ECLI:CZ:US:2005:4.US.216.05
sp. zn. IV. ÚS 216/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 1, Národní 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 10 C 220/2004-8, ze dne 13. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým bylo zastaveno řízení proti jeho osobě o zaplacení částky 16.500,- Kč s příslušenstvím, ale zároveň mu byla tímto rozhodnutím uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 7.200,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Obvodní soud pro Prahu 6 nezaslal stejnopis podané žaloby navrhovatelky a nemohl se tedy vyjádřit k jejímu obsahu, a stejně tak mu nezaslal rovněž její návrh na zastavení řízení, k němuž se proto taktéž nemohl vyjádřit, a to zejména pokud jde o návrh, aby jí soud přiznal náklady řízení. Věc nebyla projednána v jeho přítomnosti a nemohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čímž byla porušena rovnost účastníků řízení. Napadené usnesení o zastavení řízení spolu s žalobním návrhem mu byly Obvodním soudem pro Prahu 6 poštou zaslány dne 6. 10. 2004 na adresu jeho bydliště. Při doručení však nebyl stěžovatel zastižen a zásilka byla uložena. O uložení zásilky se však stěžovatel, jak tvrdí v ústavní stížnosti, nedozvěděl. O probíhajícím soudním řízení a vydaném rozhodnutí o zastavení řízení se tak stěžovatel dověděl teprve tehdy, když mu bylo dne 10. 2. 2005 doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 22 E 1311/2004-4, ze dne 12. 1. 2005, o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo vydáno v rozporu se shora zmíněnými články Listiny, stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil. K ústavní stížnosti stěžovatel současně připojil návrh, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 220/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření uvádí, že v řízení žaloba napadla dne 2. 7. 2004 a dne 18. 8. 2004 byla navrhovatelkou písemně vzata zpět. Soud proto řízení usnesením ze dne 13. 9. 2004 zastavil a doručil usnesení stěžovateli - 6. 10. 2004 doručeno uložením. Usnesení tak nabylo právní moci dne 2. 11. 2004. V řízení nebyla podle názoru obvodního soudu porušena ústavní práva žádného z účastníků.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se o probíhajícím řízení a rozhodnutí dověděl až v souvislosti s exekučním řízením a nemohl se tedy k žalobě a návrhu na zastavení řízení vyjádřit. Na základě spisového materiálu Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zjišťuje, že doporučeným dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 19. 5. 2004 byl stěžovatel vyzván, aby ve smyslu uzavřené smlouvy s bývalou manželkou M. H. (žalobkyní) o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností pro dobu po rozvodu uhradil dlužnou částku 16.500,- Kč s příslušenstvím do 31. 5. 2004, jinak právní zástupce podá ve prospěch své klientky bez dalšího žalobu k vymožení dlužné částky, kdy pro tento případ byl stěžovatel upozorněn, že by pak byl povinen zaplatit i náklady soudního řízení (č.l. 4). Vzhledem k tomu, že přes uvedenou výzvu stěžovatel do daného termínu dlužnou částku neuhradil, podala žalobkyně dne 2. 7. 2004 žalobu, jejíž podání si vyhradila pro tento případ ve výše zmíněné výzvě doručené stěžovateli. Pakliže stěžovatel po podání žaloby dlužnou částku dne 3. 8. 2004 žalobkyni převodem z účtu uhradil, jak plyne z bankovního výpisu uloženého ve spisu, podala žalobkyně dne 18. 8. 2004 soudu návrh na zpětvzetí žaloby (č.l. 5), o němž soud bezprostředně rozhodl usnesením o zastavení řízení ze dne 13. 9. 2004 (č.l. 8). Toto rozhodnutí bylo stěžovateli zasláno dne 5. 10. 2004 a doručeno mu uložením zásilky dne 6. 10. 2004. Uložení bylo stěžovateli, který nebyl v místě doručení zastižen, oznámeno, jak plyne ze sdělení pošty založeného ve spise (č.l. 9). Zmíněný postup při doručování písemností byl ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§45 a násl.). S ohledem na výše rekapitulovanou bezprostřední časovou návaznost podané žaloby a zpětvzetí žaloby doručil Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli podanou žalobu a současně i usnesením o zastavení řízení, přičemž v usnesení poučil stěžovatele o možnosti podání řádného opravného prostředku - odvolání. Stěžovatel tak mohl námitky vznesené v této ústavní stížnosti uplatnit v řádném opravném prostředku a domoci se touto cestou nápravy jím tvrzeného zásahu do jeho práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se o probíhajícím řízení a rozhodnutí soudu o zastavení řízení dozvěděl až z usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, když napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno. K tomuto jeho pro posuzovanou věc podstatnému tvrzení však v ústavní stížnosti uvádí toliko, že se o uložení zásilky nedozvěděl. Ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. v tehdy platném znění však výslovně stanoví, že "nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl". Právní fikce náhradního doručení vyslovená v tomto zákonném ustanovení tedy účinky doručení písemnosti spojuje s uplynutím stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Stěžovatel přitom tuto v zákoně zmíněnou fikci doručení v ústavní stížnosti žádným způsobem nezpochybňuje.
Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost a správnost aplikace jednoduchého práva obecnými soudy potud, pokud tato nemá za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele. Nenáleží mu tedy zkoumat, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení usnesení způsobem dle §46 odst. 4 o. s. ř., takové posouzení náleží soudům obecným.
Pakliže měl stěžovatel za to, že zákonné podmínky pro doručení napadeného usnesení Obvodním soudem pro Prahu 6 splněny nebyly, měl poté, co se z usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dověděl o vydaném usnesení o zastavení řízení ze dne 13. 9. 2004, podat proti tomuto usnesení odvolání a v něm vedle uvedení důvodů odvolání rovněž namítnout, že mu předmětné rozhodnutí nebylo řádně doručeno. O všech těchto jeho tvrzeních by pak rozhodl odvolací soud, přičemž by stěžovateli zůstala zachována možnost napadnout takové rozhodnutí ústavní stížností v případě zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud ale byly zákonné podmínky doručení usnesení splněny a stěžovatel již nemohl podat odvolání pro ztrátu lhůty, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel této možnosti dosažení nápravy vad prvoinstančních rozhodnutí obecných soudů nevyužil.
Za daného stavu věci, kdy stěžovatel, ať již z kteréhokoliv výše uvedeného důvodu, nepodal v posuzované věci řádný opravný prostředek, byl Ústavní soud nucen konstatovat nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť stěžovatel ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ještě před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj