne 25. 3. 2004 (č.l. 40 verte), jednání se nezúčastnil a svoji neúčast neomluvil. Stěžovatelka byla obeslána dvakrát, doručení však bylo neúčinné, přestože bylo doručováno na její adresu uvedenou v obchodním rejstříku, a v korespondenci jejího právního zástupce se soudem prvního stupně. Ústavní soud tedy uzavřel, že to byla především sama stěžovatelka, která nevyužila možnosti předložit obecnému soudu svoje vyjádření k důkazům v žalobě označeným a svojí zvolenou procesní taktikou (nepřítomnost u jednání) možnosti své zamýšlené obrany silně eliminovala.
Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán jejím petitem, nikoliv však odůvodněním, a proto posoudil napadená rozhodnutí i z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 Listiny, byť jejich porušení stěžovatelka nenamítala. V této souvislosti konstatoval, že rozhodujícím pro danou věc bylo posouzení obsahu vyjádření založeného na č.l. 24, kterým stěžovatelka reagovala na usnesení Okresního soudu ve Znojmě. Tímto usnesením jí byla ve smyslu §114b o. s. ř. uložena povinnost soudu písemně do 30 dnů sdělit, zda nárok uplatněný v žalobě, která jí byla doručena, uznává, pokud nárok neuzná, vylíčit rozhodnutí skutečnosti o věci samé, případně, nemůže-li podat v soudem stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci samé, je povinna sdělit soudu, jaký vážný důvod jí v tom brání. Stěžovatelka byla rovněž poučena, že jestliže bez vážného důvodu se ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka, byť řádně a podrobně poučena o obsahových náležitostech svého vyjádření, nárok nepopřela a vyjádření, které poskytla, obecné soudy vyhodnotily jako uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. (Okresní soud ve Znojmě) či jako fikci uznání nároku podle §153a odst. 3 o. s. ř. (Krajský soud v Brně). Z pohledu záruk soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud považuje rozdílný přístup obecných soudů v rámci ustanovení §153a o. s. ř. za nevýznamný, který sám o sobě není schopen posunout celou věc do ústavně právní roviny. Žádné jiné pochybení, které by zakládalo důvodnost zásahu Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu