ECLI:CZ:US:2005:4.US.220.04
sp. zn. IV. ÚS 220/04
Usnesení
IV.ÚS 220/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. P. Z., proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov, č. j. 1T 349/2003-3582, ze dne 22. 1. 2004, a usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 134/2004, ze dne 8. 4. 2004, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 odst. 1, 2, 4 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti usnesením Okresního soudu Brno - venkov, č. j. 1T 349/2003-3582, ze dne 22. 1. 2004, byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a rovněž jím podaná stížnost proti tomuto usnesení byla následně usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 134/2004, ze dne 8. 4. 2004, zamítnuta. Uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká především to, že pro vzetí a ponechání jeho osoby ve vazbě nejsou splněny předpoklady stanovené v §68 odst. 1 tr. ř. a vazba je tedy podle jeho názoru nezákonná. Dosud nebylo proti jeho osobě řádně zahájeno trestní stíhání, neboť přestože jako cizí státní příslušník výslovně požádal při výslechu dne 4. 6. 2002 na Policii ČR o tlumočníka do svého mateřského jazyka - hindštiny a především výslovně požádal o překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do tohoto jazyka, nebyl mu dosud tento překlad doručen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny podle §28 odst. 2 tr. ř. zajistit stěžovateli překlad usnesení o zahájení trestního stíhání a podle §28 odst. 3 tr. ř. nastávají účinky zahájení trestního stíhání vůči obviněnému teprve doručením usnesení včetně jeho písemného překladu. Teprve od tohoto okamžiku lze podle §32 tr. ř. použít prostředků daných trestním řádem, kterými je i rozhodování o vzetí do vazby a ponechání ve vazbě. Doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce nemá podle stěžovatele v daném případě žádné právní důsledky. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o vazbě, ani v době rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě, nebylo vůči němu řádně zahájeno trestní stíhání, nebyla v jeho případě splněna zákonná podmínka stanovená ustanovením §68 odst. 1 tr. ř., podle kterého lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel je tak od samého počátku zadržován ve vazbě nezákonně a poukazuje v této souvislosti na porušování základních práv a svobod zaručených shora uvedenými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy.
Podáním ze dne 2. 8. 2004 stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost o námitku, že obě napadená usnesení obecných soudů o ponechání stěžovatele ve vazbě byla vydána bez předchozího slyšení stěžovatele, v jehož rámci by stěžovatel měl možnost se za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby. Odkazuje v této souvislosti podpůrně na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/2002.
Vzhledem k oběma shora uvedeným důvodům stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, přičemž požádal o přednostní projednání jeho návrhu podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. 1T 349/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně plně odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 8. 4. 2004.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že mu dosud nebyl, ač o to výslovně požádal, doručen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do hindštiny a nenastaly tedy účinky zahájení trestního stíhání vůči němu a je tak od samého počátku zadržován ve vazbě nezákonně. Stěžovatel touto námitkou odůvodnil rovněž svoji žádost o propuštění z vazby na svobodu ze dne 20. 1. 2004 a taktéž jím podanou stížnost proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 22. 1. 2004, jímž okresní soud tuto jeho žádost zamítl. Oba obecné soudy se touto jeho námitkou zabývaly, ale nepřisvědčily jí.
Okresní soud Brno - venkov v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že pokud stěžovatel nezákonnost vazby váže na ustanovení §28 odst. 2 a 3 tr. ř., pak okresní soud dospěl k závěru, že ustanovení §28 odst. 3 tr. ř. vyžaduje doručení písemného překladu jako podmínku doručení rozhodnutí pouze pro případ, kdy s doručením rozhodnutí je spojen počátek běhu lhůty. V případě usnesení o zahájení trestního stíhání je doručení písemného překladu usnesení podmínkou pro počátek lhůty pro podání stížnosti. Účinky zahájení trestního stíhání však nastávají podle okresního soudu již okamžikem doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému v českém jazyce, a to bez ohledu na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání není dosud pravomocné. Na podmínku doručení písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému tak není podle okresního soudu vázán samotný běh trestního stíhání a možnost provádět úkony trestního stíhání, nýbrž pouze běh lhůty k podání opravného prostředku proti tomuto usnesení.
Krajský soud v Brně pak v odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí uvádí, že stejně jako i soud I. stupně nepovažuje stěžovatelovy námitky za důvodné, neboť podle §160 odst. 1 tr. ř. se trestní stíhání zahajuje vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém musí být uvedeny všechny skutečnosti v tomto zákonném ustanovení zmíněné. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 6. 2002 ve vztahu ke stěžovateli obsahuje všechny tyto potřebné náležitosti. Podle §2 odst. 14 tr. ř. pak podle krajského soudu vyhotovují orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí v jednacím jazyce, tj. českém jazyce, a právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením rozhodnutí v úředním jazyce, tj. v češtině. Uvedené ustanovení nelze tedy podle krajského soudu vykládat tak, že pokud toto usnesení není přeloženo do jazyka, o kterém obžalovaný prohlásí, že je jeho mateřským jazykem, nebo do jazyka o kterém uvede, že ho ovládá, tak k zahájení trestního stíhání nedojde. Pokud tedy není obžalovanému doručen písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, pak to ve svých důsledcích znamená, že toto usnesení nenabude právní moci a může mít vliv pouze na běh lhůty k podání stížnosti proti tomuto usnesení.
Po podrobném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ustanovení §28 tr. ř., na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti především odkazuje, je provedením čl. 37 odst. 4 Listiny, který stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Obdobně stanoví i čl. 5 odst. 2 Úmluvy, že každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu, a rovněž čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy stanoví jako minimální právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Příslušná ustanovení trestního řádu je proto třeba vykládat z pohledu základních práv a svobod zaručovaných právě uvedenými ustanoveními.
Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl dne 4. 6. 2002 zadržen (č.l. 142) a následně byl v tentýž den vyslechnut za účasti obhájce a tlumočníka do anglického jazyka. Na začátku výslechu mu bylo vyhlášeno usnesení o zahájení trestního stíhání (č.l. 49-51), které, když sdělil, že bude hovořit v angličtině a že souhlasí, aby při úkonech s jeho osobou byl přítomen tlumočník na angličtinu, mu bylo přetlumočeno do angličtiny, k čemuž stěžovatel prohlásil, že sdělenému trochu porozuměl, ale protokol odmítá podepsat. Ke sdělení, že obdrží písemnou podobu usnesení o zahájení trestního stíhání v angličtině, stěžovatel uvedl, že požaduje překlad usnesení do hindštiny (č.l. 570-573). Usnesení o zahájení trestního stíhání přeložené do angličtiny pak stěžovatel převzal následujícího dne 5. 6. 2002 (č.l. 52-54). Při následujícím výslechu dne 18. 7. 2002 byl stěžovatel seznámen s tím, že je přítomna tlumočnice do jazyka anglického, k čemuž uvedl, že komunikovat bude, ale že se k věci nebude vyjadřovat, ani v angličtině, ani v hindštině, a že se k překladu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 6. 2002 rovněž nebude vyjadřovat. Na dotaz policejního rady, zda rozumí překladu usnesení o zahájení trestního stíhání, stěžovatel uvedl, že neodpoví ani ano ani ne, a dále prohlásil, že mu překlad stačí v angličtině, nepožaduje překlad do jiné řeči (č.l. 574). Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjišťuje, že stěžovateli bylo ve dnech 28. 4. 2003 - 7. 5. 2003 při prostudování spisu v souvislosti se skončením vyšetřování za účasti obhájce tlumočníkem do hindštiny přetlumočeno mimo jiné i usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovateli byl dále dne 17. 6. 2003 doručen překlad obžaloby do hindštiny (č.l. 3316-3332) a dne 2. 7. 2004 i překlad rozsudku soudu I. stupně do hindštiny (č.l. 3745-3787).
Ústavní soud při svém přezkumu vychází z pojmu materiálního právního státu, který se pojí s efektivní ochranou lidských práv a je prost akademického formalismu. Garance zakotvené shora uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy je třeba interpretovat z hlediska funkce, kterou v trestním řízení plní. Jejich smyslem je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Podle stávající judikatury (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kamasinski vs. Austria, 1989) má pomoc tlumočníka umožnit, aby se obviněný seznámil se skutečnostmi, na nichž je založeno obvinění, a aby při své obraně mohl soudu poskytnout vlastní verzi toho, z čeho je obviňován. Jak plyne ze shora uvedené rekapitulace, vycházející z obsahu připojeného spisového materiálu, stěžovateli bylo usnesení o zahájení trestního stíhání oznámeno dne 4. 6. 2002 při prvním výslechu stěžovatele, a to ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 tr. ř. formou vyhlášení usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit. Tlumočník stěžovateli předmětné usnesení přetlumočil do anglického jazyka, přičemž následujícího dne stěžovatel převzal anglický překlad tohoto usnesení. Stěžovatel k usnesení přetlumočenému do angličtiny prohlásil, že tomuto trochu porozuměl, k dotazu policejního rady při následujícím pokračování výslechu pak dne 18. 7. 2002 uvedl, že písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání mu stačí v angličtině, a že nepožaduje překlad do jiné řeči. Z obsahu spisu tak zjevně plyne, že stěžovatel byl s to pochopit, oč v projednávané věci jde, a byl seznámen se skutečnostmi kladenými mu za vinu.
Ačkoliv ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, směřuje základní petit ústavní stížnosti výlučně proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve fázi zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho vzetí do vazby, a to ve vztahu k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle ustanovení §143 tr. ř. se stížnost proti usnesení podává do tří dnů od jeho oznámení učiněného podle §137 odst. 1 tr. ř. buď formou vyhlášení anebo doručení jeho opisu. Stěžovateli bylo usnesení o zahájení trestního stíhání oznámeno formou vyhlášení dne 4. 6. 2002, přetlumočeno do anglického jazyka a jeho anglický překlad mu byl doručen následujícího dne, přičemž stěžovatel návazně uvedl, viz shora provedená rekapitulace, že usnesení porozuměl a že mu písemný překlad stačí v angličtině a nepožaduje překlad do jiné řeči. Pokud tedy stěžovatel napadá otázku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ústavní stížností až po více než dvou letech, aniž by vyčerpal možnost podrobit předmětné usnesení, resp. jeho doručení, přezkumu v rámci řízení o řádných opravných prostředcích, pak Ústavní soud v nynějším postupu stěžovatele spatřuje snahu dohnat uplynulou lhůtu k podání návrhu směřujícímu proti usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o vzetí do vazby. S ohledem na tyto skutečnosti proto Ústavní soud shledává ústavní stížnost v této části nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel posléze svoji ústavní stížnost doplnil o námitku, že napadená usnesení obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, byla vydána bez předchozího slyšení stěžovatele, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/2002, a v tomto směru tvrdí dotčení jeho základního práva zaručeného mu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by materiálně jakkoliv podložil toto své tvrzení ve vztahu k důvodům vazby. Stěžovatel přitom požádal o propuštění z vazby na svobodu dne 20. 1. 2004 při hlavním líčení a měl tedy nepochybně bezprostřední možnost vyjádřit se v této souvislosti ke konkrétním důvodům své vazby (č.l. 3560-3561). Stěžovatel však této neopominutelné možnosti nevyužil a neučinil tak, pokud jde o konkrétní námitky zpochybňující vazební důvody a opodstatněnost dalšího trvání vazby, ani v ústavní stížnosti. Svoji žádost o propuštění z vazby na svobodu stěžovatel odůvodnil výlučně tvrzením o nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve fázi zahájení trestního stíhání a vzetí stěžovatele do vazby. Za situace, kdy stěžovatel měl faktickou možnost při podání žádosti o propuštění z vazby na svobodu v rámci hlavního líčení před okresním soudem Brno - venkov vyjádřit se k tvrzeným vazebním důvodům a jejich existenci vyvrátit, nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného mu pro jeho rozhodování k postupu obecných soudů při rozhodování o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu výhrady stran stěžovatelovy námitky nezajištění jeho slyšení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k názoru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv a svobod a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu